Masky, které inspirovaly i Picassa

Řezbářství Senufů ze západní Afriky Mocně maskované postavy patřily zejména k iniciacím a pohřbům, užívaly je takzvaně tajné společnosti: mužská Poro či ženská Sandogo. Senufští umělci vynikali nejen v řezbě mnoha typů masek, ale i plastik, které patří k

Senufové nejsou kmenem, ale větší etnolingvistickou skupinou ze západní Afriky. Tradičně farmařili na území dnešních států Burkina Faso, Mali a Pobřeží slonoviny. Pěstovali kukuřici, proso, bavlnu nebo podzemnici olejnou, arašídy. Žili v chýších z vepřovic, měli „kastovní“společnost a děděné role farmářů, kovářů či hrnčířů. Oproti prostému zázemí ovšem mívali výjimečně bohatou duchovní kulturu: proslavili se jako hudebníci – a především jako báječní řezbáři.

Prostota a síla

V projevech Dogonů, Bambarů (též etnik z Mali) a Senufů převládá dřevořezba. „Existuje-li v umění přísnost, najdeme ji právě zde a uplatňuje se tu nekompromisně. Umělec nepracuje pro bohatou aristokracii, ale na druhé straně nejsou sochy naivními výtvory pro povzbuzení nebo vyjádření lidové vroucnosti. Pravidlem je tu prostota a síla a toto pravidlo se jen zřídka nedodržuje. Prostota i síla odpovídají vlastnostem materiálu, který klade odpor řezbářskému dlátu. Ale musí-li se sochař vypořádat se suky, s hustotou a směrem vláken, využívá jich pro svůj záměr. Rozezná, co může ze dřeva získat a co je v souladu s jeho ideálem... Plastiky Dogonů, Bambarů a Senufů vznikly ze šťastného spojení materiálu a vhodné techniky s uměleckým záměrem,“velebil díla Jean Laude v Umění černého světadílu (1973).

O úžasném stylu „Senufů“, jak se lidem s asi třiceti dialekty už od 19. století říká, se dobře ví. Již v raných fázích zájmu o černošské plastiky se západoafrickým artefaktům dostalo zvláštní kategorie senufského umění, kam spadaly různé výtvory v regionu: helmovité i nástavcové masky s ostrými tlamami, sošky kojících žen i bůžků na koních. Ojedinělý výraz děl zajímal i evropské modernisty a kubisty, takže malíři jako Pablo Picasso (jemuž prý etnoexpozice v Trocadéru „nelibě voněla“) či Fernand Léger byli přímo inspirováni uměním z povodí Volty a Nigeru.

Rohaté i zubaté masky

Umění je to štědré, bohaté. Senufové byli animisty, kteří vyznávali dva stěžejní principy: tvořivý mužský a ochranně-vyživující ženský, což se promítá i do jejich takzvaně tajných společností, hlavně Poro pro muže a Sandogo pro ženy, které udržují společenský balanc a uklidňují konflikty a sváry. K obřadům těchto společností patřily i vysoké vyřezané postavy ideálního páru – muže s ozdobou hlavy (a s plácačkou na mouchy) a ženy s nalitými prsy i skarifikací čili jizvením na těle. Ženská figura bývala někdy i vyšší, symbolicky ctěná.

Ovšem nejpůsobivější bývaly senufské masky. Existovaly dva hlavní typy: jednak kpelie neboli též kpeliye’e s výraznými „lidskými“obličeji a masky kponyugu či kponyungo, jež mívají zvířecí tlamy. Obě se užívají k funerálním obřadům a tancům Poro, přičemž vzdávají hold předkům, zemřelým a mají napomoci truchlícím ke znovuzačlenění do společnosti a komunity.

V maskách kpelie – které znázorňují i ženský ideál krásy a ženské duchy – tančívají mladší členové Poro; na hlubší rovině jsou tyto masky spjaty s Matkou zemí a mají pomoci duším zemřelých opustit jejich domovy. Bývají tmavší, mají jakoby vykrojené „spící“oči a na čele výstupek – pouze iniciovaní údajně věděli, že „je to tajný symbol pro vulvu“a ženskost, jak uvádí americká kunsthistorička Hope B. Wernessová.

Masky mívají často kapkovitý tvar a jsou dotvářeny ozdobami na tváři, bradě i čele. Mají též do výšky a stran vytrčené „účesy“, zvláštností jsou někdy ve spodní části výčnělky či nožky pod maskou, které dle Timothyho Garrarda představují „zavěšené ozdoby v uších“, jak se objevovaly na starších typech.

Naopak helmovité a horizontální masky kponyugu představují lesní duchy, jejich energii, takže mívají krokodýlí tlamy, mordy a uši hyen, antilopí či buvolí rohy anebo veliké zvířecí tesáky. Existují i masky v podobě chameleona, což je pro Senufy velmi důležité tvárné zvíře. Tyto masky ale nevypadají mile. Jsou – našima očima – hrozivé; nahánějí až strach, vždyť se také týkají pohřbů! Za zvuků bubnu se přibližují k zemřelým, pomáhají jim uvolnit životní sílu zvanou nyui, stín, a dojít pokoje. Nejzkušenější tanečníci v maskách yarajo, které jsou jen z látek a měkkých vláken, hovoří tajným jazykem k obecenstvu a vlastně dirigují dění...

Masky ovšem nepatřily jenom k pohřbům. Podstatné byly také iniciace, zasvěcení nových členů. „Mezi důležité úkoly členů Poro patří povinnost seznámit chlapce s mytologií, etickými zásadami a jejich budoucím posláním. Inicianti se podrobují mnoholetému období získávání zkušeností, na jehož konci je přijetí do společnosti. Rituál obřízky je spojený se slavnostmi a právem na používání masky. Ty jsou vytvářeny především pro potřeby mužských a ženských tajných společností. Mužské masky jsou uloženy na posvátných místech Senufů, která jsou přístupná pouze mužům, kteří prošli iniciací,“připomíná kulturoložka Kateřina Ebelová v knize Maska v proměnách času a kultur (2012).

Často se stávalo, že když řezbář z dané kasty připravoval masky pro užití v Poro, rovnou chystal také druhou, zcela identickou masku. „Pro případ, kdyby ta rituálně posvěcená utrpěla nějakou škodu či byla ukradena, měla být společnosti Poro ihned k dispozici,“vysvětluje studie z roku 1979 ke kategorizaci masek v časopisu African Arts. V náhradní masce se ale nikdy netančilo; běžně ještě ani neměly otvory k připevnění přehozu. Byly uloženy „k potřebě“.

Nevídaná podívaná. S ohněm

Jak již bylo zmíněno: Senufů je celá řada, a tak variant masek je též hodně. Jižní Senufové, zvláště ti v okolí města Korhogo, užívali v obřadech tajné society Wabele zvláštní dvouhlavé zoomorfní masky jménem wanyugo. Bývaly opravdu veliké, barevné, helmové a své zvířecí tlamy měly jak vpředu (na tanečníkovi) tak vzadu (za ním). Úkolem společnosti a jejích členů, „wabelenů“, bývalo vyhledávat a ničit negativní síly (dee bele) a škodlivé duchy (nika’abele), které se objevují v době krizí, pohrom a ohrožují obyvatele – například i během pohřbů. Tito tanečníci tak byli vlastně jakýmisi západoafrickými „zaklínači“, kteří se svým hrozivým vzezřením bojují se zlem. Stojí za připomenutí, že maska nebývá jen kryt hlavy, jak ji díky muzejním prezentacím dnes vnímáme, nýbrž i zakrytí postav; wanyugo měly celotělové roucho wao.

Tyto maškary uměly pár speciálních fíglů. „Mocné čelisti s ostrými špičáky, které evokují tlamu krokodýla či hyení mordu, a kly divočáků podtrhují agresivní výraz těchto masek, jež údajně někdy vypouštěly z tlam roje divokých včel a plivaly oheň,“uvádí monografie African Masks (2007), vydané ženevským Musée Barbier-Mueller. Některým exemplářům rovněž z Brooklynského muzea se skutečně přezdívá „plivači ohně“(firespitters), neboť se počítalo s tím, že hořlavou směsí vybavený tanečník umí z tlamy dštít i plamen! Tyto masky byly nebezpečné (mívaly kalíšek pro magické substance), takže bývaly uloženy ve skrytu.

Dalším druhem byly působivé, elegantní a skoro až metr dlouhé masky kagba s „antilopími“rohy. U jižních Senufů, Nafarů, s nimi obvykle tančíval jeden performer, ale větší varianta nasolo již vyžadovala hned dvojici nositelů. Opět: kromě dřevěné části na hlavě byly maškáradou i různě barevné deky zakrývající lidské postavy, aby byl efekt působivější.

Nepříliš vídanou maskou jsou zde také hlavové nástavce degele, kdy vlastně jde o vysokou a štíhlou plastiku lidské figury, mívá přes metr, která je dole zakončena přílbou k nasazení na hlavu. Postavy bývaly mužské i ženské, s útlým harmonikovým tělem a propracovanými hlavami, které Senufové z okolí vsi Lataha užívali k Poro slavnostem „Velkého festivalu mrtvých“(kuumo). Při těchto slavnostech vzpomínali na své zemřelé z období posledních čtyř pěti let. Tyto raritní masky se vážou k dílu konkrétního řezbáře jménem Do Koné, jenž vynikal ve figurální práci a proměnil tak i užívané masky.

Dynamika Senufů... a Senufek

Většinou se africké umění v dějinách nazíralo „mužskýma očima“, častokrát se také akcentovala dominance mužů v tajných společnostech, řezbářů masek i mystiků se střeženým know-how. Role žen v umění se tak trochu smrskávala na vyřezané ženské idoly, plodné bohyně anebo matky rodu. Za hranice takového nazírání se vydala Anita J. Glazeová, která vydala o „ženské síle“v umění Senufů klasickou studii Woman Power and Art in a Senufo Village (1975). Podnikla terénní antropologický výzkum v senufských vsích Kufuru na území Pobřeží slonoviny. Co zjistila?

Například to, jak byly ve funerálních obřadech přehlíženy postavy stojících stařen Sandogo na okraji dění (přestože však dodávají rituálu samu podstatu) i to, že ženy bývaly daleko důležitější (než viditelní tanečníci muži) pro kontakty s jinosvětím, s duchy a s předky. Nelze prý pomíjet ani estetický vklad žen pro maskovanou show – výrobu textilií, ozdob, doplňků... Pro obřady bývaly zásadní rovněž příbuzenské vazby v matrilinii, po ženské přízni. A tak i maskovaní muži většinou hned v úvodu rituálů vzdávali hold senufským ženám, matkám a babičkám.

Glazeová píše: „Senufským ideálem je balanc mezi mužským a ženským principem. Právě dynamická interakce ženského a mužského vůdcovství ve společnostech Poro a Sandogo zapojuje Senufy do nejdůležitější, ultimátní roviny vztahu – mezi člověkem a duší.“

Některým exemplářům masek se přezdívá „plivači ohně“(firespitters), neboť počítaly s tím, že hořlavou směsí vybavený tanečník umí z tlamy dštít i plamen!

Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově. Vydal knihu Dějiny lidí (2022).