Přítomnost našich zemřelých je možná
Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová byla u nás do roku 2022, kdy obdržela Nobelovu cenu za literaturu, známá spíše milovníkům francouzské kultury a je dobře, že ji nyní postupně objevuje širší publikum. Jednak začaly vycházet její knihy a také o ní jeví zájem divadlo. Na podzim jsme v rámci německého festivalu pod názvem Stud mohli vidět adaptaci jejího autobiografického románu. Šlo o tvar oscilující mezi monodramatem a výtvarnou performancí. I Stud byl postavený na oživování paměti, autorka v něm rekapituluje bolavá místa svého dětství a jedno zcela konkrétní trauma.
Nyní se k Ernauxové próze Obyčejná žena, která je podobného ražení, obrátila režisérka Eliška Říhová v Meet Factory. Obyčejná žena, napsaná až průzračně čistým jazykem, je autorčiným pokusem vyrovnat se se smrtí své matky, pojmenovat svůj rozporuplný vztah k ní, vlastně i své špatné svědomí, které se při vzpomínkách na zemřelé blízké vynořuje, neboť si klademe za vinu, co všechno jsme si mohli říct a neřekli, co jsme v jejich životě nepochopili. Ivana Uhlířová jako dcera právě zemřelé matky si skládá její obraz z fragmentů, asociací, emocí, které ve své paměti doslova rekonstruuje. Matka se dceři zjevuje v podobě mladého muže (Petr Uhlík) s propracovanou muskulaturou, což působí velmi zvláštně, groteskně, třeba když v dlouhých červených šatech s vlečkou pluje prostorem, snad jako výraz matčina celoživotního předstírání.
Uhlířová vstupuje do prázdného černého prostoru a nejprve líčí poslední chvíle své matky, zadrhává, skoro koktá, jako by slova nemohla vyslovit, jako by se i dusila. Je to způsob výmluvně naznačující duševní stav, ponoření do bolesti ze ztráty, ale jeho nadužívání začne posléze přece jenom vadit, ba rozčilovat, což jistě může být záměr. I tak je Uhlířová přesvědčivá, z jejích promluv, gest a zámlk vystupují fragmenty matčina obrazu, z mysli vystupuje to, čím se dcera podle svého přesvědčení prohřešila, neboť se za svou matku celý život styděla. Jako vysokoškolská pedagožka a intelektuálka cítila stud za její obyčejnost, za jednoduchost nevzdělané ženy, která celý život prodávala v krámě spojeném s nalévárnou. Matčino jednání, zvyky byly podle dcery konzumní, byla tu i jakási lacinost a předstírání, které dceru popouzely, zároveň se tomu všemu brání a chce být empatická. Uhlířová střídá nejrůznější citové polohy od sarkasmu a ironie až po křečovitou rozvibrovanost a psychotické těkání, které zrazuje její snahu udržet si nadhled. Její konfrontace s Petrem Uhlíkem – matkou jsou excentrické i snové.
Hrací prostor v Meet Factory je black box a režisérka ho používá jako účinnou metaforu paměti, postupně se tu v prázdné temné komoře zjevují nejrůznější až surreálně působící artefakty, celou dobu také slyšíme podivné praskající zvuky a zajímavě fungují světelné změny, které intenzivně spoluvytvářejí situace, jako by je doslova spouštěly. Jejich obrazivost je působivá i tím, že vyznívají až absurdně, a v tomto řetězení zvláštních asociací se komplikovaný vztah hrdinky s matkou odráží víc než výmluvně. Matka si v podání Petra Uhlíka nasouká velký svazek slámy pod košili a schoulená leží na zemi, pak zase přitáhne dlouhou kožešinu, na níž se povaluje čajový servis, usedá na houni a celou tvář má pokrytou pěnou, dcera ji pěnu otírá, jako by chtěla setřít vše, co jí za života zastíralo skutečnou matčinu povahu a city. Do dceřina sebedrásání a snahy srovnat se se sebou i svou ztrátou vstupují i matčiny promluvy, které zná každé dítě, neboť je jimi citově vydíráno a stávají se postupně domácím folklorem. Jako vývěsní štít visí tak od stropu fábor s větou „kdyby zemřela, nic by to se mnou neudělalo“, větou, která je stálou výčitkou i výsměchem tohoto matčina obvinění.
Dcera nakonec musí v sobě všechno uzavřít, jinak by nemohla jít dál, musí odpustit sobě i matce. Se smířením začíná zapomínání jako přirozený proces vyrovnávání se se ztrátou blízkých, na jeho konci jsou už jen jejich láskyplné a čím dál matnější obrazy. Jak zní poslední dceřina replika: Pouze její slova, její ruce, její gesta spojují ženu, jíž jsem, s dítětem, kterým jsem byla. Tenhle pocit, v němž je iluzorní přítomnost mé matky silnější než její skutečná nepřítomnost, je možná první podobou zapomnění…
Annie Ernauxová: Obyčejná žena
Překlad knihy: Anna Kareninová
Režie: Eliška Říhová
Dramaturgie: Kateřina Součková, Matěj Samec
Výprava: Veronika Traburová
Hudba: Martin Konvička
Meet Factory, premiéra 20. 1.