Režisér je Bůh s mikrofonem
Skupina My kluci, co spolu chodíme o sobě znovu dává vědět. A vzhledem k tomu, že jejich projekty jsou založené na improvizaci, a navíc každá nová událost v sobě skrývá nějaký bonus, zařazují se v poslední době na seznam „must see“záležitostí.
Tentokrát se projekt jmenuje Deus ex mikrofona a provokativní plakát nahých mladíků jistě přiláká mnohé senzacechtivé diváky. Nicméně jejich představení rozhodně neútočí jen na první signální. Naopak. I když se jedná o převážně nonverbální projev (a tedy pohybový až akrobatický), čtveřice performerů (Andrej Lyga, Lukas Blaha Bliss, Šimon Pliska a Václav Wortner), se nebojí kombinovat řemeslné dovednosti, získané především na katedře nonverbálního divadla HAMU, s mluvou i zpěvem. Z toho pak vychází množství gagů různého typu, včetně velmi osobních glos úmyslně nekorektního charakteru (ty jsou určeny pro diváky, kteří je sledují pravidelně).
Strach ze ztrapnění neexistuje
Celkově ovšem jde o dlouhodobější projekt, k němuž hodlají na JATKA 78, svou domovskou scénu, zvát nejrůznější hosty. Vlastně poprvé tak vstupuje do kolektivu Kluků režisér odjinud. Koncept představení totiž vychází z toho, že dávají divákům možnost nahlédnout „za oponu“, tj. zúčastnit se divadelní zkoušky. A tak už při vstupu máme pocit, že přicházíme někam do prostoru work-in-progress. V hledišti je umístěn režijní stolek a v průběhu představení můžeme prostřednictvím kamery sledovat režiséra, který dává pokyny, mění svá rozhodnutí, buzeruje herce
a zapisuje si poznámky typu „je to dlouhé!“. Zde můžeme najít vysvětlení lehce ironického názvu Deus ex mikrofona, neboť každý herec i divadelní fanoušek ví, že režisér je Bůh a má vždycky pravdu. Vzhledem k tomu, že režiséři se budou při každé repríze střídat, je zaručeno, že každé představení bude originál (plánuje se hrát jednou měsíčně).
To, že jako na prvního padla volba na Jiřího Havelku, jistě není náhoda. Sám vzešel z improvizační skupiny VOSTO 5, v níž působí dodnes (a má tedy i jevištní
zkušenost), a je známý tím, že stále experimentuje a nebojí se zkoušet nové divadelní formy. Výhodou je, že vznikající tvar v tomto případě nemusí fixovat podobu inscenace a může být rozcuchaný, nelogický, a tak i svrchovaně aktuální.
Princip improvizace mimo jiné spočívá v tom, že se účinkující nebojí ztrapnění, a to – ve spojení s řemeslnými dovednostmi – dodává představení šťávu. Ocitáme se tedy na divadelní zkoušce plné tvůrčího nadšení, ale také skrytých traumat (například
ukřivděný dramaturg J. Šimka), nesmyslného vracení situací a měnění tempa, zmatené práce s rekvizitami a scénickými artefakty (rudý koberec), generačního nedorozumění, pokud jde o významy a s tím spojené „vtipy“režiséra, kterým se směje jen on sám a performeři jim nerozumí. A sem tam jakoby mimochodem zazní velmi aktuální komentář k době a společnosti.
Představení má rozumnou délku cca hodiny, v níž nevadí krátké okamžiky trapna, které jsou bohatě nahrazeny pohybovými, situačními i slovními gagy. Je to zkrátka typ zábavného a chytrého divadla, které si může najít své příznivce ve všech generacích. Mezi dalšími hostujícími režiséry se v nejbližší době představí Štěpán Gajdoš, Petr Zelenka či choreograf Jaro Viňarský.
Deus ex mikrofona
Režie: Jiří Havelka My kluci, co spolu chodíme Jatka 78, premiéra 6. 2.