Mami, mluv sE mnou
O tom, jak důležité jsou v životě řečové schopnosti, co prospívá jejich rozvoji a proč je dialog důležitější než monolog, napsal před pěti lety pro magazín Pátek LN biolog a popularizátor vědy Jaroslav Petr. Nejvíc slov se dítě učí od rodičů. Mluvení se proto ve výchově dlouho považovalo za obzvlášť důležité. Oboustrannou konverzací se dětem zdokonaluje mozek. Mají pak lepší prospěch ve škole a v dospělosti jsou úspěšnější v zaměstnání.
To nený zádná tlagédie, pronese dvouletý špunt směrem k politým kalhotám a náhodný svědek si položí otázku: Kam to dítě na ty výrazy chodí? Odpověď je jednoduchá. Slyší je od svých nejbližších, od maminky, tatínka, starších sourozenců, prarodičů. Ti všichni na něj mluví a dítě jim od narození bedlivě naslouchá. Vše, co slyší, si ukládá do paměti.
Dítě však není pouhým sběratelem slov a frází. S dokonalejšími jazykovými dovednostmi získává mnohem víc. Má lepší vyhlídky na výborný prospěch ve škole a následně i na úspěchy v zaměstnání. Buduje si solidní základ pro navazování společenských kontaktů, pro „čtení“cizích a zvládání vlastních emocí. Děti s rozvinutými řečovými schopnostmi jsou přístupnější radám a doporučením. Tíhnou proto ke zdravějšímu životnímu stylu a méně často se potýkají s civilizačními chorobami nebo se závislostí na návykových látkách.
Úskalí správného vývoje řeči zkoumal u dětí už v šedesátých letech americký psycholog Todd Risley, působící na University of Kansas. Se svou žačkou Betty Hartovou se v rámci sociálního programu Válka s chudobou pokoušel obohatit chudou slovní zásobu dětem pocházejícím ze sociálně slabých rodin.
V mateřské školce určené pro děti, jejichž rodiče žili z podpory v nezaměstnanosti, zavedli Hartová s Risleym doučování nových slov a radovali se, jak rychle se dětem slovní zásoba rozrůstá. Jenže radost neměla dlouhé trvání. Jakmile doučování skončilo, děti
se vrátily ke svému původnímu tempu rozšiřování slovníku a za vrstevníky z movitějších rodin stále víc zaostávaly.
Hartové a Risleymu bylo jasné, že ve třech letech je na jakékoli intervence pozdě. V tomto věku už mají děti tempo rozvoje řeči nastavené. Jenže kdy a jak k tomuto nastavení dochází? Oba dětští psychologové se rozhodli zmapovat vývoj řečových schopností malých dětí z různého sociálního prostředí a došli k překvapivým zjištěním. Děti získávají devadesát procent své slovní zásoby poslechem od rodičů.
Všechny však nedostávají stejně velké porce slov. Čtyřleté dítě ze sociálně silné rodiny univerzitních učitelů slyšelo za svůj život asi 45 milionů slov. Stejně staré dítě ze středních vrstev reprezentovaných dělnickými profesemi se za stejnou dobu střetlo s 26 miliony slov. A dítě z rodiny žijící ze sociálních dávek uslyšelo za čtyři roky života jen 13 milionů slov.
Hartová a Risley shrnuli výsledky své studie do alarmujícího sloganu: „Do tří let věku manko 30 milionů slov!“
Jasně patrný byl také rozdíl v obsahu komunikace. Dítě ze sociálně silné rodiny slyšelo ročně od rodičů asi 166 000 povzbuzení a jen 26 000 zákazů. Ve středně situovaných rodinách rodiče své dítě za rok povzbudili 62 000krát a 36 000krát mu něco zakázali. V rodinách na sociální podpoře slyšelo dítě ročně v průměru 26 000 povzbuzení a 57 000 zákazů. V sociálně silné rodině tak vyslovili rodiče za první čtyři roky života dítěte o 560 000 víc pochval než pokárání. Ve středně situované rodině převažovala za stejnou dobu povzbuzení nad zákazy jen o 100 000. U dítěte z rodiny na sociální podpoře už byly pochvaly zastíněny výtkami, a to o 84 000.
Kouzlo konverzace
Výzkumu Hartové a Risleyho se dostalo široké publicity. Veřejnost nabyla přesvědčení, že dítě by mělo za den dostat do uší určitou dávku slov. V honu za „splněním normy“se někteří rodiče uchylovali k dlouhým monologům,
pouštěli dětem rádio nebo televizi. Psychologové však upozorňovali, že realita je podstatně složitější. Děti z movitějších rodin vděčí za své jazykové dovednosti i něčemu jinému než jen vydatnému přísunu slov. Ale čemu?
Americká neurobioložka Rachel Romeová z Massachusetts Institute of Technology se pokusila téhle záhadě přijít na kloub. Ve svých nedávných výzkumech využila moderní techniku, jakou neměli Hartová a Risley pro své průkopnické studie k dispozici. Pro spolupráci získala Romeová čtyřicet rodin z různých sociálních vrstev. Vědci oblékli malým dětem tričko se zvláštní kapsou, do které vložili miniaturní zvukový nahrávač. Děti ho nosily nepřetržitě celý víkend a přístroj průběžně zaznamenával vše, co děti řekly nebo slyšely. V pořízených nahrávkách vědci zvlášť bedlivě pásli po situacích, kdy promluvilo dítě a rodič reagoval na jeho slova nebo kdy něco řekl rodič a dítě mu odpovědělo. V těchto okamžicích dítě jen pasivně nenaslouchá, ale aktivně komunikuje.
Následně Romeová se svými spolupracovníky vyšetřila mozky dětí pomocí magnetické rezonance. Zvláštní pozornost věnovali takzvané bílé hmotě mozku, která zajišťuje propojení a výměnu informací mezi různými mozkovými centry.
Děti, které častěji komunikují s rodiči, mají v levé mozkové hemisféře silněji propojena tzv. Wernickeovo a Brocovo centrum, kde sídlí naše jazykové schopnosti a dovednosti. Posílená komunikace mezi řečovými centry zřejmě děti předurčuje k lepším vyjadřovacím schopnostem a k dokonalejšímu chápání mluvené řeči. Tyhle dispozice jim následně otevírají cestu k úspěchu. Pro děti tedy není ani tak důležité, kolik slov zaslechnou, ale samotný proces konverzace.
„Místo toho, abychom na děti mluvili, měli bychom mluvit s nimi,“vysvětluje Rachel Romeová v rozhovoru pro časopis The Scientist. „Měli bychom si s nimi vyměňovat informace, nevést jednostranný monolog.“(…)