Jak být šťastný

Otázkou se zabývám už dlouho. Zejména na počátku nového roku. Bohužel, když se mi už zdálo, že jsem odpovědi na stopě, přihodilo se něco, co mne zase vrhlo zpátky do temnot nejistoty. Vysavač, který jsme nedávno koupili, práší. Chtěl jsem to sdělit majiteli obchodu, ale odcestoval do Tibetu. Žije tam v nějaké komuně.

Položil jsem dotaz o pocitu štěstí sousedovi. Místo odpovědi mi položil svůj vlastní: má smysl mít v dnešní době děti? Jeho ženu zase zajímalo, zda věřím v reinkarnaci.

Z úvah o štěstí mě vyrušil dotaz berního úřadu. Kolik spotřebuju kancelářského papíru na povolání a kolik soukromě? Chtěl jsem se podívat do poznámek v počítači, ale spletl jsem heslo.

Navštívil jsem proto na internetu diskusní fórum lidí, které postihl podobný problém. Zaujal mne názor Johna z Texasu, který zapomněl heslo k bankovnímu kontu a hrozilo mu, že zbankrotuje. Napsal, že dík vývoji techniky ztrácíme rozum a přál hodně štěstí každému, kdo vyhodí počítač z okna.

Dotaz berního úřadu o spotřebě dvojího druhu papíru vyřešil daňový poradce. Využil jsem toho a zeptal jsem se ho, jestli je šťastný. Řekl mi, že novou kopírku mám koupit z kraje ledna, kvůli odpočtu od daní. Stejně důležitý prý je leden pro nákup nového počítače. Také mne upozornil, že doprava je zdarma.

Pokračoval jsem v soukromé anketě. Známý bývá šťastný v neděli, protože se nemusí holit. Soused jevil známky lehké deprese. Měl důvod. Jeho teorie o suchém lomu zůstává nedoceněna. Kromě toho neví, kdy se má rozvést. Chtěl jsem mu navrhnout tip od poradce – daňově výhodný leden, ale pak jsem si to rozmyslel. Žena není kopírka.

Taxikář byl melancholický už na první pohled. „Všichni někam pořád jedou,“opakoval celou cestu. Ptát se ho na pocit štěstí nemělo smysl. Kdyby slzel, neviděl by dobře na cestu. Automechanik nemohl pochopit, proč jsou návody k přístrojům v srbštině, ale ne v albánštině. Šlo mu to na nervy tak, že ohnul šroubovák. Nemělo zjevně smysl problém rozvíjet.

Raději jsem se zeptal na pocit štěstí přítele. Zabývá se studiem východní filozofie. Zamyslel se a odpověděl mi zenovým příběhem, který umístil i na sociální síti. Výsledek byl zajímavý. Několik členů elektronické sekty dalo palec nahoru. Třem se nelíbil. Dva z nich – „Pusinka“a „Rozkošník“– se vyjádřili dokonce vulgárně.

Příběh zní takto: Mladý zenový mnich se zeptal svého učitele: „Mistře, není to tak, že člověk musí nejprve bloudit, než najde cíl, k němuž směřuje?“Mistr slezl ze stromu a dal mu pozoruhodnou odpověď: „Od té doby, co nemám žádný cíl, už nebloudím!“

To mne zaujalo. V noci, když telefon zmlkl a počítač tvrdě spal, jsem dospěl konečně k závěru ankety. Člověk je zřejmě šťastný, pokud to neví. Dokud nemá možnost si tu otázku položit.