Spěch po česku aneb „ne“na hliněných nohou
Vkvětnu uběhne 20 let od vstupu České republiky do Evropské unie. Ušli jsme dlouhou cestu, na které se nám mnoho věcí podařilo, a postupně jsme se zařadili do skupiny zemí, kam ostatně nejen hodnotami, ale i geografií patříme.
Nelze se ale ubránit dojmu, že v některých oblastech jako by nás vstup do klubu minul a naše postupy a diskuse uvázly – k naší škodě – v době před desítkou let. A nezdá se, že se na tom cokoliv v dohledné době změní. Naopak snaha o změnu naráží na obvinění ze „spěchu“(ano, i po 20 letech!), ne-li obviňování za to, že ke změně nedošlo…
Například naše „nedebata“ohledně ratifikace Istanbulské úmluvy, za kterou u nás stojí nepřesné, ne-li zavádějící argumenty. V kombinaci s důrazem na naši „suverenitu“, který nás vede k nepochopení role takovýchto mezinárodních dohod.
Dalším je přijetí eura. Naše diskuse se skoro za 20 let neposunula a je dominována dojmologií a ideologií. Mezitím většina nových členských zemí, mnohem hůř připravených, s menšími přínosy přijetí eura, společnou měnu – ke svému prospěchu a ke spokojenosti občanů – přijala. Zatímco my jsme stále prakticky v bodě nula.
V obou případech jsme se za mnoho let, na rozdíl od většiny zemí, se kterými údajně sdílíme hodnoty a shodujeme se (aspoň většinou) v pohledu na svět, nikam neposunuli. Což už v některých případech začíná poutat ne úplně pozitivní pozornost. Ale hlavně argumenty, na kterých naše „pevné ne“stojí, jsou přinejlepším na hliněných nohou, což mimochodem vede většinu ostatních zemí k jejich „ano“.
EU není jen obchodní spolek
Limit toho, jak naši společnou Unii chápeme, naznačuje též logika úřadů, která například sice akceptuje potřebu lepší definice znásilnění v našem právním systému (což je snad samozřejmé), ale silně se staví proti tomu, aby tato definice byla postupně zavedena na unijní úrovni. To také ukazuje na nedostatečné vnímání toho, že EU není jen „obchodní spolek dotující chudší země“, ale společenství Evropanů, které sdílí hodnoty a snahu zajistit svým občanům kvalitní život.
Naznačuje to, že myšlenka „Evropa jsme my“u nás ani za 20 let kořeny příliš nezapustila. A je až překvapivé, k jak velké odlišnosti to někdy vede. Sice jsme s to v případě krize (třeba energetické) rychle a efektivně spoluvytvořit dobré společné řešení (pro nás zcela zásadní), ale jindy jsme schopni „přepnout do zcela jiného modu“.
Přitom chybí evidence o tom, v čem by pro nás mohl být onen druhý přístup „výhodný“. Snad nikdo nepochybuje, že je třeba lépe chránit ženy a další ohrožené skupiny proti násilí vycházejícímu třeba ze stereotypů. Velká část ekonomů se shodne, že euro by naší zemi aspoň trochu k růstu a stabilitě pomohlo, a snad také všichni chápeme, že naše ženy (a muži) by měli být co nejlépe chráněni v případě činů, jako je znásilnění – a to i v případě, že budou v té době pobývat v jiné unijní zemi.
Tento přístup mě moc mrzí. Snad ještě víc to, že se nezdá, že by jeho podporovatelé (a to nejen u nás) nějak zásadně oslabovali. Spíše naopak. Pokud ale nepochopíme, že existuje nejen onen národní zájem ve smyslu co největšího omezení „zásahů zvenčí“, ale i „velký“obecný zájem ve prospěch našeho společenství či přesněji lidí, co v něm žijí, přestane naše společenství postupně dávat smysl.
Musíme přijmout logiku, že společná řešení jsou často ta správná, resp. správnější. Bohužel nelze přehlédnout, že stále větší část evropské politiky cílí do jisté míry více směrem „k nedohodám“.
Nelze než doufat, že dalších 20 let nás v tomto aspoň trochu posune. Jen nezapomeňme, že to není jen úkol politiků. Změna vždy vychází z vůle nás všech, voličů.