Plečnikovo poslední sbohem
Při loučení se slovinskou metropolí se podíváme na Plečnikův Náš miniseriál, který ve slovinské metropoli pátral po stopách architekta Jožeho Plečnika, dospěl k poslední části. A v něm se symbolicky ohlédneme za posledními věcmi člověka. návrh hřbitovních
Vpředchozích dílech našeho seriálu jsme navštívili řadu objektů architekta Jožeho Plečnika (1872–1957) ve slovinském hlavním městě Lublani. Neviděli jsme ovšem zdaleka všechny: navrhl tu další velké stavby jako biskupský seminář, stadion, gymnázium uršulinek, úpravy parku Tivoli, ale také interiéry obchodní komory, kino, domov důchodců, rodinné domy, drobné objekty v okolí lublaňského hradu, adaptace a zařízení některých kostelů, obchody, kiosky i řadu památníků nebo hrobek na lublaňských hřbitovech...
Z četných vnitřních zařízení je pro nás důležitý interiér vily městského inženýra Matka Prelovšeka, který s Plečnikem spolupracoval na mnoha zakázkách i urbanistických projektech. Interiér ve starším domě na Zarnikově ulici totiž obsahuje i řadu prvků, jež architekt souběžně navrhoval pro byt TGM na Pražském hradě. Na přání paní Elsy Prelovšekové tu vznikl dokonce i Výšivkový salon, který se na rozdíl od svého pražského dvojčete, zničeného komunisty, zachoval v původní podobě. Dnes v tomto bytě bydlí Matkův vnuk, respektovaný historik umění a znalec Plečnikova díla dr. Damjan Prelovšek, s nímž jsme v roce 1996 na Pražském hradě připravovali velkou výstavu, věnovanou dílu slovinského architekta.
Vyberte si, co je vám blízké
Dnes se však podíváme na ještě jeden rozsáhlý areál. Jde o komplex hřbitovních kaplí, navazující na městský hřbitov v severozápadní části Lublaně, nazývaný Žale, přestože oficiální název zní Zahrada Všech svatých.
Tento hřbitovní komplex byl vybudován v letech 1937–1944. Původní představa zadavatelů z lublaňské radnice počítala se stavbou hřbitovní kaple obklopené parkem. Plečnik byl k projektu přizván a – jako obvykle – dospěl nakonec k jinému řešení.
Navrhl soubor sedmnácti kaplí a kapliček, které jsou volně rozesety v parku kolem centrální kaple, před niž situoval přístřešek s katafalkem. Jednotlivé kaple mají různou velikost i tvar a vycházejí, jak je pro architekta typické, z různých motivů středomořské architektury. Základní myšlenky tohoto konceptu byly tři: aby si tu zájemce o poslední rozloučení se zesnulým mohl sám vybrat typ, který se mu líbí a svým architektonickým pojetím je blízký jeho vyznání, aby mohl zvolit objekt takové velikosti, jenž bude odpovídat jeho finančním možnostem, a konečně aby zde mohlo probíhat souběžně několik obřadů, jež by se vzájemně nerušily (sám jsem byl během poslední návštěvy Žale svědkem čtyř v různých částech parku). Ve svém návrhu Plečnik myslel i na lidi bez vyznání nebo bezdomovce.
Bez okázalosti
Do areálu hřbitovních kaplí se vchází monumentální branou se sloupovými síněmi po stranách, k nimž jsou připojeny objekty správy areálu. V ose je umístěna centrální kaple a kolem ní ty ostatní s řadou fascinujících detailů. Dominuje zde na Plečnikovo přání bílá barva, takže celý areál utopený v zeleni působí přívětivě. Za ním, v sousedství hřbitova, se pak nachází větší objekt truhlárny – výrobny rakví. Ten je naopak laděn v temných tónech.
Na celém konceptu s Plečnikem spolupracoval jeho žák a asistent Edvard Ravnikar (později se z něj stane špičkový slovinský projektant), malíř Slavko Pengov a sochaři Boris Kalin a Božo Pengov. Dílo bohužel zůstalo nedokončeno: severozápadní partie zůstala prázdná a v sedmdesátých letech v ní byl vystavěn železobetonový kostel v pojetí betonového brutalismu, který sem ovšem stylově nezapadá a narušuje původní ideu.
Dnes proudí do Žale architekti z celého světa, aby obdivovali jedinečný koncept i pestrou architekturu jednotlivých kaplí. Vznikla i putovní výstava, srovnávající obdobné motivy v dílech dvou architektů – Katalánce Antoniho Gaudího a Slovince Jožeho Plečnika. Ten se pak podílel i na návrzích řady hrobek v areálu navazujícího hřbitova. Některé jsou monumentální, jiné naopak drobné, ale půvabné. Asi nás nepřekvapí, že ta nejmenší je jeho vlastní. Tvoří ji jen drobný kámen s jeho jménem, umístěný až v nejzazší partii hřbitova. Ostatně, byl to právě Plečnik, kdo doporučil prezidentu Masarykovi nestavět si monumentální náhrobek v areálu Vítkova, ale zvolit prostý travnatý hrob na lánském hřbitůvku…
Plečnik se podílel i na návrzích řady hrobek v areálu hřbitova. Některé jsou monumentální, jiné drobné, ale půvabné. Asi nás nepřekvapí, že ta nejmenší je jeho vlastní.