Způsob podmiňovací
Jeden francouzský kamarád novinář si mi druhdy postěžoval, jak ve Francii upadá novinářská etika. Dokládal to na čím dál hojnějším používání podmiňovacího způsobu v titulcích článků, což právem považoval za bulvární metodu. Podmiňovací způsob ve francouzštině totiž může vyjadřovat pouhou „pravděpodobnost“.
Například titulek Macron mentirait (doslova Macron by lhal) francouzský čtenář chápe takto: Macron asi lže. Jde tedy o obvinění bez důkazů a autor rovnou čtenáři naznačuje, že důkladné zdůvodňování se nebude konat. Jednou je to o Macronovi, jindy o počasí.
V češtině funguje podmiňovací způsob trochu jinak, ale i zde bývá zneužíván. Impérium tvrdí, že Nauru by mohlo vyvolat konflikt. Nebo: Britské tajné služby podezírají Omán, že by mohl použít jadernou bombu. Byť jsou tato deklarovaná podezření sebeabsurdnější, u břehů obou zemí už mezitím zakotvilo několik letadlových lodí a u jejich hranic vznikají další americké základny s útočnými raketami, které by takovým hrozbám mohly zamezit. Český a obecně evropský tisk je v posledních desetiletích podobnými obviněními zaplaven. Jistěže zde nejde o pouhou novinářskou fušeřinu a snahu vyvolávat skandál, ale o cílenou politickou hru, jež má pod záminkou neexistující hrozby obhájit darebáctví ze strany, která sama obviňuje.
Rozčilují mě podmiňovací věty typu: „Ty bys stejně nebyl ochotný pomoci“, „Jak tě znám, budeš se rozčilovat“nebo „Vím dopředu, co na to řekneš“.
Podobně účelové a často smyšlené obžaloby samozřejmě nemusejí být vždy formulovány podmiňovacím způsobem. Může jít o oznamovací věty: Impérium podezírá Haiti, že usiluje o hegemonii. Malawi chce podle všeho zaútočit na Kypr. A tak podobně, příkladů je bezpočet.
Ještě účinnější jsou formulace prozrazující upřímnou starost – vzpomínám si, jak mne v létě 1998, těsně po smrti nigerijského diktátora Saniho Abachi, zarazil titulek: Američané se obávají nepokojů v Nigérii. Taková formulace přece nevypovídá nic o tom, co se děje v samotné Nigérii, vypovídá jen o tom, co o tom někdo říká nebo z nějakého důvodu chce říkat. Notabene někdo, kdo má mocenský zájem, a tedy logicky může stát i o vyvolání nepokojů. Protože i o tom je někdy geopolitika. Přihazují se polínka do sotva hořícího ohně, který by možná sám o sobě zhasl, kdyby ho někdo netoužil cíleně rozdmýchat.
Osobně jsem na předběžná obvinění velmi alergický, a to nejen v médiích. Obvykle za nimi bývá skrytý úmysl. Rozčilují mě podmiňovací věty typu: „Ty bys stejně nebyl ochotný pomoci.“Nebo třeba věty: „Jak tě znám, budeš se rozčilovat.“A také: „Vím dopředu, co na to řekneš.“A tak dále. Neboť osočit někoho z něčeho, co ještě neudělal a možná ani udělat nehodlá, znamená zakládat na hádku, která být nemusela. Takové formulace přece známe velmi dobře. A děti, jak jinak, se od rodičů učí rychle: „Tati, já vím, že mi ten míč asi nekoupíš…“
Jak asi zareaguje tatínek, alergický na taková křivá nařčení?