Předvolební nuda v Rusku

Kreml si s opozičníkem Naděždinem poradil. Ve hře zůstali jen Putinovi „protikandidáti“

Rusko už za pár týdnů čekají další prezidentské volby. Kdyby snad někdo čekal dramatické předvolební manévry a souboje několika, či alespoň dvou výrazných kandidátů, nedočkal by se – pokud by se takový bláhovec vůbec našel. Nový, či spíše staronový ruský prezident se totiž bude jmenovat Vladimir Vladimirovič Putin. Zkrátka nuda, jako od počátku století vždycky.

V posledních týdnech stojaté ruské politické vody rozčeřil jedině šedesátiletý Boris Naděždin. Tento bývalý poslanec Státní dumy chtěl kandidovat za neparlamentní stranu Občanská iniciativa a svůj záměr ucházet se o post prvního muže Ruska oznámil už loni v říjnu. Ústřední volební komise mu to povolila s tím, že do 25. ledna musí shromáždit nejméně 100 tisíc hlasů. V daném termínu už jich podle vlastního tvrzení měl něco přes 200 tisíc. Skoro polovina jich ale dorazila ze zahraničí a ty mu Ústřední volební komise neuznala.

Naděždin nakonec dopadl stejně jako novinářka Jekatěrina Duncovová, která se rovněž pokusila kandidovat, tentokrát jako nezávislá. Naděždinovi ve čtvrtek Ústřední volební komise Ruské federace přisoudila skoro 10 tisíc neplatných hlasů – a bylo hotovo...

Mezi mocí a umírněnou opozicí

Kdo ale je Boris Naděždin, jehož jméno vychází ze slova i ženského jména Naděžda, což znamená „naděje“. Jak se zdá, touto nadějí v souboji s Putinem pro lecjakého Rusa se opravdu stal, i když – jak už jsme hned úvodem naznačili – porazit současného ruského prezidenta v předem nerovném souboji je rovnou nemožné.

Naděždin koncem 90. let působil jako poradce později zavražděného opozičního politika Borise Němcova a pak se ve stejné funkci objevil po boku expremiéra a současného prvního náměstka šéfa Putinovy prezidentské kanceláře Sergeje Kirijenka. Do Státní dumy se svého času dostal jako poslanec za někdejší Svaz pravicových sil, ale udržel se tam jen jedno volební období. Dnes na ruské politické scéně figuruje jako politický expert a státní televize ho rády využívají v různých debatách jako otloukánka, reprezentujícího nevládní politické proudy.

Už tato charakteristika ukazuje, že Naděždin se dlouhodobě pohybuje na křehkém pomezí mezi oficiální mocí a umírněnou opozicí. Právě proto ho skuteční odpůrci režimu považovali jen za hračku v rukou Kremlu a vyloženě nastrčeného Putinova „protikandidáta“bez jakékoli šance. Pak si ovšem opozice uvědomila, že tak tomu rozhodně není: Naděždin, pokud by opravdu kandidoval, by byl jediným prezidentským kandidátem, který odsoudil válku na Ukrajině, i když ji společně se státní mocí označuje jako „speciální vojenskou operaci“. Putinovo rozhodnutí do tohoto konfliktu jít nazval „fatální chybou“a obvinil ruského prezidenta, že zemi „vede do katastrofy“. Minulý měsíc se také ukázal na protestním shromáždění žen mobilizovaných vojáků. Za to vše opozice nakonec své původní hodnocení tohoto muže opustila a vybídla Rusy, ať mu své hlasy odevzdají.

Kdo se tedy Vladimiru Putinovi alespoň formálně postaví? Jsou to tři kandidáti navrhovaní parlamentními stranami, kteří žádné podpisy sbírat nemuseli. Nikolaj Charitonov za komunistickou stranu, Leonid Sluckij za nacionalisty a Vladislav Davankov za menší stranu Noví lidé. Vedle nich samozřejmě kandiduje Vladimir Putin. Toho žádná strana nenominovala, takže musel sesbírat 300 000 podpisů, ale to v jeho případě nebyl žádný problém – měl na to v zásadě celý státní aparát a volební komise zaregistrovala jeho kandidaturu koncem ledna.

„Protikandidáti“prezidenta Putina musejí být jednoduše schváleni Kremlem, aby byli pod naprostou kontrolou

Kampaň bez Putina

Princip všeho kremelského konání je přitom jasný: žádný z „protikandidátů“nesmí přijít sám o sobě, z vlastní vůle, jako tomu bylo v případě paní Duncevové a pana Naděždina. „Protikandidáti“musejí být jednoduše schváleni Kremlem, aby byli pod naprostou kontrolou. Zářným příkladem takovéhoto „protikandidáta“je současný předseda Liberálně-demokratické strany Sluckij, který v této funkci před dvěma lety nahradil jejího zakladatele, zesnulého Vladimira Žirinovského. Ten proslul tím, že se s oblibou tvářil jako opozice, ale pak prakticky ve všem, co projednávala Státní duma, hlasoval s provládními silami. Leonid Sluckij ho v tomto ohledu jistě dokáže hravě nahradit.

A pak tu máme hlavního garanta ruské předvolební i volební nudy – Vladimira Putina. Jeho tiskový mluvčí Dmitrij Peskov koncem ledna prohlásil, že muž, který se o úřad hlavy státu uchází už popáté, se předvolebních debat nezúčastní. A proč?

Už 18. března 2000, ještě jako úřadující prezident, prohlásil: „Vždycky jsem si jen stěží dokázal představit, že bych absolvoval něco jako předvolební kampaň. Hlavně proto, že je to věc dosti nestydatá: musíte se dívat do očí milionům lidí a dávat jim sliby, o nichž předem víte, že jsou nesplnitelné.“O čtyři roky později prohlásil: „Každé slovo mých oponentů stoprocentně znám předem.“K čemuž jeho tiskový mluvčí Peskov letos koncem ledna ledově dodává: „Je jasné, že takovéto debaty jsou už z podstaty zcela nesmyslné.“

To vše svědčí o lecčem, jenom ne o alespoň elementární Putinově politické pokoře…