Potřebujeme filmy, co riskují
Jedna z nejvšestrannějších evropských hereček prožila loni mimořádný rok. Na Berlinale uvedla komedii v Cannes poté představila soudní drama i průzkum banality zla Za oba v Cannes oceněné tituly získala nominaci na Evropskou filmovou cenu, kterou vyhrála
Hüllerová zájmu. Sandra Sisi a já,
Anatomie pádu Zóna
LN Když vás Jonathan Glazer pozval na casting k Zóně zájmu, která sleduje rodinný život velitele osvětimského vyhlazovacího tábora, prý jste neznala téma filmu, a kdyby ano, možná byste na konkurz ani nepřišla. Jak těžké je pro Němce hrát nacisty? A co Glazer udělal pro to, aby vás uklidnil a vy jste se na place cítili dobře?
Vzali byste si vy na sebe nacistickou uniformu? Ne. Tak je to jednoduché. Co se týče Jonathana, byl velmi upřímný, ale neuklidnil nás. Naopak jsme dobře věděli, že během natáčení se nikdy dobře cítit nebudeme. Ani teď, když o tom filmu mluvím, necítím se příjemně. Protože o to v něm jde. Zóna zájmu dává lidem pocítit tu hrůzu, která se během holocaustu odehrála. A zároveň ukazuje, jak snadné je zavřít před vším oči, tak jako rodina velitele osvětimského tábora Hösse. I dnes zavíráme oči před tím, co se děje na evropských hranicích. Spoustu věcí děláme jen pro své pohodlí. O tom jsme při natáčení neustále mluvili.
Nesnáším, když filmaři používají holocaust jako pozadí pro nějaký emocemi nabitý příběh. Jonathan ale zvolil jinou cestu. Ukázal ty nejnudnější, nejbanálnější životy, jaké si dokážete představit. Lidi, kteří prostě chtějí o trochu víc – mít pěknou zahradu, děti v klidu a je jim jedno, co se děje vedle. Svým mrazivým způsobem je to velmi vhodné zobrazení holocaustu.
Jonathan Glazer uvedl, že se mu nelíbí hollywoodská dramata o holocaustu, v nichž je velmi snadné se vcítit do obětí. On chce, abychom se zamysleli, jestli bychom mohli být i my pachateli. Souhlasíte s ním?
LN
Myslím, že právě to chtěl v Zóně zájmu ukázat – jak tenká je hranice mezi námi a jimi. Všichni si udržujeme dost nevědomosti o tom, co se děje kolem, abychom žili pohodlný a tak nějak klidný život. Máme tendenci odvracet pohled. Když se dívám na Hranici Agnieszky Hollandové o špatném zacházení s uprchlíky, nedokážu pochopit, že o těchto událostech nemluvíme každý den. Ale nechci se tady moc rozvášnit. Pro Jonathana nebylo důležité předvést nám pocity Hössových. Ale ukázat, kolik toho s nimi máme společného, abychom si uvědomili, jak se my sami snažíme dívat jinam a kolik nás to někdy stojí práce.
Jak jste vytvářela roli manželky Rudolfa Hösse? Lišilo se to od vašeho běžného postupu?
Ano, normálně vycházím z vnitřního zážitku. U ní jsem pracovala zvenčí, podle toho, co jsem chtěla ukázat. Například fyzicky. Snažila jsem se zjistit, jak by chodil někdo, kdo má pět dětí a neustále pochoduje po zahradě. Jak se pohybuje venkovanka a někdo, kdo nese na ramenou tíhu, kterou si ani neuvědomuje.
LN
LN Ona tíha ovšem není skoro vidět. Hedwiga Hössová se chová ke své rodině, jako by se za zdí
nic hrozného nedělo. Jak se vám podařilo získat si od tématu odstup, zvlášť když jste natáčeli přímo v Osvětimi?
Byl to můj úkol, právě o tom je celý scénář. Pokládá otázku, jak je možné vést život vedle smrti, a ta otázka nás při natáčení neustále napadala, protože na ni nedokážeme odpovědět. Na place jsme neslyšeli ten neuvěřitelný zvukový design Johnnieho Burna, který film dotváří. Ale věděli jsme, kde jsme a co to znamená, zvlášť jako Němci. Velmi mě dojala vstřícnost všech polských členů štábu. Nečekala jsem to. Při práci jsem pak cítila určitou skromnost nebo něco takového – a to všechno ovlivnilo výsledek, který vidíte.
Zóna zájmu měla dost neobvyklý proces vzniku. Štáb s vámi nebyl, kamery jste neviděli. Jaké to bylo?
LN
I když jsme kamery neviděli, nikdy jsme nezapomněli, že tam jsou. Ten sledovací kamerový systém, který štáb vybudoval, měl na nás silný psychologický účinek. Vytvořil jakousi zátěž, zodpovědnost, která byla velmi citelná. Uvědomovali jsme si každou svou myšlenku, každý úsudek, právě proto, že jsme nic nevěděli o uměleckých rozhodnutích za kamerou, jako který záběr použijí, jak blízko vůbec kamery jsou. Svým způsobem jsme zůstali sami s tématem filmu a se svými názory na něj. To vytvořilo mezi všemi herci silné spojení, protože jsme se museli spoléhat jeden na druhého. Nešlo jen o technickou záležitost, byl to trochu i duchovní zážitek, jestli to tak můžu říct. Jonathan Glazer otevřel prostor pro určitou přítomnost, jako bychom sdíleli něco nevyslovitelného.
Také Justine Trietová, režisérka Anatomie pádu, má svou specifickou metodu. Prý ráda točí herce i poté, co skončí scéna. Jaká byla práce s ní?
LN
Někteří režiséři rádi nechávají kameru běžet, když už jsou dialogy vyřčeny, a ona je jednou z nich. To může být bolestivé, ale v tomto případě to tak nebylo. Záleží totiž na energii daného režiséra. Když někdo jen sedí za monitorem a říká si: „Aha, možná kameru nechám běžet trochu déle, uvidíme, co udělají,“je to něco jiného, než když někoho opravdu zajímá, co se děje, a opravdu rád pozoruje lidi. Pak je zábava jim něco ještě ukázat. Justine je sběratelka materiálu, což je na jejím způsobu
práce krásné. Samozřejmě ví, co chce vytvořit. Napsala i scénář, ví, o čem její film je. Ale dává hodně volnosti při tvorbě a hodně možností něco zkusit. A nikdy by neřekla, že je něco špatně. Jsou režiséři, kteří vám sdělí: „To bylo fakt špatné, zopakujeme si to.“To pro herce není zrovna povzbuzující. Justine vám ale umožní udělat chybu a o to větší sílu mají věci, které zkusíte příště. Nenutí vás dojít k cíli přímou cestou. Můžete jít různými oklikami, ona se pak na to ve střižně podívá a ví, co s tím má dělat. To je pro herce, jako jsem já, velmi příjemné. Můžu pak zkusit všechno, obohatit svou postavu vším, co je jen možné.
LN Anatomie pádu sleduje soud se ženou, která není souzena jen za smrt svého muže, ale i za to, že je úspěšná, bisexuální, není automaticky laskavá k druhým... Chápete snímek jako feministický?
Jak mi řekla jedna má chytrá kamarádka – slovo feministický se používá všelijak, ale v tomhle filmu je to na místě. Jde o opravdový feministický film. Jen vás s tím pojmem nemlátíme o hlavu. Anatomie ukazuje běžné chování. Justine Trietová záměrně vybrala mé herecké partnery tak, abych s nimi musela trochu bojovat, aby to byla pro mě výzva. Tak jako pro mou postavu. Sandraz Anatomie nekřičí, prostě nechává ostatní, aby se rozhodli, co je správné a co ne. A podle mě tím předkládá mnohem pravdivější prohlášení.
Anatomie pádu záměrně nechává otevřenou otázku, zda Sandra svého muže zabila, nebo ne. Vy jste to věděla?
LN
Nevěděla. Ze začátku jsem s tím několik dní bojovala, ale pak jsem se rozhodla, že to není důležité. Chtěla jsem pronést každou repliku tak, aby jí diváci věřili. I kdyby někdo zabil partnera, stejně by u soudu mohl vystupovat
tak, že byste věřili v jeho nevinu. Tak jsem se prostě snažila být věrohodná v tom, co jako filmová Sandra říkám a dělám.
Loni jste se objevila hned ve třech filmech a ve třech velmi odlišných rolích. Natáčela jste všechny hned po sobě?
LN
Ano, šlo o dlouhé pracovní období. Začalo Zónou zájmu, pokračovalo německým filmem Sisi ajá od Frauke Finsterwalderové a pak jsem se přesunula k Anatomii pádu. Musela jsem si mezi těmi třemi rolemi vytvořit jakési vnitřní, energetické spojení, abych se mohla posunout z projektu o fašismu na konec 19. století a pak k současné postavě, která je naprosto svobodná a nikoho nesoudí, všechno cítí a říká vše, co ji napadne. Nehledala jsem mezi nimi paralely, spíš naopak, abych se dokázala zbavit jedné a přejít k druhé. Hedwiga Hössová se tedy taky za nic neomlouvá, stejně jako Sandra z Anatomie pádu. Ale Sandra nedělá nic špatného, aspoň podle mě, a přebírá zodpovědnost za své činy i city, což je velký rozdíl.
Odnášíte si něco ze svých postav? Učíte se od nich něco?
LN
Od Sandry z Anatomie pádu jsem se naučila hodně. Chtěla bych mít odvahu dělat věci tak jako ona. Asi to chce trochu víc cviku. Co se týče Hedwigy Hössové, tam jsem se spíš hodně dozvěděla o ní než od ní. Dost jsem s Jonathanem Glazerem probírala, jestli někdo, kdo se dokáže smířit se smrtí milionů lidí vedle sebe, může skutečně milovat své děti, svou zahradu nebo svého psa. Já si myslím, že ne. Nemůžete milovat jednu část lidstva a přát smrt té druhé. To prostě není slučitelné.
Vybíráte si filmy i na základě toho, jakou mají společenskou hodnotu? Například podle Agnieszky Hollandové je třeba točit i odvážné filmy o aktuálním dění.
LN
Každá volba role je tak trochu politická. I když si člověk řekne: teď se nechci zabývat politikou, potřebuju si odpočinout a chci dělat něco snadného. I to je politické rozhodnutí. Takže s Agnieszkou souhlasím. Vždycky jsme potřebovali filmy, které něco riskují. Potřebujeme filmaře, kteří mají silný hlas a nebojí se ho použít.
Váš hlas slyšet bývá, během pandemie, ale nejen v té době,
LN jste se otevřeně vyjadřovala k důležité roli herců v kulturním světě. Jak jste se dívala na stávku amerických hereckých odborů? Myslíte, že něco podobného hrozí i v Evropě?
Ne. Máme tu jinou filmovou kulturu, neovládají ji tolik velké produkce, kde je snadné někoho vyměnit. Myslím, že v Evropě jsou projekty víc spojené s hereckými osobnostmi. Ani nemám zatím pocit, že by evropský film spoléhal na umělé druhy inteligence. I když jsme už teď všichni trochu kyborgové, protože neumíme žít bez chytrých telefonů. Nevím, jaký bude další vývoj, ale zatím se stávky nebojím. Ani tedy nevím, jestli by byla v nějaké evropské zemi možná, jestli by se herci podobně sjednotili. To, jak v Americe herci stáli při sobě, na mě opravdu zapůsobilo. I fakt, že stávku dotáhli do konce, dokud nedostali, co chtěli.
LN V USA si také herečky víc stěžují na ageismus. Toho se v Evropě bojíte?
Já mám vždycky ještě divadlo, kde nikoho nezajímá, jak vypadáte. Ani mě to moc nezajímá. Ale řekla bych, že už i v Americe najdete spoustu žen v mém věku či starších, které mají hodně práce. Vývoj vypadá dobře. A souvisí i s rozhodnutím mnoha kolegyň nenásledovat mužská očekávání a neměnit si obličej nebo tělo. První krok je říct si hned na začátku, že se nehodlám zavděčovat něčí fantazii.
Nestává se často, aby jedna herečka byla nominována na Evropskou filmovou cenu v jednom roce za dvě různé role. Co na to říkáte?
LN
Co na to můžu říct? Oba ty filmy pro mě byly nesmírně důležité, osobně i profesně. Dostaly mě jako herečku někam, kde jsem si nikdy nemyslela, že budu. Mám štěstí, že jsem ty snímky mohla natočit. Tak moc se od sebe liší, ale oba jsou velmi seriózní, co se týče tématu, které zpracovávají. A jsem moc ráda, že veřejnost oba filmy uznává a umožňuje mi s nimi cestovat po světě.
LN Vnímáte oscarovou nominaci za Anatomii pádu jako důležitou?
Nevím, spíš jako velmi vzrušující. Nemůžu ji nijak ovlivnit, oscarovému systému nerozumím, nevím, co musíte udělat, abyste se v něm zviditelnili.
Od Sandry z Anatomie pádu jsem se naučila hodně. Chtěla bych mít odvahu dělat věci tak jako ona. Asi to chce trochu víc cviku. Co se týče Hedwig Hössové, tam jsem se spíš hodně dozvěděla o ní než od ní.
Považujete loňský rok za nejdůležitější ve své kariéře?
LN
To bych nikdy neřekla.
LN Vaše filmografie je hodně pestrá. Jsou nějaké žánry, které chcete ještě prozkoumat?
Vždycky jsem byla zvědavá, co mi přijde do cesty. Nikdy jsem tomu nedávala žádný směr, ani v rozhovorech nikdy neříkám, že bych ráda dělala to nebo ono. To by mi přišlo jako omezování. Věci ke mně přicházejí a já cítím, jestli jsem na ně připravená, nebo ne. A takhle to chci nechat.
Co vás přiměje přijmout roli? Režisér? Scénář?
LN
Všechno možné. Nakonec je to takové niterné rozhodnutí, které nedokážu popsat. Když nějakou práci přijmu, jdu do ní naplno. Ale cesta k tomu rozhodnutí je někdy trochu krkolomná. Někdy záleží na režisérovi, kterého chci opravdu poznat. Někdy na hereckém partnerovi. Ale myslím, že ve většině případů mi jde o něco, co jsem ještě neviděla nebo co mě předtím nenapadlo, na čem jsem se předtím nepodílela. Nebo o příběh, o kterém nevím, jak dopadne už po dvou stránkách. Něco, co je pro mě zajímavé, z čeho můžu něco sama mít. Jde o to, jakého příběhu chci být součástí.