Lada, sníh a nostalgie
Josef Lada, čtvrté dítě z chudé ševcovské rodiny, malíř a ilustrátor, samouk s neobyčejným nadáním, po sobě zanechal nějakých 600 obrazů a nejméně 15 tisíc ilustrací. Naše učitelka na základní škole (skvělá ženská, která dětem rozuměla a která nás na rozdíl od řady jiných neopravila, když jsme ji oslovili „paňčelko“namísto „součelko“) nám ze všeho nejradši ukazovala Ladovy vesnické malůvky. Byla přesvědčená, že lahodí dětské duši.
Kupodivu nelahodily všem dětským dušičkám. Některým z nás už v sedmi nebo osmi letech učarovaly tanky s rudou hvězdou nebo šedý trup křižníku jménem Aurora, jehož výstřel zahájil, jak jsme se učili, Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která se – jak jinak – udála v listopadu.
Ladovy malůvky byly malebné.
A podle paňčelky zobrazovaly vesnický život v 90. letech 19. století, idylickou dobu Ladova dětství. Tenkrát bylo v zimě všude plno sněhu, ne jako dnes, kdy ho napadne pár centimetrů, ale sotva se dvakrát svezeme na bobech, zas roztaje. Lidé si navzájem pomáhali a děti si měly kde hrát. Ne jako dnes, kdy se lidé navzájem udávají a dětem nezbývá než se bahnit v zaprasených loužích. Byl zázrak, že naši paňčelku nechali učit.
Ale pokud jde o Ladovy zasněžené vesničky, neměla, jak se zdá, tak docela pravdu. Podle moderních výzkumů se zdá, že malá doba ledová, která zasáhla Evropu koncem 13. století, definitivně skončila už někdy v roce 1870, a to kvůli – a teď se podržte – industriálnímu znečištění, konkrétně popílku. Černý popílek způsobil rychlejší tání sněhu a tím ústup alpských ledovců. A ten zase vzestup teplot. Mírný, ale stačil k tomu, aby si v 90. letech 19. století děti v českých vesnicích užívaly mnohem méně sněhu než na Ladových obrázcích.
Vypadá to, že malá doba ledová skončila předčasně. Rozbor ledu v alpských ledovcích – těch, které se nám zdají tak zářivě bílé – ukázal, že se v nich nachází značné množství popílku. Hlavní složkou popílku je uhlík, a tak mohlo být radiokarbonové datování provedené velmi přesně. Zdá se, že si spad popílku v roce 1860 nezadal se spadem popílku o století později. Až v 70. letech 20. století se tenhle druh znečištění výrazně snížil.
Na přelomu 19. a 20. století se hospodyňky v mnoha oblastech neodvážily věšet prádlo pod širým nebem – zešedlo by. A sníh, který tenkrát napadl, se zřejmě rozpouštěl stejně rychle jako ušmudlaný sníh v Československu začátkem 70. let.
O tom, jak moc si tenkrát lidé pomáhali, se neodvažuju spekulovat. Ale pokud jde o sníh, vypadá to, že Ladovy malůvky spíš než skutečnou situaci zobrazovaly ideál. Vsadím se, že Ladu nikdy nenapadlo, že by jeho vesnické obrázky měly sloužit jako dokument doby. Byly výrazem nostalgie.
Ostatně, znáte Ladovy vodníky? Nechce se mi věřit, že by koncem 19. století sedávali na každé vrbě nad vesnickým kachňákem. A jak jim to na Ladových malůvkách sluší!