Se dvěma rukama
U mluvnických kategorií dejme pozor i na zvláštní skloňování
Tématem dnešního dílu jsou mluvnické kategorie, které určujeme u ohebných slovních druhů.
U podstatných jmen jde o pád, číslo a rod. V češtině máme sedm pádů. Pád vyjadřuje roli jména v komunikační situaci – 1. pád označuje původce děje, 5. pád oslovovaného, 7. pád dalšího účastníka děje apod.
Kategorie čísla vyjadřuje množství (počet). Dělíme dvojí číslo, a to jednotné (křeslo) a množné (křesla). Při určování čísla si můžeme pomoci tvary ukazovacích zájmen ten, ta, to pro jednotné číslo a ti, ty, ta pro číslo množné. Některá jména mají tvary pouze jednoho z uvedených dvou čísel. Příkladem mohou být podstatná jména abstraktní, která zpravidla mívají jen tvary čísla jednotného (píle, trpělivost). Z hlediska čísla dělíme podstatná jména na hromadná, užívající jednotné mluvnické číslo, i když označují skupinu vícera jednotlivin (kamení, žactvo ),ana
pomnožná, která mají jen množné mluvnické číslo, i když označují jeden kus či jev (nůžky, plavky).
Mluvnická kategorie rodu dělí podstatná jména na jména rodu mužského (ten muž), ženského (ta žena) a středního (to dítě).
Jména rodu mužského dále dělíme na životná a neživotná. U životných podstatných jmen mužského rodu se neshoduje tvar 1. a 4. pádu čísla jednotného (1. pád lékař, 4. pád lékaře), u neživotných jmen se naopak tvary 1. a 4. pádu čísla jednotného shodují (1. pád obraz, 4. pád obraz).
U podstatných jmen pracujeme i se vzorem. Ten ale není mluvnickou kategorií, nýbrž nástrojem k určení správného tvaru jednotlivých slov. Vzory pro rod mužský životný jsou pán, muž, předseda, soudce, pro rod mužský neživotný hrad (les )a stroj. V rodě ženském rozlišujeme vzory žena, růže, píseň, kost, v rodě středním
město, moře, kuře, stavení. Konkrétní slovo přiřadíme k odpovídajícímu vzoru na základě shodného skloňování – 1. pád květina, 2. pád (bez) květiny (vzor žena).
Přídavná jména se v mluvnických kategoriích (v pádě, čísle i rodě) shodují s řídícím podstatným jménem. Například ve větě
Na období v mateřské školce vzpomínám s radostí je obsaženo přídavné jméno mateřské, které mluvnicky závisí na slově školce.
Podle toho, zda přídavné jméno mění koncovku v jednotlivých rodech, dělíme přídavná jména na měkká a tvrdá. Měkká přídavná jména v rodech nemění koncovku a jsou v 1. pádě jednotného čísla vždy zakončena na -í (vzor jarní – cizí, letní). Tvrdá přídavná jména v rodech koncovku naopak mění a jsou v 1. pádě jednotného čísla zakončena na -ý, -á, -é (klidný, klidná, klidné podle vzoru mladý, mladá, mladé). Třetím druhem jsou přídavná jména přivlastňovací, která vyjadřují vlastnictví, majetkové vztahy a řídí se vzory otcův, matčin (Alenčin automobil, sousedova zahrada).
Mluvnické kategorie pádu a čísla (a v některých případech i rodu) určujeme také u zájmen.
I u nich je možné určit vzor, jímž se řídí pravidla skloňování. Některá ze zájmen přejímají vzory přídavných jmen – mladý (který) a jarní (čí) – některá se řídí zájmennými vzory ten a náš. V souvislosti se zájmeny upozorněme na tvary zájmena já. Ty si můžeme jednoduše zapamatovat, můžeme ale také použít pomůcku v podobě užití ukazovacího zájmena ty, resp. jeho tvarů v příslušných pádech. V 2. a 4. pádě pracujeme s tvary mě, mne (tě, tebe), ve 3. a 6. pádě s tvary mně, mi (tobě, ti )– Pozvali mě (tě) na oslavu narozenin.; Přijďte ke mně (tobě) na návštěvu. V případě zájmena ona platí, že má ve 4. pádě krátký tvar ji, ni. Pomoci s odůvodněním si můžeme opět prostřednictvím ukazovacího zájmena – pomocného ta (Pozvali ji na oslavu narozenin. – Pozvali tu na oslavu narozenin.; Přijďte k ní na návštěvu. – Přijďte k té na návštěvu.)
Rovněž číslovky vyjadřují pád, číslo a rod. Skloňují se podle vzorů podstatných jmen (tisíc jako stroj), přídavných jmen (druhý jako mladý), ale i zájmen (jeden jako ten). Vlastní skloňování mají číslovky dvě, obě (2. pád dvou, obou, 3. pád dvěma, oběma, 4. pád dvě, obě, 6. pád dvou, obou, 7. pád dvěma, oběma).
Poslední z výčtu ohebných slovních druhů – slovesa – časujeme. Slovesa vyjadřují mluvnickou kategorii osoby – 1. osoba (já, my)
označuje mluvčího, 2. osoba (ty, vy) adresáta a 3. osoba (on, ona, ono, oni, ony, ona) dalšího účastníka děje. Dále vyjadřují číslo
(jednotné, množné). Oznamovací,
rozkazovací a podmiňovací způsob vyjadřují okolnosti provázející děj. Rozkazovací způsob, který vyjadřuje příkaz či požadavek, se pojí pouze s 2. osobou jednotného čísla a s 1. a 2. osobou množného čísla (ty slyš, my slyšme, vy slyšte). V případě tvaru sloves v podmiňovacím způsobu je třeba dbát na dodržování správných tvarů – (já) bych, (ty) bys, (on) by, (my) bychom, (vy) byste, (oni) by. Kategorii času vyjadřuje pouze způsob oznamovací, a to tak, zda děj probíhal v minulosti (minulý – viděl jsem), probíhá právě teď ( přítomný – vidím) anebo teprve probíhat bude (budoucí – budu vidět).