Vracet, či nevracet?
Spor o Elginovy mramory ukazuje, jak pěkně vypadá dekolonizace na papíře a o co odlišněji se jeví její praxe
Mramorové desky, zvané v Británii Elginovy a v Řecku Parthenonské, jsou nejvzácnějším exponátem Britského muzea v Londýně. Původně byly součástí athénského Parthenonu. Podobně jako byl třeba slavný Codex Gigas
(tzv. Ďáblova bible) původně „náš“, ale dnes se jím pyšní Národní knihovna ve Stockholmu. Výsledkem je
letitý spor mezi Londýnem a Athénami,
který nepřestává fascinovat světovou veřejnost.
Vdobě, kdy mezinárodními vztahy opět hýbe geopolitika a svět stojí na prahu nového soupeření velmocí, může diplomatická roztržka mezi Řeckem a Británií působit jako špatně secvičená opereta. Hlavními tématy tu tentokrát nejsou ani bezpečnost, ani migrace nebo jiná témata, která je v dnešním Středozemí reálně třeba řešit, nýbrž – s trochou nadsázky – několik soch z pátého století před Kristem. Takzvané Elginovy mramory byly původně součástí athénského Parthenonu, ale v 19. století je tehdejší britský velvyslanec v Turecku lord Elgin odvezl do Londýna. Řecká vláda se s tím dodnes nesmířila.
Spor je dostatečně živý na to, aby dodnes otravoval vzájemné vztahy. Koncem listopadu například britský premiér Rishi Sunak zrušil jednání se svým řeckým protějškem Kyriakosem Mitsotakisem ani ne dvacet čtyři hodin před zahájením. Argumentem byly obavy, že by Mitsotakis jednání použil jako platformu pro vlastní politický boj. Jinými slovy že by se řecký premiér rád blýskl coby „bojovník za mramory“, který slavnou památku vymůže na Londýnu zpět. K roztržce došlo poté, co Mitsotakis v rozhovoru pro televizi BBC označil Elginův odvoz mramorů za „krádež“a oddělení od dalších soch Parthenonu přirovnal k „rozřezání Mony Lisy“.
V letech 2007 až 2008 byl v Praze k vidění Codex Gigas neboli Velká kniha, dnes známá jako Ďáblova bible, kterou Švédové před čtyřmi staletími v Praze ukradli
Chytračí obě strany
Škoda, chtělo by se říci. Podle všech indicií z minulého roku totiž před tímto skandálem probíhaly tajné rozhovory o dlouhodobé zápůjčce mramorů zpět do Athén se slušnou nadějí na úspěch. Různé verze z různých médií se sice značně lišily co do parametrů vznikající dohody, a některé zdroje ji dokonce bagatelizovaly úplně, přinejmenším ale bylo evidentní, že se něco kuje.
Podle důvěryhodné rekonstrukce amerického deníku The New York Times vypadaly pozice obou stran zhruba takto:
Athény si představovaly, že jim Londýn vlys vrátí v kompletním provedení na dvacet let, přičemž doufaly, že po dvaceti letech bude tato „zápůjčka“prodloužena de facto na neurčito. Výměnou Britskému muzeu nabízely řadu nepochybně cenných artefaktů ze sbírek Archeologického muzea v Athénách, které v některých případech nikdy předtím neopustily Řecko.
Londýn ale celou věc viděl jinak. Nejdřív je třeba vybudovat důvěru, prohlásil šéf Britského muzea George Osborne, mimochodem někdejší ministr financí ve vládě Davida Camerona. Osborne si představoval, že Britové zapůjčí jen třetinu mramorů na krátký čas a počkají si, zda jim je Řekové vrátí. Pokud ano, naplánují další zápůjčku. Postupně budou počet exponátů zvyšovat – samozřejmě stále výměnou za cenná díla z řecké strany –, až nakonec sochy budou moci do
Athén putovat prakticky všechny. Nikdy však nezaznělo jediné slovo o navrácení, vždy se mělo jednat pouze o půjčku.
Mimochodem, na nemožnost trvalého vrácení mají Britové jeden krásný argument. Britské muzeum, na které britská vláda vhodně deleguje veškeré jednání, protože s mramory oficiálně nemá nic společného, nemůže sochy Řecku věnovat mimo jiné proto, že mu ostrovní zákony povolují vyřadit exponát pouze v případě, že je unfit to be retained, tedy „nevhodný k dalšímu uchovávání“(například pokud je v dezolátním stavu). To ale Elginovy mramory podle muzea nejsou, a kdyby zákon o ochraně kulturního dědictví neuposlechlo, mohl by ho někdo napadnout u britských soudů. A to si věhlasná instituce pochopitelně nemůže dovolit. Krásný argument, není-liž pravda?
Češi šli příkladem
To vše teď ale bylo dáno k ledu. Skandál se zrušenou návštěvou Downing Street čísla 10 přinejmenším na nějaký čas otrávil vzájemné vztahy a podkopal onu důvěru, kterou Britové tolik zdůrazňovali jako podmínku jakékoli dohody. Na obranu řeckého postupu: je dost možné, že debaty ztroskotaly už dlouho před skandálem a premiér se větším mediálním řinčením snažil ze zpackaných jednání vytěžit alespoň politické maximum.
Precedentů navrácení uměleckých děl přitom není úplně málo. V první řadě: jsou to Britové, kdo je nyní pod tlakem. Části vlysu totiž historicky nevlastnili pouze ostrované, ale také Italové a Vatikán. A oba tyto státy vrátily své části soch předloni, Vatikán dokonce se značnou pompou, které dal navíc osobní váhu papež František.
Řekové pochopitelně neopomněli takovou událost patřičně vytěžit. Hlava řecké ortodoxní církve arcibiskup Jeronýmos při navracení soch vatikánskými činiteli například prohlásil, že je jeho „nejniternějším přáním, aby tato iniciativa byla následována i ostatními. Papež František ukázal cestu.“Narážka na Británii byla do očí bijící.
Také k úspěšným zápůjčkám existují dobré příklady, v neposlední řadě z českého prostředí. V letech 2007 až 2008 byl v Praze k vidění Codex Gigas neboli Velká kniha (dnes známá jako Ďáblova bible), jejž v roce 1648 na Pražském hradě ukořistila švédská vojska. V Praze sice nezůstal ani rok, ale i za tu dobu si ho prohlédlo přes 60 tisíc lidí. Tehdejší premiér Mirek Topolánek opakovaně zdůraznil, že Česko si na knihu nečiní žádný nárok, a to i přesto, že by teoreticky mohlo – dokonce by mělo silnější argument než Řekové. Švédové totiž knihu zcela prokazatelně v Praze ukradli a o žádné zdání legality se ani nesnažili.
Jak ale zní z britské strany, právě to je ten rozdíl. Ostrované totiž trvají na tom, že lord Elgin mramory z Athén odvezl legálně: údajně si totiž opatřil souhlas tehdejšího osmanského velkovezíra Yusufa Paši, pod jehož vládu Řecko tehdy spadalo.