Polský kladný hrdina v Berlíně
Polská opozice jenom čeká na sebemenší příležitost, aby mohla Tuska označovat za „německého agenta“
Tento týden zavítal do Německa polský premiér Donald Tusk. Snad nikde se netěšili na jeho návrat do úřadu jako v Berlíně. Důvodem je, že klima v německo-polských vztazích bylo poslední dobou stále mrazivější.
Kdoví, kam by to dospělo, pokud by národní konzervativci z Práva a spravedlnosti (PiS) zůstali u moci. Viděno jejich optikou by se z Německa pravděpodobně nadobro stal původce všeho zlého. O to větší byla úleva, když se stal Tusk v prosinci opět premiérem. A protože byl v německém prostředí vnímán jako kladný hrdina, mnozí přimhouřili oči nad množstvím třísek, které létaly, když vláda vyměnila vedení veřejnoprávních médií.
Nicméně přesto byla představa, že s Tuskem bude všechno dobré a problémy zmizí, hodně optimistická. Ani on se totiž nepohybuje ve vzduchoprázdnu. Naopak, ve srovnání s jeho prvním premiérským mandátem v letech 2007 až 2014 budou nyní i jeho zahraničněpolitické aktivity pod daleko větším drobnohledem.
Národně-konzervativní opozice jenom čeká na sebemenší příležitost, aby mohla Tuska označovat za „německého agenta“, jak už to dělala v minulých měsících. Už jenom proto se polský premiér rád vyhne všemu, co by mohlo být doma proti němu zneužito. A někdy může jít i o detaily. Třeba že v jeden den navštívil Paříž a teprve poté se zastavil v Berlíně, nikoli naopak. To může signalizovat, že se Varšava znovu vrací k zahraničněpolitické koncepci ze začátku devadesátých let, kdy existovaly plány, aby se ze sjednoceného Německa, Francie a Polska stala hlavní osa rozšířené Evropské unie. Zároveň to ale také může naznačovat snahu vyhnout se výlučné orientaci na Německo.
Jak moc je nová vláda chycena v předivech vnitropolitických tlaků, ukazuje i její opatrné našlapování ve věci možných válečných reparací ze strany Německa. Bývalá konzervativní vládní garnitura vyčíslila možné nároky na více než šest bilionů zlotých, což je v přepočtu přes 30 bilionů korun. To odpovídá přibližně patnáctinásobku loňských rozpočtových výdajů Česka.
Ani Tusk se v Berlíně nevyhnul reparacím. Zopakoval sice, že právně jde o uzavřenou záležitost. Současně ale dodal, že „Německo má ještě co dělat“, a hovořil o odškodnění, což označil za otázku historické spravedlnosti. A zřejmě také symbolů. Již delší dobu se uvažuje, že by v Berlíně vznikl památník polským obětem německé okupace. Tusk vyzval německou stranu, aby hledala „kreativní řešení“, jak historicky zatíženou kapitolu vzájemných vztahů pokud ne uzavřít, tak jí aspoň vzít emocionalitu. Úvahy se mimo jiné točí okolo nějakého speciálního fondu, který by podporoval projekty zaměřené na budoucnost. Že to je schůdná cesta, ukazuje i úspěch fondu, který kdysi zřídily Česko a Německo. O jeho přínosu dnes nikdo nepochybuje.