Z legionáře ministrem
Vpříštím týdnu si připomeneme 131 let od narození Vladimíra Kajdoše, legionáře, prvorepublikového generála a ministra československé vlády.
Když začala první světová válka, musel skončit se studiem a narukovat k c. k. zeměbraneckému pluku č. 25. Zakrátko byl v hodnosti praporčíka vyslán na východní frontu, kde byl v září 1915 zajat. Do vojsk čs. legií se přihlásil již v květnu 1916 v zajateckém táboře v Carycinu (dnešním Volgogradě). Protože se však nedočkal rychlého povolání, rozhodl se v červenci téhož roku vstoupit do srbské armády, která v tu dobu v Oděse formovala dobrovolnickou divizi. S ní se jako podporučík a velitel čety zapojil do krvavých bojů v oblasti rumunské Dobrudže. Po stažení divize se rozhodl opustit srbské vojsko a vstoupit do řad Čs. střelecké brigády, do níž byl přijat v lednu 1917. Nejprve zastával funkci mladšího důstojníka 6. roty 2. čs. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“, později do poloviny září 1917 působil jako náborový emisar Československé národní rady v zajateckých táborech ve Volyňské, Chersonské a Novgorodské gubernii.
Když se vrátil ke svému pluku a stal se velitelem 6. roty, zažil ústup z Ukrajiny a střet s německými jednotkami u kyjevského řetězového mostu v březnu 1918 a od května 1918 i následnou válku s bolševiky. Se svou jednotkou zpočátku operoval v Ufské gubernii, kde se vyznamenal při bojích u Iglina a Ulu Teljak. Později byl nasazen také na povolžské frontě. Po stažení vojsk čs. legií se podílel na ochraně sibiřské magistrály v úseku Ilanskaja–Vengerka.
Vladimír Kajdoš se narodil 21. února 1893 v Němčicích na Holešovsku, jeho trvalým bydlištěm však až do počátku války byly Bílany u Kroměříže. Vzdělání získal na kroměřížském arcibiskupském gymnáziu, poté začal studovat na Filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Kvůli válce univerzitní studia nikdy nedokončil. Když se
KALENDÁŘ HRDINŮ OSUDY, KTERÉ INSPIRUJÍ
v roce 1920 vrátil do vlasti, rozhodl se nadále sloužit v čs. armádě. Rychle postupoval v hodnostech a uplatnil se především ve štábních funkcích. Již v září 1935 byl jmenován 2. zástupcem náčelníka hlavního štábu a rok nato byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Během mnichovské krize se stal náčelníkem hlavního štábu, později po přijetí diktátu přijal post ministra pošt a telegrafů, jejž zastával do prosince 1938.
Po nacistické okupaci v březnu
1939 byl pověřen likvidací hlavního štábu a od léta 1939 budováním Vládního vojska. Zároveň však tajně spolupracoval s odbojem. Podílel se na přesunu peněz z tajných fondů hlavního štábu do rukou odboje a jeho spolupracovníky dosadil do mnoha velitelských funkcí Vládního vojska. V prosinci 1939 byl penzionován. V květnu 1945 se zapojil do pražského povstání, poté se vrátil do armády, kde sloužil jako předseda Odvolacího kárného výboru.
V srpnu 1947 byl opět penzionován a odstěhoval se do Frenštátu pod Radhoštěm. Zde se až do konce života jako pracovník tamějšího okresního archivu věnoval regionální historii. Zemřel 8. července 1970.