Popis jednoho hereckého života
Objemná monografie Luboše Marečka s názvem Kníže herectví rekapituluje profesní dráhu významného herce Ladislava Lakomého, celoživotně spojeného s Brnem a Moravou. Autor se ve své knize soustředí hlavně na Lakomého herecký styl, který se snaží vidět ve vývojových souvislostech; zkoumá jej od ochotnických začátků přes několik vrcholů jeho kariéry až po závěr života. Je to práce vyžadující rozsáhlou heuristiku, nehledě na to, že rekonstrukce hereckých výkonů, kdy se pisatel nemůže opřít o vlastní zkušenost, je svým způsobem objevování neznámé krajiny, které je stejně vzrušující jako náročné.
Mareček poctivě prošel mnoho pramenů od archivních dokumentů, které, jak brzy zjistil, byly torzovité, přes materiály z pozůstalosti až po knihy, články, recenze, rozhovory, úvahy, ostatně pečlivě vedený poznámkový aparát je toho důkazem. Vyzpovídal také řadu pamětníků, což je vděčná oživující metoda. Autor volí chronologické řazení biografických údajů a věnuje se i nejútlejšímu dětství, neboť chce pochopit, jak se zrodila Lakomého vášeň pro divadlo, kterou si uměl obhájit před rodiči. Budoucí herec miloval loutkové divadlo a záhy také začal ochotničit. Rodiče si nepřáli, aby se věnoval herectví, a donutili ho jít na chemickou průmyslovku, kterou sice dokončil, ale ještě před maturitou udělal přijímačky na brněnskou JAMU, kam byl také přijat. Již předtím ovšem chodil na soukromé hodiny herectví k Rudolfu Walterovi. Mareček píše, že zpočátku sice nebyl tak průrazný jako jeho kolegové (Josef Somr, Jaroslav Dufek), ale „zaujal svou osobitostí, bystrostí a inteligencí“. U mladého herce se také zvlášť cenila citlivost, která se pak stala jedním ze znaků jeho herectví.
Jak již bylo řečeno, Mareček postupně zaznamenává a rozebírá důležité Lakomého role, vsazuje je do dobového kontextu, všímá si stavu příslušných divadel a souborů a hercova postavení v nich. A samozřejmě režisérů, kteří jeho vývoj formovali. Lakomého herecký život se v podstatě odehrával ve dvou brněnských divadlech – v Divadle bratří Mrštíků, kam nastoupil v roce 1956, a ve Státním divadle Brno, kam přešel v roce 1965. U Mrštíků byl obsazován do rolí romantických hrdinů, již na JAMU vytvořil postavu Perdicana v absolventské inscenaci Mussetovy hry Se srdcem marno hrát, což byla prakticky v téže době slavná role Gérarda Philipa. Zahrál si rytíře de Grieux v Manon Lescaut, Lenskéhov
Evženu Oněginovi. Ovšem ve svých třiceti osmi letech ztvárnil starého Lízala v Maryše. Za vrchol tohoto angažmá označuje Mareček postavu Andriho v Andoře Maxe Frische. V dalším působišti, ve Státním divadle, vyzrál v předního herce činohry. Odehrál zde desítky rolí a odsud také v roce 1991 odešel do důchodu. Prožil tu i různé peripetie související s dobou. Autor se věnuje všem důležitým rolím této doby, podrobně líčí okolnosti slavné Sokolovského inscenace z roku 1965 Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, kde Lakomý ztvárnil Personu Ježíš. Inscenace se stala demonstrací utlačované víry, byla i zakázaná, ale opět se hrála. Výkon Lakomého byl oceňovaný a diváci inscenaci milovali. Mareček píše, že Lakomý „uměl nabídnout opravdovost a laskavost působivě orámovanou a dotvářenou jemnou komikou“. Připomíná i další režiséry, kteří zde pro něj byli důležití – Evalda Schorma, Zdeňka Kaloče, Aloise Hajdu, Pavla Hradila. Věnuje se i jiným profilovým rolím, mimo jiné postavě knížete Myškina v Idiotovi z 80. let v režii Zdeňka Kaloče.
Po roce 1968 s nastupující normalizací začal mít Ladislav Lakomý jako vyloučený z KSČ potíže. Mareček cituje Milana Uhdeho, který napsal, že v 70. letech se Lakomý nevyhnul ústrkům. Nejen za podporu osmašedesátnických reforem, ale i za to, že si jej soudruzi spojili s ježíšovskou stylizací a musel se smiřovat s různými omezeními. V posledním období života Lakomého čekala výtečná spolupráce s Františkem Derflerem a jeho Divadlem U stolu (1999–2010), což byla scéna, která vyhovovala jeho intelektuálním zájmům. Tady mohl uplatnit nejenom svůj smyslu pro herecký detail, ale také dokonalý mluvní projev a cit pro verš. Hrál tu například věštce Teiresiáse v Oidipovi, v Mrtvé kočce, hříčce z textů zenových koánů v dramatizaci Durychovy Boží duhy. Autor sice nemůže pominout některá fakta osobnějšího rázu, zvlášť jsou-li svázané s divadlem, ale jinak se umělcovu privátu nevěnuje. Pouze zmiňuje jeho manželství i dceru a přidá i pár vzpomínek kolegů, kteří vesměs o něm mluvili jako o inteligentním, skromném, pokorném a čestném člověku. Až introvertně nekonfliktním. I když Lakomý své soukromí chránil, možná by stálo za to přiblížit ho víc i z osobní stránky, protože tvorba a život se vzájemně prolínají a vyživují. Monografie o Ladislavu Lakomém je ale každopádně vyčerpávající a zajímavý popis jednoho hereckého života ve složité době. Nelze také pominout autorovo zaujetí tématem a snahu dobrat se skutečné podstaty jevištního umění významného herce.
Luboš Mareček: Kníže herectví
Brno, JAMU 2023. 367 s.