Euro jsme nevytáhli v něčím zájmu
Byl to prezident Petr Pavel, který ve svém novoročním projevu „znovunastartoval“téma euro, tedy otázku přijetí společné evropské měny. Ve svém důsledku to vedlo ke koaliční půtce – zejména mezi ODS a hnutím STAN – a ke svolání vůbec prvního dohodovacího jednání všech pěti vládních stran. Ředitel odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky Tomáš Lebeda hájí nejen to, proč hlava státu k impulzu přistoupila. Pokládáte nyní za moudré oživit téma eura, když kabinet Petra Fialy (ODS) nemá přijetí jednotné evropské měny ve svém programu?
LN
Bylo to naprosto žádoucí. Letos oslavíme výročí vstupu do Evropské unie (stalo se tak 1. května 2004 – pozn. red.). Tehdy jsme se zavázali, že euro přijmeme. A bez ohledu na to, jaká dnes panuje nálada mezi jednotlivými politickými stranami, tento závazek platí. Je minimálně dobré si ho připomínat.
Navíc se tím rozběhla reakce jednotlivých politických stran. Že to diskuse nebude jednoduchá a že nejde jen o diskusi ekonomickou, nýbrž že je z větší části politická, je zřejmé.
Vyvolal onen impulz pro Hrad žádoucí reakci?
LN
Jsme daleko toho, abychom chtěli kontrolovat a řídit veškeré důsledky, ke kterým pak dochází. Ale onen impulz byl podle pana prezidenta naprosto nezbytný. Já osobně to vidím zcela stejně.
Jaké máte důvody k přijetí společné evropské měny?
LN
Je jich celá řada a v tomto rozhovoru nemáme dostatek prostoru se jim všem věnovat. Mezi ekonomickými argumenty najdeme ty, jež hovoří pro, ale i proti. Zde tedy řešení nenajdeme. Musíme se na to dívat politicky – eurem dnes platí vyspělá část Evropy. Otázkou je, jestli se k tomuto prestižnímu klubu chceme přihlásit, nebo jestli máme pocit, že jsme objevili nějakou speciální českou cestu, která je výhodnější. Mně se zdá, že první možnost je správně.
Navíc vezměme v potaz naše ekonomické navázání na Německo – jsme výrazně exportní ekonomikou. Řada našich exportérů už nejenže v eurech platí, ale vede v něm účetnictví, dokonce mohou v eurech zaplatit daně. To znamená, že na tuto měnu je česká ekonomika čím dál více navázána. A v podstatě jde o to, jestli s tímto faktem chceme bojovat – což si myslím, že je dost nerozumné –, nebo zda chceme učinit kroky, které nás posunou dál.
Slovensko zavedlo euro v roce 2009, ale nevypadá to, že by rostlo tempem, které by všechny zarazilo.
LN
Ale lze se na to dívat i opačně: odpůrci eura jsou velmi skeptičtí k důsledkům jeho zavedení. Máme tedy nějaké příklady zemí – a teď myslím v našem prostoru střední a východní Evropy a zde vzniklých nových demokracií –, kde by přijetí eura vedlo ke skutečně negativním důsledkům? Já ty příklady totiž nevidím.
Spekulovalo se o vás, že jste autorem prezidentova novoročního projevu, a to včetně pasáže o euru. Bylo to tak?
LN
Určitě chápete, že vám nebudu povídat, kdo má jaký vliv na projevy prezidenta. Nicméně vězte, že
obdobné projevy ovlivňuje vždycky vícero lidí z Kanceláře prezidenta republiky, nikoli jeden člověk.
Jste ředitelem vnitropolitického odboru Hradu a nedávno se změnila struktura vedení prezidentské kanceláře, vaše funkce by měla posílit vůči poradcům. Znamená to, že se stáváte dominantní postavou vedle Petra Koláře, onoho „přítele po boku“?
LN
Takhle bych to neformuloval, protože oba výroky v otázce jsou nepřesné. Týmy poradců jsou pro pana prezidenta velmi důležité, protože mu poskytují odborné vstupy v prioritních oblastech. Týmy poradců již nebudou stát mimo strukturu jednotlivých odborů, ale budou začleněny pod jednotlivé odbory Kanceláře prezidenta republiky. Zahraničněpolitičtí poradci budou začlenění pod zahraniční odbor a ti poradci, kteří se věnují tématům souvisejícím s domácí politikou, jsou začleněni pod náš odbor.
Je to logické, protože řada jednání v minulosti se už připravovala v těsné spolupráci. Ve chvíli, kdy plánujeme schůzky, připravujeme je dohromady. Považuji to za velmi užitečnou organizační změnu, nikoli změnu mocenskou.
Téma přijetí eura zvedají dlouhodobě některé politické strany, zejména TOP 09, ale také hnutí STAN a další. Nebyli jsme svědky vstupu prezidenta do stranické politiky?
LN
Já mohu jen zopakovat: máme nesplněný závazek a kdo jiný by to měl připomenout než prezident? Myslím si, že spojovat to se stranickými postoji je naprosto nemístné.
Ptáme se i kvůli tomu, že se prezident doposud nijak nevměšuje do politického dění způsobem, jakým to činil například jeho předchůdce Miloš Zeman. Přitom i on vzešel z přímé volby, od čehož odvozoval své pravomoci. Petr Pavel volí cestu úředního prezidenta.
LN
Prezident přistupuje k domácí politice nikoli úředně, ale v kontextu pravomocí, které mu svěřuje Ústava ČR. Ty nehodlá překračovat, protože chce být maximálně odpovědný vůči tomu, jaká má být jeho role. To je možná ten rozdíl oproti některým jeho předchůdcům, na který se ptáte.
Je způsob otevírání debat – jako předvedl ohledně eura – příkladem toho, jak bude prezident fungovat po celé své pětileté funkční období?
LN
Ano. V kontrastu s tím, že prezidentův prostor činit rozhodnutí, kterými přímo něco ovlivní, je ústavou omezený, tak disponuje poměrně významným vlivem a samozřejmě velkou společenskou autoritou. To je právě jedna z cest, jak tyto vlastnosti využít správným směrem. Tedy – otevírat témata, která jsou zásadní, a pokusit se u nich vyvolat politickou a společenskou diskusi. U některých to pan prezident už dělá, například co se týče regionální politiky, kde se snaží poukazovat na významné rozdíly mezi jednotlivými regiony, bohatými centry
a periferiemi, kde se lidem žije dosti těžce. Prezident svými výjezdy téma připomíná, zároveň zde získává poznatky a ty přenáší do debat s jednotlivými ministry či s premiérem.
Otázkou ale je, do jaké míry lze ovlivnit ono řešení, protože rozevírající se nůžky mezi regiony jsou chronický problém posledních desítek let.
LN
Nejde o problém, se kterým by se potýkalo jenom Česko – je to aktuální i pro řadu západoevropských zemí. Nicméně ambicí politických elit by mělo být problém přinejmenším tlumit. Aby se nůžky dále nerozevíraly, ale naopak se vytvářely podmínky pro to, že se lidé budou ochotni do periferních regionů vrátit a třeba tam založit své podnikání.
Podařilo se prezidentovi moderovat debatu mezi sněmovní opozicí a vládní většinou?
LN
Bylo by mylné předpokládat, že smyslem práce prezidenta je u všech nastolených témat moderovat debatu mezi vládou a opozicí. To by bylo dokonce nežádoucí. Pro demokracii je naprosto klíčové, aby tady byla vláda a proti ní alternativa v podobě opozice. Spor vlády a opozice je vlastně principem demokracie a do toho by naopak zasahováno být nemělo. Prezident je ale přesvědčen, že jeho role je být moderátorem mezi vládou a opozicí tehdy, jedná-li se o témata, která výrazně překračují jedno volební období. Typicky jsou to důchodová reforma, směřování zahraniční politiky či třeba energetická budoucnost Česka.
LN Spor je bezpochyby přirozený, ale fungování sněmovny je kvůli obstrukcím horší než v předchozích obdobích. Nemá právě prezident šanci zlepšovat i vzájemné mezilidské vztahy?
To je jeden z dlouhodobých problémů: jak si nastavujeme politickou kulturu. Prezident není všespásná osoba. Politická kultura je vztahem nejen mezi jednotlivými politickými aktéry, ale i mezi politickou elitou a společností. A jestliže společnost do jisté míry chování politiků toleruje a přijde jí legitimní, pak máme problém. Pokud by společnost tento typ chování odsoudila – pokud by jí vadilo, že politici namísto věcné diskuze ve sněmovně předčítají knihy a nemístně obstruují, politici by to vycítili a sami by zapnuli autoregulační mechanismy. Ale bohužel se ukazuje, že jsme stále ještě mladou demokracií a na některé věci jsme mnohem méně citliví než třeba obyvatelé demokracií s podstatně delší tradicí.
LN Myslíte, že voliči mají nějak vychovávat politiky?
Politici dělají to, co jim jejich volič umožní. Není to tak, že by se v Česku rodili horší lidé, a proto by politici dělali horší věci. Chovají se ale velmi pragmaticky. Politici ve vyspělých západních demokraciích se také chovají velmi pragmaticky – ale činí tak zodpovědně, protože vědí, že jiný způsob chování by jim u voličů neprošel. V zásadě to je vzorec, který musejí dodržet – pokud jej nedodrží, tak v politice neuspějí, skončí, narazí. U nás je míra tolerance úplně jiná. Často je to konflikt a neurvalost, co část společnosti ocení. A těmto vzorcům se přizpůsobí i politik. Co tím chci říct? Optika, že máme zkaženou politiku, je příliš zjednodušující. Politika do jisté míry odráží to, jaká je společnost. Je to vzájemný vztah. Kultivace proto musí probíhat oboustranně.
Předpokládejme, že dojde ke střídání vlád po volbách. Bude se hlava státu stavět se stejným respektem k prioritám příštích vlád, jako se staví k prioritám současné vlády?
LN
Myslím, že ambice pana prezidenta je vystupovat v rámci systému maximálně nestranně a nadstranicky. To znamená opravdu nestranit nikomu jenom proto, že je z jednoho či druhého tábora. Ostatně schůzky, které jsme tady měli a týkaly se například důchodové reformy nebo konsolidačního balíčku, byly i schůzky se zástupci hnutí ANO. Byl zde pan Karel Havlíček s paní Alenou Schillerovou a pan prezident je velmi pozorně vyslechl a diskutoval s nimi.
Předpokládám, že pan prezident bude usilovat o stejně korektní vztahy i s příští vládou, ať už v ní bude kdokoliv.
Jmenování ústavních soudců je jedna z největších pravomocí prezidenta. Jak se zpětně díváte na to, co se stalo okolo pánů doktorů Fremra a Simona, které Senát – na rozdíl od dalších Hradem navržených kandidátů – neschválil?
LN
Doposud pan prezident navrhl Senátu deset jmen. Z těch deseti jmen jich devět bylo Senátem schváleno (Fremr se nakonec rozhodl do Ústavního soudu nenastoupit – pozn. red.), což je naprosto skvělý výsledek a vlastně bych to považoval za velký úspěch.
Politické složení Senátu má svou charakteristiku. Dnes je v něm poměrně vysoký podíl konzervativně smýšlejících senátorů, což je atribut, který logicky bude hrát významnou roli. Celkový vztah prezidenta a Senátu, vzájemná spolupráce, ze které se rodí čtvrtý ústavní soud, je velmi korektní. Nyní platí, že ze třinácti soudců, které má pan prezident během svého mandátu jmenovat, jich je jmenovaných osm, zbývá pět.
LN Po velmi sledovaném verdiktu Ústavního soudu ohledně sporu o valorizaci penzí si jeho předseda Josef Baxa stěžoval,
že dostává hodně výhružných či vulgárních zpráv. Je toto odsouzeníhodné?
Nepoužil bych slovo odsouzeníhodné, řekl bych spíše znepokojující. A je to znepokojující proto, že jsme si za pětatřicet let nedokázali vytvořit kulturu právního státu, kde společnost respektuje soudní rozhodnutí, zvláště jedná-li se o nejvyšší soudní instanci, o Ústavní soud. A nejenom společnost, ale ani politická elita. Chybí nám mnohem větší míra tolerance a pokory. Nemůžeme z každého politického souboje dělat zdánlivě boj na život a na smrt, protože tomu tak opravdu není. Je to nebezpečné a znepokojující, protože toto budování despektu nás jednou může vyjít poměrně draho.
Německý Ústavní soud nedávno rozhodl o takzvané dluhové brzdě a v Německu silně zaznívají názory proti tomuto verdiktu. Mluví se i o tom, jak verdikt zvrátit, takže to není nějaká česká zvláštnost, že soudní verdikt budí odpor.
LN
Neznám detailně situaci v Německu, zda na německý Ústavní soud chodí výhrůžky a agresivní vyjádření. Tedy zda jde o reakci nesouhlasnou, ale naprosto respektující roli institucí, třeba Ústavního soudu, nebo jestli je to reakce nenávistná, nerespektující. A to je velký rozdíl.
Spor vlády a opozice je vlastně principem demokracie a do toho by naopak zasahováno být nemělo. Ani ze strany prezidenta.
Z našeho pohledu je žádoucí, abychom se účastnili stranických sjezdů. Jednali jsme i s hnutím ANO, to si ale naši účast na svém sněmu nepřálo.
Od některých senátorů zaznívalo, že by s nimi Hrad mohl hojněji předjednávat nominace, že by ocenili více komunikace ze strany prezidenta.
LN
Chápu, že senátoři by chtěli ještě více komunikace a ještě více vstupovat do jmenovacího procesu. A oni zase určitě chápou, že prezident si hájí pravomoci, které z ústavy náleží jemu. Prezident je ten, který vybírá, který navrhuje – a Senát ten, který schvaluje. Pokud by do prezidentovy části více vstupoval Senát, pak by se vytratila vyváženost. Pak by ten, kdo schvaluje, byl i tím, kdo nominuje. Tak to ale ústavodárce nezamýšlel. Pan prezident se drží ústavního rozdělení rolí. Představa některých senátorů – ale myslím si, že jich není mnoho –, že by se daly nějaké osobnosti zobchodovat, ta sem úplně nepatří. My samozřejmě se senátory komunikujeme, myslím si, že v dostatečné míře. Devět z deseti nominantů, kteří byli schváleni, svědčí o tom, že jmenování soudců v Senátu nenaráží.
A komunikace hlavy státu se stranami a hnutími?
LN
Vzhledem k tomu, že pan prezident má významné postavení při formování vlády po volbách, případně při jmenování nových ministrů, tak je jeho ambicí býti poměrně detailně seznámen s vnitřní politikou našich stran. Strany jsou základem našeho demokratického systému vládnutí, a proto je z našeho pohledu velmi žádoucí, abychom se třeba účastnili stranických sjezdů. Zástupci Kanceláře prezidenta republiky byli na sjezdu TOP 09 i na fóru Pirátů. Jednali jsme i s hnutím ANO, nicméně to si nakonec naši účast na svém sobotním sjezdu nepřálo. My to samozřejmě respektujeme.