Román o Toyen
Zájem o osobnost malířky Toyen se neustále zvyšuje, v Paříži i v Praze proběhly nedávno její velké výstavy. Její život i dílo jsou přitažlivé pro svou tajuplnost, přičemž některé záhady nebyly dosud objasněny a zřejmě už nikdy nebudou. Před časem vyšla malířčina monografie od teoretika a historika umění Karla Srpa, který se dlouhodobě zabývá artificialismem a surrealismem. Ten také napsal zasvěcený a čtenářsky přitažlivý úvod k nové knize režisérky a scenáristky Andrey Sedláčkové s názvem
Přínosem na podzim minulého roku vydané knihy je odhalení nových skutečností a objevení neznámých souvislostí. Andrea Sedláčková se energicky pustila do hledání pramenů a do důsledků využila svou znalost nejen českého, ale i francouzského prostředí. Začala s velkým soustředěním a trpělivostí zkoumat malířčiny názory a vztahy. Podrobně sledovala její životní i uměleckou cestu na základě mnoha písemných dokladů a také na základě rozhovorů, návštěv matrik a archivů.
Ve stopách Henriho Peruchota
Sedláčková mohla nahlédnout do deníků a poznámek těch, kteří Toyen znali a přátelili se s ní. Podařilo se jí vyvrátit některé mýty, které umělkyně někdy sama šířila, třeba o své rodině nebo studiích. Aby se dobrala pravdy, jednala s mnoha institucemi a osobami z Francie, Česka i dalších zemí. Dohledání francouzských reálií je velmi důležité pro stav bádání o Toyen, jsou to málo známé informace a svědectví, například zpracovala vzpomínky divadelní teoretičky Jarmily Veltruské a jejího zesnulého muže Jiřího, který se rovněž věnoval divadelní vědě.
Autorka je velmi důsledná, našla například hrob rodičů Toyen, o němž se nevědělo. Zjistila také různá vysvětlení vzniku jejího pseudonymu, například verzi Jaroslava Seiferta. Získala řadu dokumentárních fotografií. Mnohé se jí podařilo zjistit, ale přesto stále zůstává
řada otazníků. Kniha se dobře čte, malířčin příběh je psaný spíš beletristickou formou, což připomíná životopisné romány velkých francouzských malířů (Henri de Toulouse – Lautreca, Vincenta Gogha, Paula Cézanna) od Henriho Perruchota, který o nich psal velmi zasvěceně i poutavě. Andrea Sedláčková se přitom také drží faktů, umí za nimi systematicky jít a přitom posoudit jejich pravdivost. Zároveň ale vypráví příběh, představuje si, jak se asi odehrály různé situace a rozhovory.
Kniha přináší informace, bez nichž by příběh nešlo zrekonstruovat. Navštívila místa v Praze i Paříži, kde Toyen bydlela, jak byla skromná a nenáročná, jak se takřka neustále pohybovala na hranici chudoby. Její příjmy nebyly nikdy dost vysoké, aby mohla pohodlně žít. Ale to pro ni rozhodně nebylo to nejdůležitější. Bez vylíčení života nelze ani plně pochopit
umělcovo dílo. Na knížce je přitažlivé, že vychází ze vzpomínek těch, kteří se s Toyen stýkali, nebo sběratelů, kteří její obrazy vlastnili. Dovíme se, jak je získali, při jaké příležitosti je koupili, jaký k nim měli vztah. Autorka vyslechla spoustu názorů, přečetla řadu deníků, a mohla dokonce ještě mluvit s pamětníky. Připomíná třeba i monografii, kterou vydala brzy po válce tehdy mladá Meda Sokolová, později Mládková. Ta oslovila několik autorů, aby napsali texty, a přesvědčila i celoživotního přítele Toyen Andrého Bretona.
Složila z těchto střípků pestrou a zajímavou mozaiku, v níž někdy drobný detail může vykreslit povahové vlastnosti lépe než sáhodlouhé rozklady. Velkým kladem knihy je vedle využití známých i neznámých faktů především živý způsob líčení života, které ovšem vychází z nejrůznějších pramenů. To
musela být neuvěřitelně náročná práce, při níž bylo nutné si získat důvěru mnoha lidí, kteří autorce svěřovali své osobní zážitky nebo zážitky svých blízkých.
Kupčení s pozůstalostí
Kniha popisuje nejen život Toyen, ale i dalších českých surrealistů (Štyrský, Nezval…) z nejrůznějších úhlů pohledu. Líčí jejich zážitky z cest a setkání, jejich umělecké a politické názory a jejich proměny. Popisuje, jaké postoje zaujímali čeští i francouzští surrealisté, osobní vztah Toyen k Andrému Bretonovi – „papeži“surrealismu i dalším osobnostem. A také dopodrobna zjišťovala, v jakých sociálních a finančních podmínkách tyto osobnosti žily, jak statečná Toyen byla, když u sebe za války ve své pražské garsonce ukrývala básníka Jindřicha Heislera, jak se v meziválečném období pomalu, ale jistě stala hvězdou surrealistického hnutí. Připomíná i malířčinu prozíravost, když se po válce rozhodla odejít definitivně do Paříže, plně si uvědomovala, že pro ni život v komunistickém Československu není možný, i když chvíli váhala. Přitom jí bylo jasné, že ani v zubožené poválečné Paříži nebude pro ni jako pro cizinku život snadný. Sedláčková také mapuje, jak se na Toyen s postupným odchodem přátel po válce pomalu zapomínalo. Malířka žila samotářským životem a nerada přijímala návštěvy, někdy se před nimi skrývala. Sedláčková zjistila nové podrobnosti o jejích příbuzných, o rodině, o níž nikdy nechtěla moc mluvit. Je cenné, že vysledovala, jakým způsobem proběhla posmrtná aukce obrazů, kdo se snažil, aby se uskutečnila co nejdřív a jak laxně se k její pozůstalosti stavěla pražská Národní galerie, kterou historik umění František Šmejkal upozornil, že by se o to měla zajímat. V této souvislosti je zajímavé, že dědici se podle francouzské legislativy stali vzdálení příbuzní žijící v Třeboni. Autorka se také zmiňuje o historii obrazů, které se nakonec přece jen dostaly do českých veřejných sbírek. Když nebylo možné zjistit, jak některé události probíhaly, tak si Sedláčková klade otázky a nabízí možnosti, jak se mohly odehrávat. Neklade důraz na rozbory obrazů, i když je také stručně interpretuje. Spíš uvádí názory těch, kteří se k nim ve své době vyjadřovali. Knížka je nejen výpovědí o Toyen, ale přináší barvitý pohled na dobu, v níž malířka žila a jejíž charakter se tolikrát změnil. Autorce se často daří odhalit historii obrazů, z nichž některé prošly několika sbírkami po celém světě, jeden z důležitých obrazů Severní krajina z roku 1931 byl dokonce ukraden ze soukromé sbírky a teprve po mnoha letech absurdních průtahů se vrátil ke svým majitelům. Některé se dochovaly jen na černobílých reprodukcích, nebo dokonce jen ve vzpomínkách pamětníků a pak beze stop zmizely.
Andrea Sedláčková líčí hlavně dramatický příběh umělkyně, který je stejně zajímavý jako její dílo, jehož cena neustále stoupá, a proto se z hlubin soukromých sbírek v posledních desetiletích noří i další její obrazy. Knihu finančně podpořil majitel aukční síně Martin Kodl, který již dlouhá léta sleduje její tvorbu a v jehož aukční síni dosáhly obrazy Toyen takových cen, o jakých se jí jistě ani na konci života nesnilo.
Toyen, první dáma surrealismu.
Andrea Sedláčková: Toyen. První dáma surrealismu