Návod na spásu venkova
Sucho režiséra Bohdana Slámy je jeho zatím nejpolitičtější a zároveň nejtezovitější a nejprázdnější film. Svou konstrukcí ze všeho nejvíc upomíná na společensky angažovaná dramata servírovaná divákům v časech reálného socialismu.
Moravskou vesnici ovládá bohatý a arogantně hospodařící rod, který ke svému majetku před lety přišel nečestnou cestou. V čele rodinného podniku stojí padesátník Viktor, který je ovšem ve vleku svého despotického otce. Ten, ač upoután na vozík, v rodině stále vládne a prosazuje svůj tvrdý a sobecký postoj ke světu. I proto rodinná firma na obrovských pozemcích uplatňuje zastaralý způsob hospodaření nešetrný k přírodě.
Opačný přístup představuje drobný hospodář, někdejší počítačový odborník Josef, který svou rodinu vede k zodpovědnosti vůči přírodě a odmítá jakékoli technické vymoženosti. Ostře se vymezuje vůči Viktorovu agropodniku a spolu s dětmi se příležitostně vrhá před jeho stroje. I Josef však trpí svými omezeními: ve svém postoji je zbytečně fanatický a zároveň zavírá oči před tím, že jeho ideály musí dotovat jeho obětavá žena, která dře ve Viktorově vepříně.
Viny a zarytost svých rodičů těžce nesou mladí lidé z obou rodin, Josefova dcera Žofie a Viktorův syn Míra, který žije po většinu času v Praze se svou matkou. Žofii imponuje Mírova angažovanost v klimatickém boji, ráda by se také radikálně zapojila do protestu proti starému světu. Společně s Mírou proto odjede do Prahy, kde si však uvědomí, že Mírův přístup k revolučnímu hnutí je pro ni příliš vlažný, proto se vydává do Německa, kde se stává členkou tamní vyspělé protestní scény.
Mezitím na Moravě Josefova manželka těžce onemocní, vrátí se jí již dříve vyléčená rakovina. Vesnice má také problém se suchem, hlavně však s kvalitou spodních vod. Ukáže se totiž, že navzdory dosavadním měřením je voda plná jedů z Viktorových polí. Toto zjištění Viktorem otřese natolik, že se oprostí od vlivu svého otce a radikálně změní způsob hospodaření. Také Josef pochopí, že nemůže zarytě trvat na svých krajních názorech, a uvolí se s Viktorem na jeho novém prospěšném projektu spolupracovat. Žofie se vrací z Německa a uvědomuje si hodnotu rodinných vazeb. A ani Míra už se nemusí za svůj rod stydět. Rozpory protagonistů jsou tímto dialekticky vyřešeny ve prospěch lepší společné budoucnosti.
Nenucenost je pryč
Filmy Bohdana Slámy počínaje Divokými včelami z roku 2001 pravidelně ohledávaly rozpolcené, narušené sousedské komunity a pátraly v nich po záblescích světla. Nejčastěji v tragikomické poloze a obvykle s citem pro přirozeně
působící vykreslení postav. Nejlíp se to dařilo tam, kde se Sláma nežene za razantním příběhem, ale nechává působit prostředí a výmluvné situace. Právě od toho přístupu se však režisér ve své tvorbě postupně odklání – a nyní to vypadá, že definitivně přestal pozorovat a začal kázat.
Ne snad že by postavy ze Sucha nemohly mít reálné předobrazy. Ovšem to, jak s nimi film zachází, je od jakékoli přirozenosti spolehlivě vzdaluje. Viktor (Marek Daniel) i Josef (Martin Pechlát) jsou po většinu času jen ztělesněné teze. Pronášejí významem obtěžkané repliky a usilovně divákům předvádějí svou nesmiřitelnou odlišnost, která má být nakonec slavně překlenuta.
Magdaléna Borová sice do své role umírající mučednice vložila víc skutečného života než všichni pozůstalí dohromady, v celkově úmorně schematickém příběhu však její kreace nemůže posloužit k ničemu cennějšímu než k citovému vydírání. Galerii postav nijak nevylepšuje rutinérská kreace Boleslava Polívky v roli zlomyslného invalidy, nemluvě o „zábavné“
figurce Viktorovy hloupé nové manželky (Judit Bárdos).
Postavy mladých revolucionářů působí ponejvíc jako směšný pokus stárnoucího tvůrce naskočit na progresivní vlnu: Bohdan Sláma se tu vydal do slepé uličky prošlapané Tomášem Vorlem, s nímž evidentně sdílí i celkovou ambici spasit zdejší venkov.
Jedna hláška nestačí
Nejen jednotlivé postavy, obrázek celé moravské vesnice v Suchu odpovídá víc autorově tezi než jakékoliv představitelné skutečnosti. Dotyčná obec mimo jiné zřejmě nemá ani náves či jiné vhodné prostranství, tudíž se místní zábava koná v těsném sousedství Viktorova vepřína. Proč? Přece aby na ni mohla rozhořčená Žofie vypustit prasata...
Sláma se především svou počáteční tvorbou docela věrohodně hlásil k odkazu 60. let, Suchem se však posunul spíš do neblahých následujících dekád, kdy dramaturgii filmové tvorby určovala „společenská objednávka“a tvůrci se mermomocí snažili vykřesat dramata z ideologicky podbarvených výchovných historek. Je tu samozřejmě významný rozdíl – Sláma neslouží vnějším pokynům, ale vlastnímu přesvědčení a nikdo ho do toho nenutí. Výsledek je však co do přesvědčivosti velmi podobný.
Suchu chybí přirozenost i humor, který v minulosti zčásti zachraňoval z pasti patosu třeba snímek Čtyři slunce. Nový Slámův film je sice vyšroubován až do momentu, kdy se stává vlastní parodií, a režisér si toho musí být vědom, takže ještě přitlačí a možná i pomrkne, to je však skutečně jen z nouze ctnost.
Život vesnice v Suchu se točí okolo závodů v hasičském sportu. I ty jsou ve výsledku zapleteny do přehnané konstrukce, ale ještě předtím přinesou jediný moment v celém filmu, který upomene na to, co bývalo ve Slámových dílech cenné. Hláška „na ventilu jsi skončil!“ovšem zbylou bezmála dvouhodinovou umělost nevyváží.
Sucho
ČR, SR, Německo 2024
Scénář a režie: Bohdan Sláma Premiéra 15. 2.