A přišel Miško Miškovič
Nádraží soudruhy krkalo a bolševik se samozřejmě na názory odborníků mohl vykašlat. Teď ale máme svobodu a není nám to jedno...
Po téměř čtyřiceti letech řízeného chátrání Vyšehradského nádraží, které probíhá takříkajíc v přímém přenosu, se zdá, že je jeho konec zpečetěn. Nový majitel, developer Milorad Miško Miškovič, se s tím evidentně nehodlá moc mazat a nejspíš rychle dosáhne na kýženou demolici, k níž marně směřovali předchozí majitelé podnikající ve stejné branži. Barák už je prakticky v havarijní stavu a s památkovou ochranou (které požívá od roku 2000 a byla mu hodně platná) to tento hoch jistě dokáže skoulet. Zatím ohlásil, že zde hodlá vystavět 170 mikrobytů s parkovacím stáním. V lepším případě vybourá celé nádraží, ponechá jen čelní zeď a s klidem se pak může tvářit, že budovu zachránil.
To je oblíbený manévr všech investorů, kterým jde o památku až v poslední řadě a zajímá je hlavně lukrativní místo a to, jak jej komerčně využít. Jen namátkou, takhle byl v Praze ošetřen kubistický dům U Myšáka ve Vodičkové ulici, zbylá část Ringhofferovy fabriky na Smíchově a další. Tato potěmkiáda se v Česku provozuje už dlouho, v Evropě už od 70. let a památkáři příliš neprotestují. Také se tomu říká fasádismus a je to metoda typu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a dohromady je to pěkné zvěrstvo.
Ten nejhorší a bohužel dost reálný scénář tedy je, že Vyšehradské nádraží půjde k zemi stejně jako v roce 1985 nádraží
Těšnov. Rok před jeho demolicí vydala historička architektury Marie Benešová knihu Česká architektura v proměnách dvou století 1780–1980, kde Těšnov označila za nejkrásnější nádražní budovu na sever od Alp, a její mínění převzali i další renomovaní odborníci. Bolševik se samozřejmě na názory odborníků mohl zvysoka vykašlat, nádraží soudruhy evidentně krkalo, jelikož o kus dál se rojili ve svém sídle a pohled na chátrající budovu jim nedělal dobře. Jeho osud byl nepochybně zpečetěn už v době, kdy jeho část musela ustoupit magistrále a zbyla jen impozantní vstupní část se sloupovím. Jenže tahle ostudná záležitost se odehrála za totality, v níž byly podobné svévolné akce na denním pořádku a nikdo se z nich nezodpovídal. Ještě dnes mám v živé paměti zděšení svého profesora z FF UK Otty Urbana, když nám chtěl ve Slavkově ukázat jedinečnou renesanční radnici; nejdřív byl trochu zmaten a říkal, že si asi špatně pamatuje místo, kde stála. Pak se šel optat místního strejce, co zevloval opodál, a od něj se dozvěděl, že ji zbourali. Až do Kynžvartu v autobuse seděl jak zařezaný.
Teď ale máme svobodné poměry a není nám přece jedno, co se děje s veřejným prostorem, s památkami. Můžeme se ozvat, občanská společnost funguje a skutečně dokáže leccos zlomit. V tomto případě ale nikoliv, i když za ta léta vyšly stohy článků, komentářů, apelů, reportáží v tištěných mediích, na internetu, kauzou se zaobírala televize i rádio. Vše marné a viník se stále tváří, že se ho to netýká a nemohl s tím něco udělat. Na triku to mají dva subjekty, státní podnik České dráhy a město Praha, které projevily zarážející laxnost a neschopnost. Přitom ještě v 80. letech se nádraží opravilo, jenže v prázdném domě devastace postupuje mílovými kroky.
Nemá cenu rekapitulovat všechny peripetie a plány na využití. Železnice se budovy chtěla zbavit a prodávala ji za přemrštěnou cenu, což vyřadilo zájemce, kteří měli inteligentní plán na využití, a tak ji železničáři s lehkým srdcem prodali šíbrovi, který zboural památkově chráněnou hrázděnou čekárnu. Sázely se pokuty, bůhví kolikátý majitel na všechno kašlal, protože stále nemohl najít cestu, jak nádraží zlikvidovat a začít stavět. A město si pořád rozcvičovalo svaly, jak barák odkoupí, pak zas neodkoupí, padala i silná slova o vyvlastnění a padala i omítka z nádraží na vozovku, až se to všechno muselo ještě obehnat další plechovou ohradou. A teď přišel Miško Miškovič, bude stavět byty a je rázem vymalováno.