Vládní „ZmatekOil“

Je státní vlastnictví čerpacích stanic žádoucí? Stát nedebatuje, zato z nás dělá hlupáky

Českým vládám je dlouhodobě vytýkána nekoncepčnost rozhodování. Nynější vláda je často kritizována navíc také za špatnou komunikaci. Smutný příklad souběhu obou těchto nedostatků se objevil v posledních měsících v kauze nákupu sítě 75 tankovacích stanic Robin Oil od soukromého majitele do rukou státní firmy Čepro. (Pro úplnost: Čepro se zabývá především přeprodejem paliv vyrobených z ropy a už teď vlastní přes 200 pump pod značkou EuroOil.)

Informace o chystané transakci se vynořily už loni na podzim. Pochyby se ale rozhořely až poté, co v posledních dnech prosákly detaily o výši ceny. Čepro (a tedy nepřímo český stát, a tedy my všichni) za sadu čerpacích stanic Robin Oil údajně zaplatil částku přesahující čtyři miliardy korun.

Odvození „férové“ceny jakékoliv firmy ovšem není lehká věc. A zejména ne „na dálku“, bez znalosti detailních informací o situaci ve firmě. Tuto nejvíc diskutovanou otázku tedy nechme stranou.

Argumentace jako ve školce

I tak se nad transakcí vznášejí další dva otazníky. Jeden se týká zmíněné tendence vlády chybně komunikovat. Jak totiž stát reagoval na výtky, že namísto nákupu pump si měl oněch několik miliard nechat a v souladu s aktuálním vládním tažením „hledejme úspory, kde se dá“použít tyto prostředky nejlépe na snížení státního dluhu?

Postupně hned dva mluvčí ministerstva financí se vytasili s obranou, že platba firmy Čepro za Robin Oil prý nejde ze státního rozpočtu a že s placenou částkou nebylo do státního rozpočtu počítáno.

Taková argumentace ovšem odpovídá finanční gramotnosti na úrovni mateřské školky. Vždyť z hlediska české veřejné kasy je úplně jedno, jestli zaplacená částka byla tak či onak původně součástí příjmů nebo výdajů státního rozpočtu. Podstatné je, že jde o platbu z prostředků veřejného sektoru. Ten se přitom snaží šetřit každou korunu.

Pokud si vládní PR týmy myslí, že u nás, české veřejnosti, s popsanou infantilní výmluvou uspějí, mělo by nás to možná urazit. I kdyby danou částku vyhrabali v parku vedle ministerstva financí tam chovaní pávi, povinností vlády by bylo s ní zacházet v souladu s dnešním extrémně úsporným režimem (který je celkově potřebný), a nikoliv takové peníze zbůhdarma utratit za něco, co český stát možná ani nepotřebuje.

Správné by proto bylo zcela natvrdo sdělit: „Ano, český stát o těch několik miliard přijde a je to tak v naprostém pořádku, protože onen nákup dává hluboký smysl: český stát oněch dodatečných 75 pump koupit potřebuje.“

Tím se dostávám k druhému slíbenému otazníku: i kdyby zaplacená cena byla zhruba přiměřená, skutečně dává nákup 75 čerpacích stanic do majetku státu hluboký smysl? Otázku rovnou zobecním: je žádoucí, aby český stát vůbec nějaké pumpy vlastnil?

Moderní tržní ekonomika je přece postavena na předpokladu, že státní úředník z firmy nikdy nevyždímá takovou efektivitu jako soukromý vlastník. Například o přiměřenosti ceny zaplacené za Robin Oil by jistě nikdo nepochyboval, kdyby pumpy kupoval jiný soukromník – u něj, na rozdíl od státních úředníků, by totiž byla slušná jistota, že si přiměřenost ceny ve vlastním osobním zájmu zatraceně dobře pohlídá.

Do vlastnictví státu patří speciální typy podniků: správci vodních toků, zkušební ústavy, Ředitelství silnic a dálnic nebo třeba Státní tiskárna cenin. Proč ale vedle toho stát podniká i v „normálních“odvětvích, jako je třeba obchod s palivy, kde i bez státní firmy Čepro panuje slušná konkurence? Proč má český stát v majetku pivovar (Budvar), několikery lázně (mimo jiné hotel Thermal v Karlových Varech), mamutí budovu pro konání společenských akcí (Kongresové centrum v Praze u Vyšehradu), firmu na přepravu zásilek a posílání peněz (Česká pošta) nebo kolejového přepravce (České dráhy)?

I kdyby tu částku vyhrabali v parku vedle ministerstva financí tam chovaní pávi, povinností vlády by bylo s ní zacházet v souladu s dnešním extrémně úsporným režimem

Bez dlouhodobé představy

Teoreticky může existovat (vedle nedostatečné soukromé konkurence na trhu) hned několik důvodů. Zaprvé národní bezpečnost: co patří státu, to bude sloužit veřejnosti i v případě různých krizí, během nichž se soukromé firmy z různých důvodů rozhodnou „zavřít krám“. Zadruhé reprezentace: co patří státu, to lze použít k blýsknutí se před cizinou, aniž by stát musel hledat dodavatele daného zboží nebo služby v soukromé sféře. Zatřetí cenová dostupnost pro českou populaci: co patří státu, to může českým klientům nabízet příslušné zboží nebo služby levněji, než by je nabízeli soukromníci. Začtvrté ochrana národního dědictví: co patří státu, to nebude zdeformováno nebo zcela ukončeno jen proto, že to přestalo vynášet.

Ve všech těchto případech je otázka, zda je skutečně lepším řešením státní vlastnictví. Možná se dá dosáhnout výsledku celkově – z hlediska nákladů a rizik – lepšího. Konkrétně v případě národní bezpečnosti by možná bylo lepší v legislativě zakotvit možnost, že v krizových situacích jsou soukromé firmy povinny řídit se (přiměřenými) pokyny státu. Odměnou by jim bylo, že v nekrizových situacích nebude ceny na trhu kazit neférová státní konkurence.

A jsme u vládní nekoncepčnosti: zdá se, že český stát v této oblasti žádnou jasnou dlouhodobou představu nemá. Jinak by teď nekupoval spousty pump poté, co spousty jiných pump (síť Benzina) před lety prodal.