Vir HIV přestal Čechy strašit
Ministerstvo zdravotnictví sepsalo novelu zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle epidemiologa a někdejšího ministra zdravotnictví Prymuly je ale tento návrh „nebezpečný“. „Napomůže nekontrolovanému šíření viru HIV a hepatitid. Povede taky k destrukci do
Jak je na tom Česko aktuálně s HIV a se žloutenkami?
Obojí roste, a to celkem významně. Viditelný skok je hlavně u hepatitidy typu C, kde se počet nově zachycených případů loni vyhoupl na 1300. Skoro dvojnásobek případů oproti minulým létům jsme zachytili i u chronické hepatitidy typu B. Mezi těmito pacienty se objevovali hlavně lidé, kteří původně trpěli „jen“akutní hepatitidou typu B, ale nikdo je včas nediagnostikoval a neléčil. Postupně se tak u nich rozvinuly stavy, se kterými už nejde nic moc dělat – dost často se u nich objeví cirhóza jater nebo výjimečně i nádor. Pokud jde o HIV, tak i tady je znát setrvalý vzestup. Patrné je to nejenom v Česku, ale i v jiných zemích.
Čím to je? Romana
LN
Lidi si zkrátka přestali dávat pozor. Přestali se těchto nemocí bát. Myslí si – a to platí hlavně o viru HIV –, že už jde jen o běžnou chorobu, kterou lze bez problémů léčit. Nelze ji sice vyléčit úplně, ale stav pacienta se dá stabilizovat natolik, že nemá skoro žádné příznaky. Nemusí nutně ani ohrozit další lidi. Obavy z této nákazy proto zmizely. To je jeden z důvodů nárůstu. Druhý důvod souvisí s migrací. Do Česka přicházejí lidé ze zemí, kde se tyto choroby stále poměrně často vyskytují. To pak nejenom plní statistiky tuzemských záchytů, ale může se to stát i zdrojem dalšího šíření těchto nemocí v naší populaci.
Za jakých okolností se mohou tyto choroby šířit? Kde je může obyčejný člověk chytit?
LN
Hepatitidy B a C se přenášejí tělními tekutinami, především
krví. K tomu, aby se člověk nakazil, se tedy musí dostat do kontaktu s krví, slinami či jinými sekrety infikovaného pacienta, který se neléčí. Nakazit se může při nechráněném pohlavním styku nebo při tetování v nedostatečně sterilních podmínkách. Přenos infekce je možný i při sdílení předmětů denní potřeby, jako jsou žiletky, pilníky, manikúra či zubní kartáčky. V minulosti se lidé mohli nakazit i při transfuzi krve či z nedostatečně sterilizovaných lékařských nástrojů, to už je dnes ale vzácné. Normy už jsou tak přísné, že je to prakticky vyloučené.
Říkáte, že se člověk musí dostat do kontaktu s krví člověka, který je infikovaný a současně se neléčí. Pokud tedy člověk terapii podstupuje, tak jeho okolí žádné riziko nehrozí?
LN
V podstatě ne. Nákaza se ale musí zachytit v rané fázi a včas se musí nasadit taky léčba. Pak je riziko pro okolí skutečně minimální. Pokud se ale infekce včas neobjeví
a pacient žádnou léčbu nepodstoupí, máme tu problém.
Proto se mi nelíbí ministerská novela zákona o ochraně veřejného zdraví, která s podchycením a povinnou léčbou těchto lidí počítá jen omezeně. Je nebezpečná. Naprosto rezignuje na prevenci a popírá její základní principy. Přitom prevence znamená nejenom ochranu obyvatel před nekontrolovaným šířením nákaz, ale také významné úspory peněz v systému. Předcházet nemocem je vždycky výrazně levnější než hasit následky. A to násobně. Podle mě bychom proto měli mít pro určité typy nákaz stále stanovená nepodkročitelná pravidla – měli bychom je přísně evidovat a po pacientech vyžadovat součinnost.
LN Tedy? Co teď musejí pacienti s hepatitidami nebo virem HIV povinně podstoupit?
Současné znění zákona po nich chce, aby se povinně podrobili léčení, lékařskému dohledu a potřebnému laboratornímu vyšetření. Dodržovat
musejí i další protiepidemická opatření. Musí se také zdržet rizikového chování – za úmyslné šíření infekční choroby hrozí postihy. A o svém onemocnění musejí informovat svého ošetřujícího lékaře.
Vymáhalo se to?
LN
Podle mě ano. Za nedodržení těchto paragrafů může jít člověk i k soudu.
Podle ministerstva a některých dalších odborníků ale tato opatření pacienty stigmatizují. Především pacienti s HIV si prý těžko hledali lékaře. Strach ze stigmatizace je prý mohl odradit i od testování...
LN
Já samozřejmě souhlasím s destigmatizací pacientů s HIV, proti tomu nemám nic. Škrtnout z novely všechny dosavadní zmínky o prevenci ale podle mě není cesta. Destigmatizace by se měla dělat jiným způsobem. Navíc pokud už je nákaza virem HIV tak neškodná, jak tvrdí ministerstvo, proč se tedy v novele zákona objevuje celý rozsáhlý paragraf, který je věnován jenom této diagnóze? Pojednává o tom, jakým způsobem tyto lidi testovat a jak hlásit výsledky do mezinárodních databází. Ministerstvo si tady dost protiřečí – buď už je HIV onemocnění jako každé jiné a nemusíme mu věnovat prakticky žádnou speciální pozornost, nebo není. Ale pak pro něj nepotřebujeme ani zvláštní paragraf.
LN Jak hodnotíte další změny v novele zákona o ochraně veřejného zdraví?
Obávám se, že pokud ten návrh projde, povede to jen k ještě větší destrukci dosavadní hygienické služby. Novela se totiž sice snaží řízení hygienických stanic zjednodušit a zharmonizovat, zachází ale příliš daleko.
Například pro pozici hlavního hygienika už nebude třeba ani medicínské vzdělání. To je hodně špatně a vůbec to ve mně nevzbuzuje pocit bezpečí. Takový člověk se totiž nebude orientovat v řadě odborných otázek. Bez pomoci druhých je nebude schopen ani posoudit, ani vyhodnotit. Fascinuje mě, jak silně se v poslední době rozmáhá podivná móda, že se na vedoucí pozice různých orgánů dosazují neodborníci. To je možné akceptovat u politických funkcí, ale ne u hlavního hygienika či ředitele Státní hygienické služby. Je to podobné, jako kdybychom chtěli inženýrku Drábovou v budoucnosti nahradit ve Státním úřadu pro jadernou bezpečnost potravinářem a s důvěrou od něj očekávali praktický vývoj jaderné energetiky. Vadí mi ale i další věci.
LN Například?
Novela mění i pravidla pro účast na táborech a školách v přírodě. Posudky o zdravotní způsobilosti, které musejí mít zdravotníci a dozor, se už nebudou vydávat na dva roky, ale na dobu neurčitou. Obecně mám pocit, že vydávat posudky zdravotní způsobilosti na neurčito – a to v jakékoliv oblasti – je nesmysl. Ztratíme tím přehled o tom, jak na tom daný člověk ve skutečnosti je. Novela sice předpokládá, že jakmile se změní jeho zdravotní stav, změní se automaticky i jeho způsobilost vykonávat určité věci. Ale kdo se to dozví? Ten člověk o změně svého stavu nemusí vůbec vědět nebo ji může zatajit. Získá razítko jednou a doktor ho víckrát nevidí.