… jistěže se může mýlit

Zemřel Aleš Haman, literární historik a kritik, autor Lidových novin

Emeritní profesor estetiky na Jihočeské univerzitě, literární historik a kritik dlouhodobě spojený mimo jiné s Lidovými novinami: Aleš Haman pro zdejší kulturní rubriku psal kritiky, recenze a glosy. Nejčastěji nové české prózy, tedy té po devětaosmdesátém roce. I na minimálním prostoru byl vždycky skvělým analytikem, který obratem formuloval názor na věc. S jasným porozuměním a nadhledem. Měl intenzivní, soustavný zájem o text, metodologicky mu byly nejblíže strukturalismus a teorie vyprávění – ovšem zajímal se v první řadě o starší českou literaturu, zejména 19. století, tedy o hlubší kořeny literatury současné. Ostatně i na jeho parte byl citát z Jana Nerudy.

Nerudovi věnoval Haman pozornost celý svůj život; jako historik i editor jeho spisů. A pak Karlu Čapkovi a Milanu Kunderovi. Právě téhle trojky se týkala jedna z jeho posledních, vlastně bilančních knih: Tři stálice moderní české prózy (2014). Haman zkoumal dílo jmenovaných autorů přes půlstoletí, z nejrůznějších úhlů – a někdy překvapivě. Třeba v případě Kundery.

Tohle byla nedocenitelná Hamanova schopnost: sledovat soustředěně text, jít po stopě jeho struktury, funkce a smyslu – a přiznat, že chybuje i renomovaný univerzitní profesor

Když recenzoval v osmašedesátém roce jeho Žert, viděl v textu samou vnějškovost, nedůslednost, schematičnost. Své negativní, zamítavé čtení ale postupně argumentačně přehodnotil a uznal Kunderu za rafinovaného a nesmírně podnětného autora globálního významu. Tohle byla nedocenitelná Hamanova schopnost: zaprvé sledovat soustředěně text, jít po stopě jeho struktury, funkce a smyslu – a přiznat, že chybuje i renomovaný univerzitní profesor. V jednom pozdějším rozhovoru to ochotně potvrdil: „Kritik vždycky jen odhaduje smysl díla a jistěže se při tom může mýlit.“

Aleš Haman, rodák z východočeské Jaroměře, vystudoval na Univerzitě Karlově češtinu a literární vědu. V 60. letech pracoval v Ústavu pro českou literaturu, v 70. a 80. našel útočiště v Národní knihovně, po devětaosmdesátém pak působil na univerzitách v Plzni a Českých Budějovicích. Různá zaměstnání určovala různost jeho práce: byl teoretikem, historikem a kritikem, editorem i redaktorem, příležitostným překladatelem, ale také jedním z prvních zdejších „čtenářologů“, tedy výzkumníků na poli čtenářství. Pracoval intenzivně a odpovědně, i po své osmdesátce. Publikoval na dvacet knih, například monografie Adolfa Branalda, zmíněného Nerudy, Arnošta Lustiga, vydal přehledovou práci o vývojových proměnách české literatury 19. století (Trvání v proměně) a dva soubory svých teoretických statí (Východiska a výhledy, Kontexty a konfrontace). V citovaném rozhovoru dodal: „Člověk se prostě musí pořád natáčet jiným směrem, aby se do díla dostal, a to mě právě baví.“

Aleš Haman zemřel 7. prosince loňského roku v jednadevadesáti letech. Pět měsíců po své manželce, literární historičce Růženě Hamanové.