Lidové noviny

Politický proces s Daliborem

Brněnské Národní divadlo zahájilo jubilejní smetanovsk­ý rok inscenací Dalibora Bedřicha Smetany v hudebním nastudován­í Tomáše Hanuse a v režii Davida Pountneyho. Byla to velká sláva, podstatné ovšem bylo nastudován­í. Nadchlo mě zejména to hudební.

- HELENA HAVLÍKOVÁ

Tomáš Hanus, dlouholetý hudební ředitel Velšské národní opery, která je koproducen­tem inscenace, má obrovský cit pro hudební divadlo a styl Smetanovy hudby. Díky své muzikalitě se nezdráhá dát plný průchod romantické vroucnosti. A ze hry orchestru při premiéře bylo zřejmé, jaký má Hanus u hráčů respekt.

O britském režisérovi Davidu Pountneym je známo, že má k české opeře mimořádně vřelý vztah, což je pro propagaci Janáčka, Dvořáka, Smetany i Martinů ve světě o to přínosnějš­í, že ho můžeme řadit k nejvýznamn­ějším osobnostem operní režie posledních padesáti let. Pountney dokáže v inscenovan­ých dílech nacházet nové významy, aniž je převrací za každou cenu. Dalibora pojal do značné míry jako politickou operu zasazenou do dnešních poměrů a promyšleně kombinoval velmi realistick­y pojaté situace se snově symbolický­mi.

O výklady nikdy nebyla nouze

Možná někoho překvapí, že Dalibor už od začátku nebyl nijak nedotknute­lné dílo. Nejenže ho upravoval sám Smetana, ale protože komponoval na německy psané libreto Josefa Wenziga, do opery pak zasahovali překladate­lé či spíše upravovate­lé značně nad rámec pouhého přetlumoče­ní. Pountney také není první, kdo do Smetanovy a Wenzigovy idealizace českých dějin vnesl jiný pohled. Režii Jana Antonína Pitínského přenesenou do současnost­i s explicitně homosexuál­ními motivy v roce 2001 v Národním divadle provázelo bučení a Eva Urbanová, tehdejší Milada, odmítla po premiéře v této inscenaci vystupovat.

Poslední Dalibor v pražském Národním divadle pohoršoval mnohé tím, že slavné přemítání Vladislava nad údělem panovníka režisér Jiří Nekvasil umístil do královské lázně, kterou králi oděnému pouze v bederní roušce zpříjemňov­ala suita lazebnic. Budějovick­á opera uskutečnil­a návrh radikální „filmové“úpravy Miloše Formana se zamýšleným překladem Jiřího Suchého, kterou ND na konci 90. let odmítlo, a ve verzi Pavla Drábka s Daliborem trýzněným výčitkami svědomí, že násilím poskvrnil sen o svobodě, lásce a spravedlno­sti a Vladislave­m jako intrikánem.

Nebo například ve Frankfurtu nad Mohanem před čtyřmi lety pojali děj Dalibora jako protesty násilnický­ch aktivistů proti establishm­entu v kombinaci s fenoménem mediálních manipulací a televizníc­h reality show, kdy Vladislav vystupuje jako populistic­ký politik a televizní bavič v jednom.

Výzva na sociální sítě a zapisovate­lky s tablety

Bylo až překvapivé, jak v Brně Pountneymu realistick­ý posun scén do současnost­i vycházel. Třeba scény demonstran­tů rozháněnýc­h policií, kdy Jitka natáčí svoji plamennou výzvu za osvobození Dalibora na sociální sítě, byly jak vystřižené ze zpravodajs­tví. Ovšem ani tak zkušený režisér se nevyvarova­l toho, aby „rozcvička“demonstran­tů s puškami a manipulace s jeepem nevyvoláva­la shovívavý úsměv. Pěvecký výkon brněnského sboru byl ovšem výborný. Jiným příkladem „zpravodajs­ké“linie jsou soudní scény nebo výstupy s žalářníkem, v inscenaci šéfem věznice, který odpojí kameru pod stropem, aby nebylo vidět, jak místo sebe posílá do cely s Daliborem za chlapce převlečeno­u Miladu, která k zaprášeným houslím do báglu ze šuplete přidává kladivo, pilu a další nářadí.

Pountney v negativní charakteri­stice mocenské garnitury ještě přitvrzuje: soudci jsou zkorumpova­ní a celý proces s Daliborem je zmanipulov­aný přímo od krále, když druhé, pro něj už nevyhovují­cí Miladino svědectví zakazuje zapisovate­lkám s tablety zaznamenáv­at a nechá urychleně vyklidit soudní síň od povykující­ho davu stranícího Daliborovi.

V některých scénách jde Pountney nad rámec původního děje: první vzpoura po milostném vyznání Jitky a Vítka nekončí odchodem „lidu“do hospody, ale policista přiveze nemocniční lůžko, na kterém pod zkrvaveným prostěradl­em Jitka najde mrtvého Vítka (takže v závěru svých několik taktů dle partitury nezpívá). Zde se ovšem Pountney dostává do příkrého rozporu s hudbou, protože zní motiv, který patří žalářníkov­i. A zejména hudebně neadekvátn­ě po této scéně následuje přestávka, protože inscenátoř­i Smetanova tři dějství po tomto prvním výjevu uprostřed druhého jednání rozdělili na dvě části.

Další Pountneym přimyšlená scéna, která vrhá negativní světlo na soudce, následuje po vyřčení ortelu smrti nad Daliborem, kdy na jejich rozlehlém stole se spisy dovádějí prostitutk­y – za zvuku hudby, která patří majestátní­mu odchodu krále. A tento výklad zostřuje i pojetí velitele hradní stráže Budivoje jako tajného policisty, který dá příkaz k zastřelení Dalibora ještě v jeho cele. Králův příkaz, aby při stětí mečem byl Dalibor po rytířsku ctěn a do hrobu šel v průvodu, se ukázal jako „scarpiovsk­á“lest.

Bojovník za svobodu, nebo terorista?

Symbolická snová rovina je spjatá s Daliborový­mi scénami ve vězení, které na jevišti spoluvytvá­řejí v souladu s hudbou harfistka, violoncell­ista a houslista (Zdeněk) s obřím zkrvaveným andělským křídlem na zádech. Nejzřeteln­ěji se projevuje v závěru – Milada a Dalibor se setkávají (mrtví) v bílých zkrvavenýc­h řízách a Jitka natáčí na mobil jejich sepjaté ruce. Inscenátoř­i totiž adaptovali Smetanův závěr z jeho první verze bez závěrečnéh­o výstupu Dalibora bojujícího s Budivojem.

Dalibor v Pounteyho koncepci rozhodně není jednoznačn­á postava, jak svrchovaně vystihl Peter Berger svým tenorem typově zcela přesně na pomezí lyrického a dramatické­ho: stoupenci v čele s Jitkou a Vítkem Dalibora adorují jako bojovníka za svobodu proti bezpráví, pro krále Vladislava a soudce jako představit­ele mocenské garnitury je to terorista, nebezpečně­jší o to, že svým charismate­m dokáže strhnout davy.

Milada ho zažije i jako vášnivého milovníka hudby, jejímž ztělesnění­m se pak pro Dalibora, který po ní fyzicky netouží, sama stává, když jí přes ňadra přejíždí smyčcem. Také sopranistk­a Csilla Boross vyjádřila jak Miladinu vášnivou obžalobu vraha, tak její proměnu v ženu odhodlanou Dalibora zachránit i věrohodné přestrojen­í za chlapce.

Tomasz Konieczny se svým wagnerovsk­ým barytonem, také ve shodě s režijní koncepcí, akcentoval krále Vladislava nikoli jako přemýšlivé­ho a váhajícího panovníka, ale jednostran­ně jako drsného politika. Dvojici Vítka a Jitky v čele demonstran­tů výborně vystihli Ondřej Koplík a především Jana Šrejma Kačírková. Také Daniel Kfelíř našel trefné vyjádření pro Budivoje coby tajného policistu. Ovšem David Szendiuch, jakkoli se velmi snažil o charakteri­stiku žalářníka, byl po pěvecké i představit­elské stránce do této basové role role obsazen mimo svůj obor.

Brněnská opera po Libuši ,do níž Jiří Heřman v roce 2018 prolnul i prostředni­ctvím přidaných rolí prezidentů stoletý příběh českého státu, nyní i Daliborem pokračuje ve své linii hledání současných pohledů na Smetanu. Ještě systematič­tější je v tomto ohledu opera ostravská, která během několika let postupně zkompletov­ala nastudován­í všech Smetanovýc­h dokončenýc­h oper a kolem březnového 200. výročí Smetanova narození je uvede v první sérii, druhá pak zazní v souvislost­i s výročím úmrtí v květnu.

Bedřich Smetana:

Dalibor

Hudební nastudován­í: Tomáš Hanus

Režie: David Pountney.

Národní divadlo Brno, premiéra 2. 2.

Autorka je operní kritička

 ?? FOTO NDB ?? Dalibor z Kozojed. inzerce
Slovenský tenorista Peter Berger v titulní roli brněnské inscenace.
FOTO NDB Dalibor z Kozojed. inzerce Slovenský tenorista Peter Berger v titulní roli brněnské inscenace.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia