Ty naše národy zbabělé
I slovenští politici se mají prát s konkurencí, ne s občany. Natož s otcem lídra opozice
Potkají se Američan, Rus a Čech... Tu a tam v měření sil zvítězí Čechův fištrón, jindy je ale pointou vtipu to, že je za hlupáka. Přesto i hrdému vlastenci může takový žert spolehlivě rozechvět bránici. A zdravého našince neurazí, ani když vstoupíme na půdu vlastizrádného humoru, podle kterého Češi za války neměli domácí ozbrojený odboj, protože to bylo zakázané, nebo si poslechneme to pravé hospodské remcání, po jehož poslechu musí být každému jasné, že Češi (a pro potřeby tohoto komentáře i Slováci) jsou ten nejneschopnější a nejblbější národ.
Ne každá taková věta je přece myšlena úplně vážně. A často je k podobnému přehánění mluvčí naopak veden těmi nejlepšími úmysly a touhou po nápravě věcí ve společnosti, jejímž je členem.
Zhruba takové je pozadí výroku novináře Martina M. Šimečky, na kterého slovenská vládní strana Smer podala trestní oznámení pro podezření z hanobení národa. Šimečka starší, otec předsedy opozičního Progresivního Slovenska Michala Šimečky, totiž na adresu předsedy vlády Roberta Fica řekl, že je to „premiér malého zbabělého národa, který nikdy nebojoval“.
Při sledování událostí „s pozoruměním“člověku dojde, proč se to stalo. Šimečka ve veřejné diskusi kritizoval výroky premiéra Fica, že Ukrajina není suverénní stát, a pokud je veřejný intelektuál stojící na straně agresorem napadené země konfrontovaný s takovým výrokem, snadno se nechá strhnout k neadekvátním slovům. Ne, není to nejšťastnější výrok. Ale ještě větší hloupostí je hnát novináře za jeho slova k soudu. Politici se mají prát se svými politickými oponenty, nikoliv s občany.
Komunisti, Mečiar, Fico
Na Slovensku budou na jaře volby nové hlavy státu i europoslanců a k získávání hlasů nebo alespoň znejišťování a znechucování voličů opozice se hodí každá příležitost. A tou skandalizování otce lídra opozice z pohledu Ficovy strany bezesporu je, byť je vydáváno za péči o národní povědomí a obavu z rozdělování Slováků a přilévání oleje do ohně.
Ten příběh silně připomíná poměry na Slovensku v 90. letech, kdy národní strunu přepínal mezinárodně izolovaný premiér Vladimír Mečiar. Na tuto kontinuitu upozornil také Šimečka mladší, když připomněl, že jeho otce za jeho názory pronásledovali už před rokem 1989: „Komunisty, Mečiara a Fica spojuje stejná DNA.“
Novinář je mimochodem dobře znám i zdejšímu čtenáři, syn českého filozofa Milana Šimečky, rovněž disidenta, působil několik let jako šéfredaktor Respektu. A kdyby neměl upřímný zájem o zlepšení poměrů na Slovensku, nejspíš by se s ním už dávno rozloučil. Naopak jeho předloňské Príhody tuláka po Slovensku byly nominované na novinářskou cenu.
Novináři na Slovensku mají tu smůlu, že také je vláda vnímá jako svou opozici. Též v tom jde Ficův kabinet ve šlépějích svého předchůdce Mečiara. Hned po podzimních volbách oznámil bojkot čtyř slovenských médií, které prý projevují nepřátelské politické postoje. A nejnověji může vedle Martina M. Šimečky mluvit o velice zajímavé zkušenosti s vládní mocí i publicista Marián Leško, který v minulých letech pracoval pro prezidentku Zuzanu Čaputovou. Premiérův poradce Erik Kaliňák a několik jeho spolustraníků Leška na veřejnosti konfrontovali s jeho dřívějšími výroky a žádali vysvětlení, přičemž si celé setkání natáčeli a rovněž mluvili o možnosti žaloby.
Na Slovensku vládne extrémně rozjitřená atmosféra nejpozději od února 2018, kdy byli zavražděni nepohodlný novinář a jeho snoubenka. Zemi nevyléčilo minulé volební období, kdy se u kormidla vystřídaly protificovská garnitura i vláda úřednická, a emoce neopustily slovenská náměstí ani po podzimních volbách. Slováci demonstrovali proti změnám v trestním právu, které ve zkráceném legislativním řízení prosadila Ficova vláda bez předchozí širší odborné diskuse. Novela mj. počítá se snížením trestních sazeb za korupci či hospodářskou kriminalitu, se zkrácením promlčecích lhůt trestných činů a se zrušením elitního úřadu speciální prokuratury. Podle opozice je cílem hlavně zajistit beztrestnost pro stíhané lidi s vazbami na nynější, z velké části staronovou Ficovu koalici.
Ten příběh silně připomíná poměry na Slovensku v 90. letech, kdy národní strunu přepínal mezinárodně izolovaný premiér Mečiar
Pokus o „únos státu“
Prezidentka Zuzana Čaputová včera zákon o změnách v trestním právu podepsala a řekla, že příslušné zákony nechá přezkoumat ústavním soudem a požádá ho o pozastavení jejich platnosti. Její ústavní role v boji o příští tvář Slovenska však za pár měsíců skončí. Jako politička, která se rozhodla svůj mandát neobhajovat, bude teď se svými spoluobčany sledovat, zda Prezidentský palác v Bratislavě obsadí člověk, který se do jisté míry hlásí k jejímu politickému dědictví (bývalý šéf diplomacie Ivan Korčok), nebo předseda parlamentu a strany Hlas Peter Pellegrini.
Právě na tohoto Ficova koaličního partnera už od podzimu opozice apeluje, aby šéfovi Smeru neusnadňoval jeho pokus o „únos státu“a učinění tečky za snahou očistit zemi od korupce. Smer Roberta Fica sice podpořil Pellegriniho prezidentskou kandidaturu, motivace obou mužů před březnovými prezidentskými volbami ale přirozeně není stejně silná. Zatímco šéf parlamentu, který se chce stát novou hlavou státu – a průzkumy ho ujišťují, že k tomu má nakročeno –, bude muset oslovit širší veřejnost, předseda vlády a Smeru nejspíš už dávno ví, že nemá cenu než přesvědčovat přesvědčené a v lepším případě znechucovat voliče opozice. Fico to ví nejpozději od voleb v roce 2014, které byly jeho prvním a dosud i posledním pokusem uspět v prezidentských volbách. A k takovému rozdělování společnosti se mu hodí kdeco, třeba válčení s novináři.