Co vám zbývá, když chcete uspět…
Románový debut Přitažlivost pádu irského prozaika Noela O’Regana je typem díla, jež v české literatuře dosud nejsou přítomna. Jde o velmi důkladně vyrobený produkt, na nějž autor potřebuje dostatek času a finanční podpory. Takové texty začnou patrně v Čes
Proč česky vycházejí zahraniční debuty, když by bylo dobré dávat prostor spíše tuzemským nadějím? A proč tyto jinojazyčné prvotiny dostávají při recenzování přednost před českými počiny? Tyto otázky budou zodpovězeny v průběhu tohoto článku o románovém debutu irského prozaika Noela O’Regana s názvem Přitažlivost pádu, jenž česky vyšel téměř souběžně s originálem. Je to zásluha nakladatelství Odeon a Alice Hyrmanové McElveen. Na zeleném ostrově usazená překladatelka do českého prostředí již uvedla kupříkladu Claire Keeganovou či Saru Baumeovou.
Současná irská literatura, včetně té nejmladší, se totiž stále hlásí o pozornost. Někdy tím, že stále ještě čerpá ze silných kořenů tohoto písemnictví, jindy bohužel pouze tím, že postrádá osobitost i kvalitu, ale navzdory tomu – či přesněji: právě díky tomu – se stala mezinárodním bestsellerem. To druhé je případ Sally Rooneyové (1991) a jejích legračních románů: nikoli humoristických, nýbrž směšných.
Řeč dosud byla o autorkách, což je stále stoupající faktor současné literatury. Nejnovější počin z překladatelské dílny Alice Hyrmanové McElveen však pochází z pera literáta. Nicméně ze ženského kontextu se ani tady jen tak nevybabráme. Noel O’Regan studoval tvůrčí psaní právě u Claire Keeganové (1968) a v doslovu čteme jeho poznámku: „Zdrtilo mě, když jsem od ní dostal svůj první výtvor zpátky celý červeně proškrtaný a počmáraný. Pak jsem ale pochopil, že ona na nás klade stejně vysoké nároky jako na vlastní tvorbu. Byla to tvrdá, ale nedocenitelná škola.“
Hra na schovávanou
Noel O’Regan se bohužel nakazil ženským světem i v tom směru, že nikde nenajdeme jeho ročník narození. Což mnohé ženy dnes vedle plastických operací používají jako nástroj toho, jak zakrýt svou nemladost. Jistě, nikoli z důvodů jakkoliv marnivých, nýbrž proto, aby se tak vyhnuly různým poznámkám o tom, jak jsou již letité… V doslovu překladatelky bohužel také nepochytíme žádný časový údaj, a tak zvíme jen to, že literát pracoval v Irsku a v Londýně jako redaktor a při tom časopisecky publikoval kratší prózy.
Co naopak v doslovu najdeme, je jméno již zmíněné Sary Baumeové (1984) a zmínku o jejím debutu Jasno lepo podstín zhyna (2015). Nebylo by to ovšem ani třeba, jelikož při čtení Přitažlivosti pádu bychom si na ně museli vzpomenout tak jako tak. V úspěšné prvotině irská prozaička nabídla čtenářovo osrdí notně atakující příběh sociálně vyřazeného muže, jenž utíká de facto před systémem ve společnosti neukázněného psa. Ani jeden z přátel do spořádaného světa nezapadá, což má tragický dopad.
Rovněž hlavní hrdina Přitažlivosti pádu (2023) Micheál Burns nakonec taky žije v domě sám pouze se psem. Ale to není všechno. V dosud posledním románu Sary Baumeové Sedm věží (2022) je prostředí velmi podobné tomu z románu Noela O’Regana. Sedm věží je totiž observací mladé dvojice, žijící obdobně „na konci světa“, a to se dvěma psy – je tu tak vše pouze zdvojeno oproti Přitažlivosti pádu, kde Micheál Burns zůstává v domě i po smrti otce a matky a odchodu sester, jelikož po nich převezme úkol, k němuž je předurčila poloha obydlí. Stojí totiž na ostrohu Kerry Head na západě Irska a tamní útes je oblíbeným místem lidí, kteří se rozhodnou skoncovat se životem.
Kdybychom chtěli být poťouchlí, řekneme, že ani na nejzápadnějším západě Evropy tak lidé štěstí nedojdou, což může být pro lidi z Východu poměrně překvapivá a zarážející zpráva. Podstatnější zde ale je jiný aspekt: Micheál jako by dělal totéž co postavy Sary Baumeové – jako by se skrýval před světem, byl uprchlíkem před životem.
Nechce (už) bojovat o své místo na slunci. Což zní vlastně sympaticky, neboť dlouho převládal pocit, že mladí naopak nepřemýšlí nad ničím jiným než nad tím, jak se co nejrychleji proslavit – a je jedno jak. Výjimku potvrzující pravidlo v tomto směru tvoří Noel O’Regan a další z nastupující generace, kteří se vydali na uměleckou dráhu.
Noční hlídka srdce
Jako by tak Sedm věží či Přitažlivost pádu potvrzovaly, že nejmladší generace si cosi bolestně uvědomila a nechce naši planetu bezohledně bodat do slabin při trysku za komfortem a hmotnou hojností. Naopak, je nevýbojná a chce co nejméně osobních kontaktů – nikam nechodit, vše vyřídit po internetu, a když je potkáte, nereagují, neboť mají v uších sluchátka. Jsou odpojení. Je to asociálnost, či plachost?
Dalším příjemným momentem je uvědomění si toho, že oni se nechtějí zedřít – a že pro ně nejsou důležité peníze. Jenže pak musí samozřejmě přijít i otázka, z čeho jsou tedy živi. Načež zjistíme, že ne každý dokázal vybudovat úspěšnou startupovou firmu. Někteří naopak žijí z toho, že jejich rodiče dělají či dělali to, co oni sami nenávidí a čím opovrhují, a díky tomu mohou být správní a mravně uvědomělí. Případně že kapesné očekávají čím dál víc od státu, což není model, jenž by byl dlouhodobě udržitelný. V případě Přitažlivosti pádu a Micheála též dlouho nevíme, z čeho žije: že čerpá státní podporu. Víme pouze, že on už do práce chodit přestal. A že krachem skončil jeho vážný vztah s bývalou sportovkyní – tak prudce a nedůvěryhodně, až máme pocit, že se to stalo především proto, že to tak mladý spisovatel chtěl. Potřeboval mít Micheála osamělého, aby ho mohl ukázat jako zkrachovalce, jenž se schovává za „hlídku“na útesu. Schovává za ní to, že jeho život skončil. Je to náhradní program a vypadá závažně. V potaz musíme vzít rovněž to, že v irském prostředí je velmi důležitá víra. Nicméně je pochopitelná otázka, zda sebevrazi – jimž nejprve Micheálovi rodiče, poté on sám rozmlouvají skok z útesu – to neudělají jindy a jinde.
A teď už se dostáváme k samotné technice psaní a zacházení s příběhem, či spíše se zápletkou. Ne náhodou jsme citovali v úvodu poznámku o vedení Claire Keeganovou. Ta je autorkou vynikající úsečností svých próz, které přetékají lidskými city, většinou nevyslovenými. Proto jsou tak skvělé: málo slov, ale tolik se toho naznačí, tolik si toho musí čtenář domýšlet, proto mu příběhy, především novela Třetí světlo, nekonečně rachtají v hlavě, musí na ty postavy myslet.
Přitažlivost pádu je v tomto ohledu úplně jiná. Je to typický produkt kurzů tvůrčího psaní, kde vyučuje – jelikož si potřebuje přivydělat – úspěšný, zkušenější spisovatel. Každý si však musí svou poetiku najít sám, tedy pokud má mít jeho psaní smysl. Osobitosti nikdo nikoho nemůže naučit, proto je nejrozšířenější radou těchto kurzů to, aby se studenti zaměřili na jazykovou úspornost: aby vše zbytečné škrtli, a tak byly jejich odstavce a kapitoly co nejhustší.
Což zní rozumně, zvlášť v českém prostředí, kde jsme často nuceni číst spoustu rozteklých a nedobře stylisticky postavených vět a odstavců. Právě proto mají překlady takových vyleštěných prvotin ze zahraničí cenu. Ukazují totiž, co k nám přijde – jako vše – se zpožděním: debuty mladých autorů, kteří je nespěchavě vypilují v kurzech tvůrčího psaní a později na stipendijních pobytech či během magisterského studia, neboť finální kniha bude jejich diplomovou prací. Úskalí tohoto přístupu spočívá v tom, že učitel kurzu tvůrčího psaní skutečně může pouze říct, co v textu přebývá, ale těžko bude do něj studentovi pomáhat cosi dodávat. Na to si musí přece student přijít sám.
Heč, mám zápletku!
Tak vzniká spousta knih, kde nic nepřebývá – jako je Přitažlivost pádu –, což ale ještě nezaručuje, že se nejedná o díla přebytečná. Protože cosi podstatného v nich chybí.
A teď samozřejmě musí přijít útočná otázka: a co tam tedy chybí? Každý, kdo čte kvalitní literaturu, jež odolala zubu času, jistě velmi dobře pochopí, o čem je řeč. Můžeme tomu třeba říkat důvod psát, respektive důvod psát právě to, právě o tom. Ve světě kurzů tvůrčího psaní problém ovšem spíš stojí tak, že se mladí autoři snaží „splašit“cosi originálního. Což je marný boj.
Ale i když se jim jakousi zápletku podaří sehnat – jako Noelu O’Reganovi jeho útes sebevrahů –, potom ji neustále chovají a muckají jako staří rodiče vymodleného jedináčka. Takže se romány ždímají z motivu, který by kupříkladu Günteru Grassovi v Plechovém bubínku byl tak zmínkou na jeden odstavec, nanejvýš pohnutkou ke kapitole. Žijeme v době, kdy literatura trpí neoriginálností a romány příběhovou podvyživeností.
To je další nepřehlédnutelný aspekt současného ovzduší. Mladí neustále něco ždímají a natahují – kupříkladu tím, že říkají, že se má mluvit o tématech, o nichž se údajně vůbec nemluví. Ale říkají to jen proto, že jsou nevzdělaní, či proto, že se jim to hodí do krámu: mohou tak být objeviteli ve světě, kde už vše bylo objeveno, akorát to málokdo ví, neb je to zataraseno hromadami bezvýznamných knižních novinek.
Chvála od Oprah a Baracka
Taky proto se spousta románových debutů bezostyšně noří do minulosti. Nedávno například česky vydal Prostor v překladu Kateřiny Klabanové Svěžest vody (2021) amerického literáta Nathana Harrise (1991). V doslovu se dočteme, že román vychvalovala Oprah Winfreyová či Barack Obama, což má asi stejnou váhu, jako když román Marka Torčíka doporučuje Linda Bartošová. Amerikanista Marcel Arbeit ještě přidává odkazy na Williama Faulknera a další klasickou jižanskou literaturu.
Svěžest vody je zkrátka rovněž dobře napsaný a zkonstruovaný příběh z války mezi Jihem a Severem, akorát je naprosto bezcenný. Všechno už jsme to četli a v daleko lepší podobě. Pokud si vzpomeneme na román Jana Balabána Zeptej se táty ,na konci je zavěšena otázka, zda to bude příběh soucitný, či bezcitný. To je přesně ono: zatímco William Faulkner se soucitem popisoval lidi v bezcitném světě, dnes mladí autoři bezcitně nahánějí své hrdiny do masomlýnku za vlasy přitažených zápletek, aby následně mohli přispěchat s kýčovitým pseudosoucitem. Je to stejně pokrytecký postup, jaký používají bulvární novináři: nejdřív vás přistihneme in flagranti a potom vás budeme naoko litovat, že se kvůli tomu rozpadla vaše rodina.
Ve Svěžesti vody pochopitelně nechybí současná literární „přidaná hodnota“: to, o čem se údajně kdysi nepsalo, nemohlo psát. A tak je zde současným způsobem akcentována rasová otázka a homosexualita. Člověk už jen čeká, že se některý z bývalých otroků či vojáků stane veganem, který bude třídit odpad. Na jednu stranu mladí chtějí otevírat témata, o nichž se údajně nemluví, na druhou stranu je tu dnes přítomna touha stará, životná díla zbavovat takzvaných nevhodných výrazů. Takže tabu se údajně musí odstraňovat, nicméně na jiném místě se naopak vyrábějí nová.
Mladí romanopisci navíc často využívají, či dokonce kopírují historická témata, a přitom popírají literární historii – při konfrontaci s uměním nositele Nobelovy ceny za rok 1949 Williama Faulknera by totiž zoufalý Nathan Harris musel okamžitě skočit z toho útesu, o němž se píše v Přitažlivosti pádu, jelikož v souvislosti s jeho románem se o svěžesti opravdu hovořit nedá.
Je tedy načase, abychom začali mluvit o tématu, o němž se příliš nemluví: současná literatura se snaží retušovat historii a především se snaží zakrýt historii literární. Můžeme tak vůči počínání dnes ceněných literátů nasměrovat slavnou otázku Grety Thunbergové: jak se opovažujete?!
Je na čase, abychom začali mluvit o tématu, o němž se příliš nemluví: současná literatura se snaží retušovat historii. Především se snaží zakrýt historii literární.