Truffaldino je v Brně zběsilé děcko
Goldoniho komedie dvou pánů bude také v činohře Národního divadla Brno, kde ji nastudoval zdejší ředitel Martin Glaser, kýženým kasaštykem a vyhledávaným titulem. Setrvale populární a do konce sezony vyprodaný titul totiž v nejnovější tuzemské verzi vynik
Slavný titul baví diváky už od roku 1745. Hlavní postavou je vychytralý a věčně hladový sluha Truffaldino, který se shodou okolností ocitne ve službě u dvou pánů zároveň. V brněnském Mahenově divadle vznikla jeho ryze současná podoba, která je v jedné optice nezastíraným holdem originálu: commedii dell'arte i barokní přepjatosti a stylizovanému herectví.
Slovní humor vyrůstá ze situací
Martin Glaser se svým týmem však nevytvořil žádný muzejní kousek, ale moderní tvar, v němž se derou na povrch nenucená zpřítomňování, pohrávání se současným jazykem teenagerů či jemné narážky na tolik módní gender nebo naši víceúvazkovou uhoněnost, jak ji známe ze současných časů. V tomto zručném roubování klasického textu na dnešní reálie i moderní divadelnost a v originálním výkonu protagonisty, který nestíní svému hereckému okolí, vidím hlavně přednost či magnet zdařilé inscenace.
Truffaldino tady třeba neprávem otevřené dopisy nepečetí rozžvýkaným chlebem (jak předepisuje scénář), ale žmoulá rozpukaný
popcorn a dělá z něj lepíky. Jindy tady zaslechneme genderově nekorektní narážky na třeba crossdresing a dobrácké ujištění, že oblékání oděvu opačného pohlaví dnes už není mimo normu, naopak je zcela samozřejmé a není třeba se za něj stydět.
Glaserova inscenace ale naštěstí neservíruje toporné aktualizace, aby za každou cenu polepšila a zpřítomnila starý text. Všechny tyto slovní jemnosti vyrůstají přímo ze situací a bezprostředního
dění na jevišti, působí organicky. Díváte se tak na dnešek zrcadlící jakoby zdánlivé improvizace, které kromě ustálených charakterů byly základním hnacím motorem fenoménu commedia dell'arte, tedy „komedie profesionálních herců“. Naznačenou verbální výbavu v této dvojlomnosti potom kouzelně odráží nápaditý scénický design Pavla Vítka, který sází na srážku barokně blyštivého interiéru, jehož kubus na jevišti obehnal popartovým rámem (jeho pastelově zelené pruhy ubíhají dozadu jako hold iluzivnosti barokního divadla), a orchestřiště vykrývá benátský kanál grande, což je vlastně řeka z bílých a zelených pěnových kostek.
Právě v ní se ve stylu parodujícím dnešní akční hrdinské filmy utápí ústřední milenecký pár Beatrice Rasponi a její nápadník Florindo Aretusi, jehož představitel Ivan Dejmal se silikonově odlitou muskulaturou sází na divácky vděčnou podobu osvaleného, ale intelektem nevybaveného nápadníka. Skvělé jsou záměrně přeťáplé dobové kostýmy Martina Chocholouška, který přepudrovanou rokokovou nádheru vysoce vyhnal zejména v parukách a dobové střihy ozvláštnil jemnými citacemi a střihy japonské tradiční módy.
Přerostlé dítě Truffaldino
Osou celé komedie a jejím ústředním nervem je samozřejmě Truffaldino, tady v podání šestadvacetiletého Viktora Kuzníka, který originální pojetí opřel o svůj fyzický typ a pohybové nadání. Tady před vámi nefiguruje žoviální tlučhuba a stand-up chvastoun, jak jej známe z ikonického podání Miroslava Donutila. Kuzníkův nezbedný sluha je ponejvíce přerostlé dítě, které se uvede hned při akrobatickém vstupu na scénu přemety a salty.
Protagonista ale samoúčelně nedemonstruje své gymnastické nadání, tento výkon je přesně rozvržený a hlavně kolektivní. Nejde o divadlo jednoho muže a protagonista zná míru, i když to v jeho šťavnatém jevištním běsnění místy tak ani nevypadá. Kuzník samoúčelně neexhibuje, je zcela oddaný souhře kolektivu. Je zběsilým děckem, ale není infantilní, je energicky rozevlátý, ale nemáte pocit inflace, culí se jako advokát svých vejšplechtů, ale nerozpíjí svůj výkon v laciných a samoúčelných legráckách.
Jeho žmoulavá, do detailu vypracovaná pohybová etuda s lepíky strhne sympatie publika definitivně na Truffaldinovu stranu. Přihlížení tomuto andílkovsky vyhlížejícímu rošťákovi s hravým, jakoby dětským tělem baví obraz od obrazu více. Kuzníkův Truffaldino zcela konvenuje svižnému tempu, místy až komiksovému uchopení Glaserovy inscenace, v níž také ostatní aktéři ve stylizovaném, hyperbolizujícím herectví naplňují svěřené typy.
Brněnský sluha dvou pánů si získá diváka vizuálním kouzlem starých časů, v nichž je jasně slyšet burácení dneška, a režie takto nápaditě stvrzuje a demonstruje u této geniální komedie jindy banálně používaný přívlastek „nesmrtelný“.
Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů
Režie a inscenační úprava textu: Martin Glaser
Překlad: Eva Bezděková
Dramaturgie: Hana Hložková
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Martin Chocholoušek Národní divadlo Brno – Mahenovo divadlo, premiéra 19. ledna