Zeptej se vopice, kdy jede autobus

Dispečerka v taxikářské společnosti, kde jsem pracovala, mladá dredatá Londýňanka jamajského původu, se odstěhovala od přítele, když usoudila, že mu není pomoci, že si práci v životě nenajde, bude akorát chodit do posilovny a čučet na telku, takže ona ho bude živit až do skonání věků, pokud s tím ona sama něco neudělá. Našla si pokojík ve sdíleném domě. To je v Londýně běžné, žije tak spousta lidí, kteří chtějí ušetřit za bydlení. Sdílené domy jsou dnes dost profláknuté, většina místních je považuje za semeniště zločinu, zdroje bordelu a hluku, případně bohatá naleziště zoufalců ochotných přivydělat si čímkoli, od uklízení v domácnosti až po přepravu zásilek se „zbožím“či rozbíjení hub.

Sdíleným domům se říká HMO, Houses of multiple occupation (domy mnohočetného obývání – i v angličtině to zní dost pitomě), a vyvolávají obavy i v řadách policistů či městských radních. Lidé, z nichž řada navíc neumí pořádně anglicky, se v domech mnohočetného obývání často škorpí, stěžují si jeden na druhého a vzniká mezi nimi nezvykle mnoho problémů, jakým se tu říká „zločiny z nenávisti“. Navíc v takových domech bývá mnoho společných prostor – kuchyně, chodba, koupelna –, a je v nich tudíž snadné ukrývat „zboží“. Všichni vědí, komu objevené drogy patří, ale nelze to dokázat.

Před patnácti lety sdílené domy ještě tak špatnou pověst neměly a Aishe se v novém bydlení jeden čas líbilo. Pak si ale všimla, že po ní rumunští sousedé divně pokukují a pořád říkají „negru, negru“. Uklidňovala jsem ji, že to sice znamená „černý“, ale je to v rumunštině regulérní slovo, žádná nadávka. Jenže pak přišla s nahrávkou rozhovoru svých spolubydlících a v té se kromě „negru“opakovalo i slovo „maimu?ă“– opice. Aisha se přestěhovala. A co čert nechtěl, mezi její nové sousedy patřili dva Češi. Taky se po ní divně koukali. A když mi přinesla nahrávku jejich hovoru, nejradši bych se na místě propadla. Byli horší než Rumuni (anebo jsem možná v jejich řečech rozpoznala významy, které mi v rumunštině unikly).

Tyhle týpky nepočítají s možností, že by někdo s jinou barvou kůže mohl rozumět, o čem si povídají, zejména pokud se vyhýbají mezinárodně srozumitelným výrazům. Minulý týden můj skoromanžel čekal na autobus u jedné z těch zastávek, na kterých není tabule s rozpisem příjezdů, když tam dorazily dvě Češky obložené nákupními taškami.

„Koukni, kdy to pojede,“zafuněla jedna. Druhá odložila tašky na sedátko a klikala do mobilu. „Sakra! Nejde mi připojení!“postěžovala si. „Tak se zeptej vopice!“přikázala první.

„Du se zeptat vopice,“řekla druhá odhodlaně, udělala tři kroky ke K. a vykoktala čengličtinou: „Bus hír – hau lonk erajf?“

„Měl by tu být za dvě minuty,“řekl K. česky. A pak se dobře bavil, když se ženy zděsily, cosi blekotaly a jedna druhé se vyptávala očima, jestli tu „vopici“slyšel.