„USA zvažují uznání Palestiny“
Na rozšíření konfliktu mezi Hamásem a Izraelem teď nemá nikdo zájem a jednání o dvoustátním řešení budou mít ještě mnohá úskalí, říká expert na Blízký východ Stran poválečného uspořádání v Pásmu Gazy a na Západním břehu se podle něj vedou intenzivní jedná
LN Prakticky od začátku současného kola násilností mezi Izraelem a Hamásem se objevují obavy z toho, že se konflikt přelije do širší oblasti. V posledních dnech k těmto obavám přispěly útoky USA na proíránské cíle v Sýrii a Iráku v odvetě za zabití třech amerických vojáků na základně v Jordánsku. Je podle vás taková eskalace reálná?
Spíše si myslím, že ne. Není to v ničím zájmu. Napovídají tomu i vyjádření obou stran, Američané se vícekrát vyjádřili v tom smyslu, že si eskalaci nepřejí. Ani ze strany Íránu to nepovažuji za pravděpodobné. Vzpomeňme si na leden 2020, kdy Američané dronovým útokem zabili v Bagdádu vůdce elitních íránských Revolučních gard Kásema Solejmáního. Tehdy Teherán hrozil tvrdou odplatou a nestalo se skoro nic.
LN Jak se promítá vnitropolitická situace v USA do současné americké politiky na Blízkém východě?
Ve Spojených státech máme volební rok a to je samozřejmě znát. Někteří republikáni teď kritizují prezidenta Bidena za to, že v odvetě „nepotrestal“rovnou Írán na jeho území a že je příliš měkký. A je docela dobře možné, že někteří z těchto republikánů by v případě, že by se prezident ke tvrdé odpovědi odhodlal, Bidena napadali kvůli tomu, že zatáhl USA do zbytečné konfrontace.
LN Jaká je pozice Spojených států při pohledu na probíhající válku Izrael–Hamás? V rétorické rovině USA sice stále téměř bezvýhradně podporují Izrael, ale rostoucí počet civilních obětí v Pásmu Gazy vede ke zvyšujícímu se tlaku na židovský stát, aby změnil taktiku...
Jedna věc jsou oficiální prohlášení a něco jiného zákulisní jednání. Z uniklých zpráv víme, že Američané mají izraelského premiéra Benjamina Netanjahua „plné zuby“nejen kvůli jeho tvrdému postoji k válce v Gaze, který vede k tisícům civilních obětí. Četné politické špičky v USA se nechaly veřejně slyšet, že právo Izraele na obranu je jedna věc, ale že to neznamená volnou ruku k tak rozsáhlému zabíjení a masivní destrukci.
LN Z Izraele ovšem slyšíme, a to i od ministrů tamější vlády, že židovský stát si sice váží USA jako svého největšího spojence, ale že Izrael není 51. hvězdou na americké vlajce. S tím, že židovský stát se prý bude i nadále rozhodovat autonomně.
Říkají to především ministři z krajně pravicových stran, jejichž podpora umožnila vznik současné Netanjahuovy vlády. Nesmíme zapomínat na to, že vnitropolitická situace v Izraeli je tímto nesmírně komplikovaná, premiér je ve velmi obtížné pozici, a pokud se chce udržet, musí tyto hlasy židovských extremistů nějak reflektovat.
Spojené státy ale mají určité páky na to, jak Izrael ke změně postoje nakonec donutit. Nově například prosakují z diplomatických kruhů zprávy o tom, že USA zvažují, že by mohly oficiálně uznat Palestinu jako stát. Pokud by se to rýsovalo jako reálná možnost, bylo by to pro Izrael velmi nepříjemné. (Stát Palestina dosud oficiálně uznalo 139 zemí světa, nejsou mezi nimi však USA ani žádný větší stát západní Evropy – pozn. red.).
LN Představuje právě Netanjahu největší překážku jak pro posun v probíhajících jednáních o příměří, tak pro budoucí rozhovory o poválečném uspořádání Pásma Gazy?
Jeho neústupný postoj nepochybně problémem je. Válka v Gaze mu pomáhá udržet se u moci za situace, která je při všech tlacích na jeho osobu – včetně situace kolem rukojmích – pro něj velmi složitá. Netanjahuova podpora je teď u izraelské veřejnosti velmi nízká, ale neodepisujme ho ještě, je to mimořádně zkušený politický stratég.
LN Jednání o budoucím uspořádání v Pásmu Gazy i úvahy o dvoustátním řešení ale komplikuje i situace na palestinské straně. Například izraelská velvyslankyně v Praze Anna Azariová se nedávno vyjádřila, že žádná jednání nejsou z pozice Izraele možná, protože na palestinské straně neexistuje kredibilní partner. Jak to tedy je?
Pravda je, že současná palestinská samospráva je mezi řadovými Palestinci krajně nepopulární, i Izrael ji navíc cíleně oslabuje. Obyvatelé ji považují za zkorumpovanou, neschopnou, někteří ji obviňují z kolaborace s Izraelem. Předseda Mahmúd Abbás je u moci již mnoho let a běžní Palestinci mají, celkem oprávněně, pocit, že jim nic nepřinesl a naopak Izraeli neustále ustupuje. Mnohem populárnější je mezi řadovými obyvateli Hamás. Palestinci jej vnímají jako organizaci, která pro ně leccos dělá, třeba v sociální nebo zdravotnické oblasti, a která vůči Izraeli prokázala i reálnou sílu. Byť za pomoci teroristických metod.
LN S Hamásem ale teď nikdo v Izraeli vyjednávat nebude. Jak tedy z toho ven?
Rýsují se i jiné možnosti. Například, že v rámci řešení Gazy by bylo umožněno současným vůdcům Hamásu odejít do zahraničí, nejspíš do Alžírska, a do čela by se postavila umírněnější garnitura. Jako o budoucím možném vůdci Palestinců se mluví také o Marvánu Barghútím, někdejším čelném činiteli Fatahu a vůdci druhé intifády na Západním břehu Jordánu v roce 2000. Musela by tomu ovšem předcházet nějaká dohoda o výměně vězňů, protože Barghútí si aktuálně odpykává pětinásobný doživotní trest v izraelské káznici.
LN Jak si máme vysvětlit izraelské akce typu nedávno konané konference, jejímž tématem byla budoucí výstavba židovských osad v Pásmu Gazy po válce a které se účastnili četní ministři izraelské vlády i vládní poslanci?
Ti, kdo tam byli přítomní, se rekrutovali vesměs z ultrapravicové scény izraelské politiky a společnosti. Podle oficiálních vládních prohlášení Izrael nemá v plánu po skončení války osídlovat Gazu židovskými osadami a ani USA s ničím podobným nepočítají.
Něco jiného je, že Izrael by si chtěl, alespoň podle současných vládních prohlášení, podržet bezpečnostní kontrolu nad celým územím mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, zvažuje i anexi Západního břehu. Něco jako často propírané heslo „od řeky k moři“naruby.
LN Ptal jsem se proto, že takové akce – přes formálně odlišnou vládní pozici – vzbuzují dojem, že nějaká dohoda o dvoustátním řešení je nemožná. Navíc židovské osady v Pásmu Gazy už v minulosti existovaly…
To je pravda a pravda je i to, že v roce 2005 – poté, co bylo rozhodnuto, že se Židé z Pásma Gazy stáhnou – zdaleka ne všichni osadníci odtamtud odcházeli dobrovolně, sám jsem toho byl tehdy svědkem. Přesto si nemyslím, že se nějaká masová osadnická politika směrem ke Gaze prosadí.
Dokážu si ale představit, že až ustanou boje a Izrael třeba v Gaze dočasně vytyčí nějakou nárazníkovou zónu, že tam vtrhne pár radikálních židovských osadníků, rychle tam postaví nějaké karavany a řeknou: Tohle je teď naše. Tak mimochodem vznikly i první osady na Západním břehu – také „v rozporu“s oficiální politikou vlády. To by byla pro Netanjahua nebo nějakého jeho nástupce nanejvýš nepříjemná situace, protože by samozřejmě musel zasáhnout. Současně ale jakákoli protiakce by znamenala, že židovští extremisté by vládu na současném půdoryse shodili.
Břetislav Tureček.
LN Jak Palestinci, tak mnohé arabské státy trvají na tom, že jediným řešením konfliktu je vznik palestinského státu v hranicích z roku 1967 včetně Východního Jeruzaléma. Jenže dnes na Západním břehu Jordánu v nelegálně postavených židovských osadách žije asi půl milionu Židů. Je takové řešení prakticky představitelné?
Jedna věc jsou politická prohlášení, druhá pak reálná jednání. Ani v 90. letech minulého století, kdy rozhovory mezi Palestinci a Izraelem vypadaly docela nadějně, nebyla na stole varianta, že by všichni židovští osadníci odešli do Izraele. On to byl technický problém – myslím, jak ty navrátilce v Izraeli ubytovat, zaměstnat a podobně – i v roce 2005 po zrušení židovských osad v Gaze, a to tehdy šlo jen o pár tisíc lidí.
Vezměte v úvahu, že na Západním břehu Jordánu dnes stojí „osady“čítající desítky tisíc lidí, třeba Ma'ale Adumim má populaci kolem 40 tisíc osob. O jejich vyklizení nelze ani teoreticky uvažovat. Jako řešení se vždy zvažovaly územní výměny: tyto velké osady by byly začleněny do Státu Izrael a nově vzniklý Stát Palestina by jako kompenzaci dostal nějaké jiné kusy území z oblasti dnešního Izraele, které by se „přilepily“ke Gaze nebo Západnímu břehu.