Vracet, či nevracet?
Takže pokud nějací Švédové někde něco uloupili, tak jen ať ukradená mistrovská díla zase pěkně vrátí. To samé platí pro Italy a Vatikán. Britové však všechno drží podle svých platných zákonů i podle mezinárodního práva. Není tedy podle nich žádný důvod, proč by návštěvníci neměli mramory obdivovat v Londýně, nikoli v Athénách.
S Elginovým opatřením soch je to přitom přinejmenším zajímavé. Jeho pracovníci je odstraňovali z vlysu Parthenonu a dalších chrámů athénské akropole postupně mezi lety 1801 a 1812. Navíc Elgin tvrdil, že má souhlas velkovezíra, ten se však nedochoval v originále, pouze v italském překladu. Někteří odborníci proto tvrdí, že se jedná o návrh smlouvy, ne o finální dokument. Britský parlament však i přesto po oficiálním šetření v roce 1816 shledal, že Elgin sochy drží po právu. Někdejší velvyslanec je následně prodal britské vládě a ta je svěřila vznikajícímu Britskému muzeu, kde jsou k vidění dodnes.
Ať to bylo jakkoli, jako problematický odvoz soch vnímali už současníci, a to i v Británii. Mezi velké odpůrce Elginovy „krádeže“patřil například romantický básník lord Byron, který sám později zahynul coby jeden z dobrovolníků v boji za řeckou nezávislost. Velký oblíbenec Karla Hynka Máchy například ve své básni Minervina kletba přirovnal Elgina ke gótskému králi Alarichovi, který v roce 410 neslavně vyplenil Řím.
Boris Johnson za řecká práva
Řekové se poprvé oficiálně ozvali v roce 1983. Tehdejší ministryně kultury (a vynikající herečka) Melina Mercouriová celou kauzu dokonce převedla do osobní roviny, když prohlásila: „Doufám, že uvidím mramory zpátky v Athénách, než umřu; ale pokud se vrátí později, znovu se narodím.“Na toto znovuzrození však herečka a politička od své smrti v roce 1994 stále čeká. Všechny britské vlády do dnešních dní – konzervativní i labouristické, pravicové i levicové – totiž Řekům řekly jednoznačné no.
Je už jen dějinnou anekdotou, že k jedněm z největších zastánců Mercuriové patřil tehdejší šéf oxfordských studentských odborů, jistý Boris Johnson, toho času student klasické filologie. Johnson, který je s Mercouriovou dokonce zvěčněn na památné fotografii z roku 1986, kdy řecká ministryně promluvila před studenty na Oxfordu, tehdy napsal poměrně poeticky, že odcizené mramory „by měly opustit tuto severní, whisky popíjející kulturu (míněna Británie – pozn. red.), která se sebetrýzní pocitem provinilosti, a být vystaveny tam, kam patří: v zemi slunečního jasu, v krajině Achilleově“.
Netřeba říkat, že když se Johnson později stal londýnským primátorem (2008) a následně britským premiérem (2019), o sto osmdesát stupňů otočil a ztotožnil se s postojem všech britských vlád: to jest celou věc nekomentovat a pouze opakovat, že „tato otázka se týká Britského muzea“, nikoli britské vlády. Ta si totiž v roce 1816 vcelku šikovně umyla ruce, když sochy muzeu svěřila do takzvaného trustu, tedy svěřenského fondu. Oficiálně proto všechny mramory sice stále vlastní vláda, avšak Britské muzeum je pro ni trvale spravuje. Podle anglosaského práva se jí tak celá kauza de facto netýká, a řečtí zástupci proto musí chodit s prosíkem přímo do muzea, což je pro athénské politiky nepochybně ponižující.
A protože muzeum samo zase aplikuje právní argument „nemožno vyřadit“, jakýkoli řecký činitel se dostává do začarovaného kruhu a může si připadat jako Asterix a Obelix na římských úřadech.
Úplně nejjednodušší je to pak podle řadového Brita, který vám to vysvětlí zhruba takhle: „Mramory jsou naše a Elgin si je opatřil legálně. Vracet se nic nebude, a pokud si je Řekové chtějí alespoň půjčit, měli by se podle toho chovat, a ne vypouštět do médií silácké výkřiky s vlastní politickou agendou.“
„Podívám se na to po válce“
Boris Johnson v tomhle do jisté míry následoval svůj slavný politický vzor Winstona Churchilla, jenž se k otázce soch z Parthenonu vyjádřil během druhé světové války – Britové tehdy Řekům přišli na pomoc v letech 1940–1941, kdy jim hrozila německá invaze, a potom znovu v roce 1944, kdy zasáhli do tamní občanské války. Při té příležitosti jeden poslanec v britském parlamentu vznesl dotaz, zda by Britové jako gesto vděku za statečný odpor proti hitlerovskému Německu neměli Řekům alespoň vrátit odvezené sochy. Válečný premiér Churchill tehdy prý lakonicky prohlásil (jak měl ve zvyku), že se „na tu věc podívá po válce“. Tím byla de facto dána k ledu, protože Churchill v prvních poválečných volbách prohrál s labouristy a na jeho příslib se úspěšně zapomnělo.
Za zmínku stojí také ještě jedna slavná replika, která se tehdy během parlamentní debaty objevila. Jeden poslanec, očividně zastánce ponechání soch v Británii, se totiž během rozpravy zcela vážně otázal, zda by „mramory vůbec existovaly, kdyby nebyly převezeny do Londýna“? Jistě, myslel to patrně zcela věcně – není opravdu vyloučeno, že by sochy Parthenonu nebyly přežily boje řecké občanské války či pozdější bombardování Athén Němci za druhé světové války. Do dějin ovšem tento výrok vstoupil jako důkaz britské koloniální zpupnosti a doklad jejich ostrovní mentality, jež si nárokuje roli imperiálního ochránce všech zemí na světě.
Na obranu Britů je třeba říct, že ve své době se nejednalo o nikterak výjimečný čin koloniálního vykořisťování. Vzpomeňme jen na chování Francouzů v Egyptě o několik málo let před Elginem. Napoleonovo vojsko postupovalo v shromažďování cenných artefaktů velice systematicky a nijak neskrývalo, že jedním z jeho priorit je odvézt cokoli, co má nějakou cenu, zpátky do Francie. Ideologický základ tohoto rabování byl vcelku jasný – revoluční národ, oficiálně oproštěný od despotismu, má právo převzít ochranu nad kulturním dědictvím národů, které se z okovů dosud neosvobodily.
Napoleon v Itálii
Notoricky známým příkladem je Rosettská deska, díky které Jean-François Champollion v roce 1822 mohl rozluštit hieroglyfy. Francouzští vojáci ji objevili v roce 1799 při stavbě opevnění ve městě Ar-Rašíd a díky paralelnímu textu v řečtině, písmu démotickém a písmu sakrálním (hieroglyfickém), ihned pochopili, že se jedná o cenný artefakt. Ironií osudu je dnes deska rovněž k vidění v Britském muzeu, poněvadž ještě než ji Francouzi po jejím objevení stihli odvézt do země galského kohouta, byli v roce 1801 poraženi britsko-osmanskou koalicí v bitvě u Alexandrie, načež museli stélu odevzdat.
Napoleon dokonce ve své době zašel mnohem dál než Britové, poněvadž se jako koloniální dobyvatel choval i v Evropě, nikoli jenom v Orientu. To bylo už současníky v 19. století považováno za skandální a nakonec významně přispělo k jeho pádu. Jen z Itálie Napoleonovi vojáci
Boris Johnson volal: „Mramory by měly opustit tuto severní, whisky popíjející kulturu a být vystaveny tam, kam patří: v zemi slunečního jasu, v krajině Achilleově.“
Známá je i Rosettská deska, díky které Jean-François Champollion v roce 1822 rozluštil hieroglyfy. Francouzští vojáci ji objevili při stavbě opevnění ve městě Ar-Rašíd.
odvezli na 600 uměleckých děl, včetně nejcennějších maleb od malířů Veroneseho či Tiziana. Na rozdíl od koloniálních památek se tato umělecká díla vracela hned po Napoleonově pádu v roce 1815. I přesto dnes Louvre schraňuje zhruba polovinu z původní italské kořisti, mimo jiné Veroneseho Svatbu v Káni galilejské.
Mimochodem, francouzský právní argument proti jejímu navrácení do Itálie je přinejmenším stejně sofistikovaný jako ten britský. Zatímco Britové se soustřeďují na otázku vlastnictví, francouzským trumfem v rukávu je právní vymahatelnost. Svatbu a jiné malby totiž Napoleon ukořistil v Benátské republice, která ale již dnes neexistuje, pročež malby není kým restituovat. Kdyby šlo o spravedlnost, a ne o právo, Italové by jistě mohli namítnout, že Benátskou republiku přece svým vpádem v roce 1797 zničil sám Napoleon. To je sice pravda, ale v Haagu by to asi neobstálo. Konzul to prostě udělal chytrácky (byť patrně nevědomky) a Louvre z toho dodnes žije.
Právo, morálka a geopolitika
Mezinárodní právo prostě funguje trochu jinak než právo trestní či obchodní. Zákony a předpisy jsou jedna věc, nicméně samotná reálná vymahatelnost je určena geopolitickou silou vyjednávajících. Česká republika by proti Švédsku jistě měla silný právní argument, ale nepoužívá ho. Ať už je důvodem vědomí vlastní nevalné diplomatické váhy, anebo politická nevůle do podobného boje vůbec jít a zbytečně s ním ztrácet čas a pozornost. Řekové to přinejmenším zkusí, ale jejich šance na úspěch je minimální. Řečeno moudrostí českého venkova, „silnější pes…“; řečeno jazykem britského premiéra lorda Palmerstona (1859–1865), „Británie nemá trvalé spojence ani nepřátele, jen trvalé zájmy“.
O vlastní problematické minulosti a zejména o hříších kolonizace se dennodenně učí miliony britských dětí. Elginovy mramory ale ukazují, že praxe je mnohem složitější.
Právě proto můžeme úspěšně předpokládat, že Elginovy mramory v Británii ještě nějakou dobu zůstanou. Další a další řecké vlády budou chodit s prosíkem za britským premiérem a ten je bude znovu a znovu s úsměvem posílat za Britským muzeem. No a Britské muzeum se znovu a znovu odvolá na britské zákony. A tak to půjde zase dokolečka. Řekové následně ztratí nervy a pustí si hubu na špacír někde na BBC, tím se zhroutí Brity tolik velebená důvěra a bude se muset začít zase od začátku.
Pokud bychom chtěli být mravokárci, mohli bychom říct, že Britové kážou vodu a pijí víno. Britské kurikulum dnes zvolilo takzvanou dekolonizaci jako jeden ze svých stěžejních prvků a dennodenně se o ní na teoretické rovině učí miliony britských dětí. Elginovy mramory ale ukazují, že v praxi je to mnohem složitější, a britská vláda se do horlivého napravování koloniálních křivd zrovna dvakrát nehrne. O ctnosti se prostě jednodušeji mluví, než se v praxi provádí.
Na obranu Britů je pak třeba říct, že všichni kritikové jsou v poměrně komfortní pozici. Rozdává se totiž z cizího, ne z jejich. Díky Britskému muzeu Elginovy mramory pravděpodobně zhlédlo více lidí, než by se kdy poštěstilo v Athénách. Péče této instituce je zcela bezpochyby maximálně profesionální a odborná. Nechoďme tak daleko jako onen britský poslanec, který se zamýšlel, zda by mramory bez Spojeného království byly na světě dodnes – můžeme ale s úspěchem předpokládat, že v lepších rukách než v Londýně hned tak někde nebudou.
Konkrétně my v Česku máme samozřejmě tu výhodu, že žádné koloniální dědictví nemáme. Pokud tedy z tepla Prahy poučujeme Brity či Francouze o morálce, je to pro nás přece jen výsostně teoretický spor – my sami ho nikdy řešit nebudeme.