Doma naštěstí Itálii nemáme
Sledovat závody v televizi je pohodlnější. Rozhodně to míň bolí, vyprávěla v Novém Městě bývalá biatlonistka Eva Puskarčíková
Odskočila si na světový šampionát na jediný závod, v sedmém měsíci těhotenství už nechce zůstávat příliš dlouho mimo své zázemí v Jablonci nad Nisou.
Loni ve Vysočina Areně zažila velkou slávu, když spolu s ostatními členkami ženské štafety dostala olympijskou bronzovou medaili, na kterou si musely počkat od Soči 2014.
Tentokrát byla Eva Puskarčíková v Novém Městě téměř inkognito.
Přes zimní bundu se jí rýsovalo těhotenské bříško, společně se svým italským partnerem Thomasem Bormolinim stála u střelnice a sledovala ženský sprint. A možná zpětně Puskarčíkovou trochu mrzelo, že svou velkou kamarádku Markétu Davidovou „nechtěla otravovat“a raději ji před závodem nenavštívila.
Rozhodla jste se tak podle sebe? Sama byste před závodem na mistrovství světa chtěla spíše zůstat ve vlastní bublině?
LN
Přesně tak, představovala jsem si, že bych asi nechtěla řešit něco jiného. Makula by mě sice i tak ráda viděla, ale zase ať má klídek. Ať se jde proběhnout, odpočinout. Nechci nikoho otravovat. Oni stejně drží kolem sebe bublinu kvůli nemocem, takže i kvůli tomu bych za ní nešla. Nebo bychom se maximálně viděly někde venku.
LN Jinak ale jste s týmem v kontaktu?
Máme aktivní chatovací skupiny, takže i když s týmem nejsem, vím, co řeší a co dělají. Pořád jsem v centru dění. Ještě mě z té konverzace nevykopli.
LN Jaké je sledovat závody jen v televizi?
Pohodlnější. Rozhodně to míň bolí.
LN Nechybí vám biatlon?
Někdy bych si zase zajela nějaký vydařený závod, při kterém se mi dařilo trefovat. Ale už si k tomu nepředstavuju, jak závodění bolí. Na nepříjemné věci rychle zapomínám.
LN Co se vám v Novém Městě vybaví za zážitky?
Fanoušci. Jak nás vždy hnali. Moc jsme se na závodění tady těšili.
LN Střelba v takovém rámusu ale nemusí být vždy jednoduchá.
Samozřejmě jsem ten hukot podprahově vnímala, ale zároveň ho dávala do ústraní. Potřebovala jsem se koncentrovat na závod a na střelbu, a kdybych své okolí hodně vnímala, sesypu se z toho.
LN Nikdy vás místní mohutné fandění nevytrhlo z koncentrace?
Jednou jsme tu jeli smíšenou štafetu dvojic s Michalem Krčmářem a já netrefila první terč. Jenže v tu chvíli se vypnula obrazovka, na které diváci střelbu sledovali. A začali proto bučet. Nedošlo jim, že si můžu myslet, že bučí na mě. A mě nenapadlo, že bučí na organizátory, a ne na mě. Takže jsem netrefila další čtyři terče, protože mě to bučení úplně rozložilo.
LN Kariéru jste ukončila před dvěma lety, jak váš život vypadá teď?
Hodně přejíždíme mezi Jabloncem a Livignem. Měsíc dva jsme tady a pak zase tam. Thomas trénuje biatlonisty u italské armády, takže jezdíme podle jeho programu a podle turistické sezony v Livignu. Pomáhám tam Thomasově mamce na hotelu.
LN Je z vás hoteliérka?
Hlavně masérka. K tomu občas pomáhám na recepci nebo se snídaněmi.
LN Jak se tváří hosté, když zjistí, že je masíruje olympijská a světová medailistka?
To by museli být biatlonoví fanoušci. A těch k nám jezdí málo. Jsou to spíš lidé z Říma nebo ze Sicílie, tam jsou populární úplně jiné sporty. Takže na mně propagace úplně nestojí.
Jaká je vaše italština?
LN
Musela jsem se zlepšit. Jednak jsem potřebovala mluvit s Thomasovými rodiči a k tomu je devadesát procent klientů z Itálie. Řekla bych, že v základní věcech se už dorozumím v pohodě.
Když je Thomas u biatlonistů, zůstáváte s jeho rodiči?
LN
Ano, mám s nimi hezký vztah, takže to s nimi v pohodě zvládám. Už jsem napůl jejich adoptovaná dcera. Cítím se u nich dobře, i když tam není.
LN Chybí vám v Itálii česká kuchyně?
Já si ji někdy dopřeju i tam. Knedlíky úplně ne, ale vždy si z Česka přivezu chleba a šoupnu ho do mrazáku. Pak si vozím taky šunku Zvonařku a zelí s klobásou na zelňačku. Z Itálie k nám zase bereme rýži, těstoviny, sýr, špek a víno na vaření. Ale většinou je to tak, že když jsme měsíc tam, těším se na českou kuchyni, a když jsme tady, tak se těším na tu italskou.
LN Máte s Thomasem italskou domácnost?
To naštěstí ne, hádky na italský způsob nemáme.
LN Jak se těšíte na rodičovskou roli?
Moc. Trochu se bojíme, protože jdeme do něčeho úplně nového, ale doufám, že to zvládneme.
LN Plánujete rodit v Česku?
Určitě. Našemu zdravotnictví hodně věřím a v nějaké vypjaté situaci si nedokážu představit, že bych nemohla mluvit s personálem v mém rodném jazyce. Navíc, kdybych byla v Livignu, musela bych volat helikoptéru nebo bych porodila někde v autě. Jsme v horách a do porodnice je to hodina a půl cesty. Zatímco tady můžu být v nemocnici do pěti minut.
LN Thomas bude u porodu?
Snad jo, ale nutit ho nebudu. Když mu bude ouzko, může jít za dveře.
LN Čekáte chlapečka, už víte jméno?
Debatujeme nad ním, ale ještě vám ho nepovím. Bude Bormolini, takže chceme italské jméno, ale takové, aby ho Češi nekomolili a vyslovovalo se stejně.
Budete vychovávat syna dvojjazyčně?
LN
Chtěla bych na něj mluvit česky a Thomas na něj bude mluvit italsky. Aby se naučil naše jazyky bez chyb. Protože já ho italsky učit nebudu. Myslím, že k tomu pochytí i něco z angličtiny, pro nás s Thomasem je to pořád nejjednodušší a nejrychlejší volba na dorozumění.
Jak zvládá Thomas češtinu?
LN
Co potřebuje, dokáže říct. Horší je, když na něj mluví ostatní. Protože mluvíme hodně rychle nebo používáme slova, která se zrovna neučil. Třeba se učil „dům“a někdo řekne „barák“nebo „chalupa“, tak nerozumí.
LN Pozorujete u něj češtinářský progres?
Slovíčka se nabifloval rychle, ale teď trochu stagnuje. Myslím, že se s juniorem budou učit společně. A až mu budou dva, tak budou mluvit podobně (smích).