Ježíš vs. Valentýn

Co pro nás znamená Popeleční středa?

Viděli jste včera někoho s černým křížem na čele? Minimálně v Praze je to nepravděpodobné. S takzvaným popelcem se tradičně na Popeleční středu, tedy na začátek půstu před Velikonocemi, odcházelo ze mše. V Česku už se ale na mše příliš nechodí, takže popelce prakticky vymizely.

Je to drastický rozdíl i proti tak „neznabožským“zemím, jako je Británie, kterou 75 procent anglikánských kněží nedávno rovněž označilo za ateistickou. Alespoň na papíře ale věří nějakých 46 procent Britů (proti českým 13) a sem tam do kostela zajdou. Odtud černé kříže na čelech malých Angličanů a zářivě prázdná čela českých dětí.

Je to přece jenom s podivem, protože Velikonoce jsou (na rozdíl od Vánoc) nejdůležitějším křesťanským svátkem. V Praze stále stojí katedrála sv. Víta, stále má svého arcibiskupa, stále v ní zasedá vládní křesťanská strana. Kdo se ale ráno projede metrem, o nějaké Popeleční středě pravděpodobně ani netuší.

Letos to vyšlo ještě o to vtipněji, že na 14. února zároveň připadl Valentýn. Zamerikanizovaný svátek lásky se v Česku sice nikdy tak úplně neuchytil – máme přece jenom první máj – ale i přesto ho včera v ulicích bylo možno reflektovat. V souboji červených srdíček a černých křížů u nás na celé čáře vítězí srdíčka.

Ne, tato poznámka není o katastrofálním úpadku mravů a vymírání křesťanské víry. Nechce nikoho kárat ani moralizovat. Spíš se zcela naivně zamýšlí nad tím, jak přesně se vlastně naše „křesťanskost“projevuje, když tu vymírá i tradice spojená s největší křesťanskou událostí roku.

Pokud je pro nás křesťanství opravdu pouze důvodem kupovat si dárky na Vánoce, je asi legitimní se ptát, jakou tu vlastně plní funkci. Na druhou stranu – a to je optimističtější čtení celé věci – i Valentýn byl původně sv. Valentýn a slaví se v anglosaském prostředí od 14. století. I s takovou dávkou duchovna se tu možná budeme muset spokojit.