Zbořte most i nádraží
Udělat z Prahy historický skanzen by byl zločin. Krásu metropole nejlépe zachováme, když ji necháme žít, rozvíjet se, fungovat
Máte ve své blízkosti někoho, kdo zuřivě brání železniční most na Výtoni? Já ano, a hned několik kusů. Většinou jsou to lidé, které mám osobně velice rád a vážím si jejich názoru. Nad touhle jejich úchylkou mi ale zůstává rozum stát. Perla technické architektury? Neodmyslitelná součást panoramatu? Dějiště mé první lásky? Panebože, je to most! Navíc v katastrofálním technickém stavu.
Co mě znepokojuje ze všeho nejvíc, je, do jaké míry se tato skupina mostofilů kryje s bojovníky za čistší klima a všeobecný pokrok ve věcech lidských. Nerad jim připomínám, že jestli chtějí odstranit auta a letadla, budou muset jezdit vlakem, a pokud chtějí jezdit vlakem, budou muset mít kudy. Po železničním mostě v současnosti nemohou jet ani dva vlaky současně a ty, které tam jedou, zpomalují na 20 kilometrů za hodinu. Perla technické architektury je tak jednou z významných překážek k čistšímu ovzduší a záchraně planety.
Člověk by ještě pochopil, kdyby se jednalo o významné architektonické dílo, které vytvořili mistři svého řemesla. Ne, to se o železničním mostě, který ani nemá jméno, říct nedá. V roce 1901 ho smontovali dělníci nedaleké Rustonovy strojírny a následně během 48 hodin zasadili na pilíře dřívějšího mostu. Pozoruhodný technický výkon? Jistě. Něco do učebnic architektury? Určitě ne.
Duch Jubilejní výstavy
Bavil jsem se nedávno s jednou známou, která mi vysvětlila, že má k mostu osobní vztah, a pokud ho budou bořit, půjde se k němu přivázat. Dobře, jakkoli je to lákavá představa, snažil jsem se jí vysvětlit, že na zrezivělém mostě průměrné architektonické hodnoty není nic, kvůli čemu by se měla veřejně vystavovat. Nechtěla nic slyšet a řekla mi, že přes most – za a – chodí každý den a – za b – připomíná jí dobu Jubilejní výstavy, tedy že je to vlastně něco jako Eiffelova věž.
Ponechme stranou přirovnání k Eiffelově věži, které je z říše pohádek. Pražská nýtovaná konstrukce vznikla narychlo a jejím hlavním účelem bylo nahradit
dřívější most, který nevyhovoval požadavkům rychle se modernizující české společnosti. Neznáme dokonce ani jejího architekta. I její současníci ji očividně vnímali jako provizorium, protože už v roce 1926 začala železniční správa projektovat most nový, betonový se čtyřmi kolejemi. Oproti tomu je současný návrh nového mostu se třemi kolejemi, který narazil u památkářů a aktivistů, vlastně uskromněním.
Pozdržme se u ducha Jubilejní výstavy, která Praze skutečně přinesla mnoho nového a cenného. Vznikla rozhledna na Petříně, první lanovka na tentýž kopec, Výstaviště v Holešovicích, první tramvajový spoj mezi Výstavištěm a Letnou, a tak dále. Konala se ovšem deset let před stavbou železničního mostu. A mnohem podstatněji – výstava měla být dokladem technického rozvoje české společnosti a v tehdejším myšlení výrazem síly a životaschopnosti českého národa.
Pokud skutečně chceme navázat na ducha Jubilejní výstavy, měli bychom výtoňský železniční most zbořit ještě dnes. Píše se 21. století a česká společnost usiluje o to, být konkurenceschopná nejen v Evropě, ale i ve světě. Pokud
toto chceme, tříkolejový nový most pod Vyšehradem, který notabene respektuje vzhled a ducha původní konstrukce, je vskutku skromným vykročením
vstříc modernitě a pokroku. Je navíc krokem vstříc ekologičtější Praze, o které stejná část společnosti, která se chce přivazovat k železničnímu mostu, tolik sní.
Bylo možno jít ještě dál? Bylo. Například návrh studia Společnost 3.0, který se ve výběrovém řízení umístil hned na druhém místě, předpokládal vyvedení nového mostu v sytě červené barvě. Pod Vyšehradem by nám tak vznikla jakási železniční parafráze na Golden Gate Bridge v San Francisku. Já osobně bych takovou postmoderní hříčku uvítal, ale tuhle otevřenost po Pražanech věru nikdo nechce. Zde je třeba spokojit se s málem.
Jak se proboha máme jako společnost někam posunout, když tu způsobuje panickou hrůzu zboření jedné zrezivělé konstrukce, která není schopna plnit svůj účel? Boří snad někdo Pražský hrad? Boří někdo nedaleký Vyšehrad? Když Albrecht z Valdštejna v 17. století budoval svůj monumentální palác na Malé Straně, nechal kvůli němu vybourat desítky výstavních gotických domů. Byla to dnešními měřítky zhůvěřilost? Jistě. Pokud ale víme, ve své době se k nim nikdo nepřivazoval.
V tomto ohledu byli naši barokní předci výrazně modernější než my.
Praha je krásné město, ale neměli bychom si z ní dělat fetiš. Její krásu nejlépe zachováme, když ji necháme žít, rozvíjet se, fungovat. Udělat z ní historický skanzen, ve kterém musí všechno zůstat přesně tak, jak bylo, je zločin.
Odkud se to v nás bere? Na první dobrou by to člověk přisoudil historické nostalgii po tatíčku Masarykovi, kterou tu prokazatelně cítíme. Domníváme se – a do jisté míry oprávněně – že tomuto národu nikdy nebylo tak dobře, jako za polomytické první republiky (1918–1938). Pokud tu stál železniční most na Výtoni za první republiky, musí být prokazatelně lepší než cokoli, co přišlo potom.
Strach z nového
Jenže tak to očividně není – viz nedávná kauza s odbavovací halou hlavního nádraží. Pozoruhodný, inovativní návrh dánského studia Henning Larsen, který zcela nově řešil nejen samotnou halu, ale celé její okolí, tu byl zašlapán do země jako „orientální“a stará hala, na kterou tu třicet let všichni nadávají, se ze dne na den přeměnila v „klenot brutalistní architektury“.
Pokud to spojíme s novou pozorností, která se dostává například normalizačním panelákům, zdá se, že tento národ nemá romantickou nostalgii po první republice, ale panickou hrůzu z čehokoli nového, co by mohlo měnit zaprděné pořádky.
Vzpomínám si, jak jsem byl kdysi na prohlídce hradu Loket. V jedné místnosti mě tam zaskočilo, jak zcela necitlivě, ba brutálně si počínali barokní dělníci, kteří nechali bez lítosti zazdít původní gotické oblouky… Toto je tedy naše historická tradice. Ale moderní Pražan pláče kvůli hlavnímu nádraží a stále si ještě líže rány kvůli zbořenému Transgasu, jistě, zajímavé budově, pro kterou tu ovšem nebylo využití.
Dokud to takto bude, nebude nám pomoci. Praha se bude pomalu, ale jistě proměňovat v historický skanzen určený pro čínské turisty a ztratí svoji životaschopnost.
Opravdu toto chceme?
Pokud ne, zbořme s čistým svědomím železniční most i hlavní nádraží. Radujme se z toho, že stále máme architekty, kteří se snaží něco tvořit, a nejen konzervovat. Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým! O nic jiného přece v architektuře nejde.
Druhý soutěžní návrh od studia Společnost 3.0 předpokládal vyvedení nového mostu v sytě červené barvě. Pod Vyšehradem by nám tak vznikla jakási železniční parafráze na Golden Gate Bridge v San Francisku. Já osobně bych takovou postmoderní hříčku uvítal, ale tuhle otevřenost po Pražanech věru nikdo nechce.