Je libo trochu světla?
Osobní výběr ze světového tisku
Optimismus je opium lidstva. Ta věta z Kunderova Žertu připomíná, že ne vše je tak skvělé, jak se hlasatelům optimismu jeví. Však také o optimismu píší spíše ti, kdo chtějí – třeba z pudu sebezáchovy – přehlušit temné tóny, jež se odevšad hrnou.
Patří k nim Sascha Lobo v magazínu Der Spiegel. Napsal text s nadtitulem Optimismus v roce 2024. Ale aby se k optimismu dostal, převyprávěl poválečné německé dějiny z pohledu toho, čemu se říká German Angst (německý strach či úzkost). Líčí delší období úzkosti, jen dočasně přerušovaná vlnami optimismu.
Nejprve tu byl German Angst a strach z Německa. Pak strach z komunismu. Ty vystřídala radost z hospodářského zázraku. Ale tu přebily strachy německé, evropské i globální. Studená válka, ropná krize, umírání lesů, strach z atomu. Pak přišla radost, že Německo je mistrem světa ve vývozu. Tu vytěsnil strach z automatizace a nezaměstnanosti. Ozonová díra. Antiamerikanismus. Dioxiny. AIDS. Černobyl. Strach z počítačů.
Pak krátce převládl optimismus ze znovusjednocení Německa. Jenže přišlo loučení s markou, cejch Německa jako „nemocného muže Evropy“, krize eura i EU, tlak na úspory, Fukušima, vegetariánství, sociální média, klimatická katastrofa, strach z pandemie, války, opět z atomu, inflace, antisemitismus, recese. A nyní umělá inteligence.
Co z toho Lobovi plyne? Německo je pokládáno za zemi špičkových technologií. Ale zřejmě poslední špičkovou technologii, jež byla kolektivně oslavována, ztělesnil Volkswagen Golf. Kdežto nejčerstvější špičkovou technologii, jež je spíš kolektivně a ustrašeně démonizována, ztělesňuje umělá inteligence, ač má v Německu dobré předpoklady.
Novinář Patrick Bernau ve FAZ připomíná, kde všude Německu ujel technologický vlak. Už se zapomnělo, že před třiceti lety byl připraven elektrický Mercedes
Zaprvé. Kdo jsou „nacisté“z transparentu? Vyznavači národního socialismu? Nebo prostě ti, jejichž světonázor neladí s progresivisty? Zadruhé. Zazní-li na akci proti nenávisti výzva k nenávisti vůči uznávané politické straně, znamená to, že existují nenávisti dvě? Ta správná, aplaudovaná a ta špatná, odsuzovaná? A kam by patřil projev nenávisti vůči teroristickému Hamásu? Byla by to nenávist špatná (míří proti lidem diskriminovaným bílou většinou), nebo dobrá (míří proti šiřitelům nenávisti a násilí)?
Ufff, je složité bojovat proti nenávisti.
***
Složitých věcí je více. Třeba vnímání svobody slova, jak upozorňuje Stefan Beig na rakouském webu Express. Neprosazuje svůj názor, nenadává na cenzuru, jen srovnává data sociologů – z USA a Německa, z dob starších i současných. Za USA čerpá data Jamese Gibsona a Josepha Sutherlanda publikovaná v Political Science Quarterly. Za Německo data z institutů Allensbach a Media Tenor.
Vidíme zajímavé srovnání. Společné je to, že lidé se obávají veřejně říkat své názory až v posledních dvou dekádách. Ještě v 90. letech to bylo jen málo přes 20 procent Američanů i Němců. Po roce 2010 už 30 procent Američanů a dnes skoro polovina. V Německu 90. let bylo o svobodě slova plně přesvědčeno 78 procent lidí (v tom smyslu, že mohou na veřejnosti mluvit zcela svobodně). Nyní je to jen 40 procent.
Důvod? V USA nerozhoduje moc věk, vzdělání či sociální pozice, ale obava z nepochopení okolím – přáteli, rodinou, sousedy. V Německu hraje větší roli politický příklon a hlavně mediální klima. Nejvíc se o svobodu projevu obávají fanoušci AfD (62 %) a liberální FDP (57), nejméně fanoušci Zelených (19). Našinec by řekl: možná i proto, že právě oni si v německých médiích připadají jako na vlastním hřišti.