Navždy spolu

Samičky tykadlovky Holboellovy mohou mít okolo 120 centimetrů. Volně žijící samečci měří jen jeden a půl. A jsou půlmilionkrát lehčí. Po spojení může samec dorůst až do šestnácti centimetrů. Proti své družce však zůstane trpaslíkem.

Valentýna považuji za jeden z nejtrapnějších svátků. Horší jsou podle mě snad jen Velikonoce, respektive jejich česká verze s pomlázkou. Přesto mám pro vás dnes valentýnský příběh. Vypráví o lásce na celý život. Nikoliv lidské. Na tu by věřil jen bloud. Pojednává o hlubokomořských rybách tykadlovkách. Patří k nejpodivnějším tvorům na Zemi. Mají zavalité tělo a silné čelisti s hrozivě vyhlížejícími zuby. Nad čelem máchají kostnatým výběžkem zakončeným malým světélkem. Slouží jim k lákání kořisti a sexuálních partnerů.

Samečci tykadlovek jsou výrazně menší než samičky. Ke svým družkám se napevno přichycují. U mnoha druhů je svazek tak těsný, že se propojují i svými krevními oběhy. Jedna moje spolužačka kdysi okomentovala obrázek samičky s přichyceným samečkem slovy: „Taková spermie!“

Nebyla daleko od pravdy. Největší známá tykadlovka se jmenuje tykadlovka Holboellova. Její samičky mohou mít okolo 120 centimetrů. Volně žijící samečci měří jen jeden a půl. Běžně jsou šedesátkrát menší a půlmilionkrát lehčí. Po spojení může samec dorůst až do šestnácti centimetrů. Proti své družce však zůstane trpaslíkem.

Tykadlovky žijí ve všech oceánech od rovníku až k pólům. Zoologové dosud popsali asi 160 jejich druhů. Neobjevili ale zdaleka všechny. Rozmanitost tykadlovek je zarážející.

Obývají tzv. batypelagickou zónu. Často se jí také říká půlnoční. Rozkládá se v hloubkách mezi jedním a čtyřmi kilometry. Panuje v ní věčná tma znemožňující fotosyntézu. Teplota se drží okolo čtyř stupňů nad nulou. Tlak je mezi sto- a 400násobkem toho u hladiny. Podmínky v půlnoční zóně jsou na celém světě už velmi dlouho stejné. Ke vzniku nových druhů je však obvykle třeba spíš členité prostředí typu korálových útesů nebo deštných lesů. V uniformních hlubinách k němu není důvod.

V poslední době se proto hned dva vědecké týmy pokusily sestavit evoluční rodokmen tykadlovek. Jeden vedla Elizabeth C. Millerová z Oklahomské, druhý Chase D. Brownstein z Yaleovy univerzity. Každá skupina vědců použila jinou metodu. Oběma ale vyšlo to samé. Předkové tykadlovek ještě před 55 miliony let lezli pomocí svých ploutví po dně. Pak se ale vznesli do vodního sloupce. Během pouhých pěti milionů let prošly tykadlovky obdobím intenzivní tvorby nových druhů. Čím to?

Vysvětlení možná souvisí s jejich způsobem rozmnožování. Měly k němu předpoklady už před kolonizací nového prostředí. Samečci byli menší než samičky. Imunitní systém předků tykadlovek umožňoval propojení dvou ryb, aniž se jejich buňky začaly vzájemně vraždit. V nehostinné hlubině je šance na seznámení mizivá. Když už na nějakého partnera narazíte, nezbývá než se ho držet. A v tom byly tykadlovky dobré.