Jen ať se ropné společnosti vztekají
Nejnovější italské plány, jak zastavit migraci z Afriky, jak diverzifikovat zdroje energie a jak vytvořit nové vztahy mezi Evropou a Afrikou, se jmenují podle Enrica Matteie – chlapíka, který sice zemřel už před více než šedesáti lety, ale mnohým Proč?
Italská premiérka Giorgia Meloniová na konci ledna představila na summitu Itálie–Afrika, kterého se zúčastnili představitelé 23 afrických zemí a institucí, tzv. Matteiho plán. S jeho pomocí chce Itálii postavit do čela evropské spolupráce s Afrikou a vyřešit pro Evropskou unii mimořádně palčivé otázky: migraci a energetickou bezpečnost.
Itálie hodlá především se severoafrickými zeměmi restartovat obchodní vztahy, pomoci jim budovat infrastrukturu a rozvíjet vzdělávání a zdravotnictví. Na oplátku očekává, že africké země omezí emigraci svých občanů do Evropy a ty bohaté na ropu či plyn ještě více pootevřou kohoutky svých produktovodů – jako například Alžírsko, jež již nyní patří díky plynovodu Transmed mezi největší dodavatele plynu do Itálie.
Tento plán italská premiérka záměrně a s jasným poselstvím pro africké lídry nazvala po „otci“italské státní ropné společnosti ENI Enricu Matteim (1906–1962), jenž směroval aktivity své firmy do severní Afriky a kromě jiného podporoval i boj Alžírska za nezávislost. Ve své době hrál Mattei důležitou roli nejen v italské politice, ale i italsko-amerických vztazích a v globálním uhlovodíkovém byznysu.
Ropa a plyn, to je, oč tu běží
Navzdory všem jeho krásám bohové neobdařili Apeninský poloostrov bohatými nalezišti ropy či plynu. Poválečná Itálie proto intenzivně hledala způsoby, jak si pro svůj rostoucí průmysl energii zabezpečit. Mohla se buď spolehnout na svého amerického spojence a jeho ropné firmy, anebo si zvolit vlastní cestu. Právě pro ni se s požehnáním vlády rozhodl správce státního ropného monopolu AGIP (Azienda Generale Italiana Petroli) Enrico Mattei. Začínal jako učeň v koželužně, aby se ještě před válkou vypracoval k vlastní chemické továrně. Po válce spoluzakládal Křesťansko-demokratickou stranu (Democrazia Cristiana, DC), jež dominovala italské politické scéně a s jejíž pomocí Mattei umně propojoval politiku, média a byznys.
Matteiho snem bylo vybudovat silný státní energetický koncern, jenž by plyn i ropu těžil, dovážel, zpracovával a prodával koncovému zákazníkovi. Nejprve si tento model zkusil doma, kde ovládl menší naleziště ropy a plynu na severu Itálie a vyšachoval zahraniční konkurenci. Jenže italské potřeby byly mnohem větší, a tak když v roce 1953 Mattei stanul v čele nového státního holdingu ENI (Ente Nazionale Idrocarburi), začal se rozhlížet po Středomoří. Proti němu tehdy stálo sedm mocných britských, nizozemských, francouzských a amerických ropných společností jako British Petroleum, Royal Dutch Shell nebo Texaco. Mattei o nich hovořil jako o „sedmi sestrách“. Jejich byznysový model stál na levné ropě z Venezuely a ze Středního východu.
Cesty na východ
Zprvu „sestry“mezi sebe Matteiho ENI nechtěly pustit a o ropnou bonanzu se jakkoli dělit, Mattei s nimi proto začal bojovat jejich vlastními zbraněmi. V září 1957 po jednání s íránským šáhem Italové a Íránci založili společnost SIRIP (Socitti Irano-Italienne des Petroles), jež získala 25letý exkluzivní pronájem rozsáhlého území v Íránu, aby zde hledala a těžila ropu. Dosavadní obvyklý poměr, podle něhož se rozdělovaly zisky mezi těžařské firmy a stát, byl 50 : 50. Mattei ale Íráncům navrhl pro ně mnohem výhodnější poměr, 75 : 25. Tento „Matteiho poměr“nechával místním autokratům mnohem větší kontrolu nad svými zdroji, což se jim samozřejmě zamlouvalo. Mattei navíc nabízel, že začlení místní odborníky a politiky do správních rad společných podniků, a byl navíc otevřený i tomu, aby ENI v ropných zemích budovala i domácí rafinérské kapacity. Vydělávala by pak na dodávkách know-how a zařízení a také na právu prodávat ropu ve světě.
Když Mattei podepsal podobný kontrakt i s Libyí, „sestry“už byly více než znepokojeny a stěžovaly si ve Washingtonu, že jim Mattei kazí zisky – a mimo jiné také posiluje panarabský nacionalismus. Americký Výbor pro národní bezpečnost (National Security Council) sice v roce 1957 konstatoval, že Mattei ohrožuje americké zájmy a je nutné mu věnovat pozornost, nicméně ministr zahraničí John Foster Dulles (1953–1959) a prezident Dwight Eisenhower (1953–1961) byli rezervovanější s tím, že „sesterský“poměr dělení zisků není žádnou posvátnou krávou a ENI jen využívá pravidel volného trhu.
Američtí politici totiž věděli, že ve hře jsou i americko-italské vztahy v NATO: bývalá fašistická diktatura a nyní důležitý americký spojenec totiž zažíval v letech 1948 až 1963 ekonomický boom. V geopolitické rovině se Itálie snažila prezentovat jako znovuzrozená a prosperující demokracie, budující most mezi Západem a dekolonizujícím se arabským světem.
Mattei se navíc mohl opřít o podporu podobně smýšlejících italských politiků, jako byli premiér Amintore Fanfani (1958–1959 a 1960–1963) či prezident Giovanni Gronchi (1955–1962). Ti usilovali o vlastní italskou cestu mezi mezi atlantismem, opřeným o USA a NATO, a evropanstvím, postaveným na strukturách EHS. A právě italské ambice ve Středomoří a zároveň kritický postoj Říma k americké politice v této oblasti ztělesňoval právě Mattei, který jako ekonomický nacionalista stavěl na první místo italské národní zájmy a až teprve pak spojenecké závazky.
Mattei se tím ale nespokojil a se svou neortodoxní ropnou diplomacií zamířil i za železnou oponu. V říjnu 1960 podepsal s Moskvou dohodu, podle níž měla Itálie během následujících čtyř let získat 12 milionů tun ropy za ceny nižší než na světovém trhu! Moskva si zase zajistila kromě jiného italského zboží i 240 tisíc tun ocelového potrubí od firmy Finsider, aby mohla dokončit klíčový ropovod Družba, spojující volžsko-uralská a západosibiřská ložiska s východní Evropou. Itálie se tak do určité míry stala pionýrem „energetického détente“70. a 80. let 20. století. To lze charakterizovat jako ekonomicky vzájemně prospěšnou, ale geopoliticky riskantní provázanost mezi stále hladovější Evropou, toužící po sovětské ropě a plynu, a na tvrdé měně stále závislejším Sovětským svazem.
Hra na obě strany
To už si ale na Matteie u Američanů nestěžovaly jen „sestry“, ale i arabští partneři ENI s tím, že levná ruská ropa jim kazí obchody. Washington tentokrát naslouchal mnohem bedlivěji, protože Družbu vnímal jako nástroj ohrožující americkou bezpečnost. S jeho pomocí totiž Sověti například mohli snáze doplňovat palivo svým vojenským jednotkám ve východní Evropě, a to se USA vůbec nelíbilo. S italským potrubím SSSR mohl snížit své technologické zaostávání za Spojenými státy a posílit svou vyjednávací pozici. A to nebyla jediná rizika: Matteiovy operace mohly podle Američanů vést i k energetické a tím i skrytě geopolitické závislosti Itálie na východnímu bloku. ENI se navíc mohla stát trojským koněm expanze sovětské ropy a tím i vlivu do zemí jako Ghana, Maroko či Tunisko, kde ENI měla své zájmy a rafinérie. Washington si také dával do souvislosti vznik Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), kartelu sdružujícího země exportující ropu, se spekulacemi, že by se Moskva mohla stát jeho členem a tím zvýšit svůj vliv na Středním východě.
Jenže i přes tohle všechno musel Washington i nyní stále jednat opatrně. Američané to nejprve na Italy zkusili přes NATO s tím, že nenápadně doporučovali členským státům, aby přestaly dodávat Moskvě potrubí a nepodepisovaly s Rusy nové dohody. Zaměřili se i přímo na Matteie, ale zároveň ho nechtěli (a z praktických důvodů ani nemohli) úplně ztratit. Mattei si byl své důležitosti vědom a šikovně využíval studenou válku ve svůj prospěch, respektive prospěch Itálie. Soudruhům v Moskvě zdůrazňoval svůj „antiamerikanismus“, Washingtonu se zase prezentoval jako bojovník proti komunismu a navrhoval vytvořit společnou ropnou alianci jako kolektivní nástroj západního vlivu proti lákadlu levné sovětské ropy. Při jednání s emisary prezidenta J. F. Kennedyho (1961–1963) zvyšoval svoji cenu a tvrdil, že dohodou se SSSR chtěl „sestrám“vlastně jen oplatit jejich přezíravý postoj, a opakoval, že touží jen po tom, aby s ním „sestry“jednaly jako s rovnocenným partnerem.
A nakonec svého cíle dosáhl. Muž č. 2 v ropnému gigantu Exxon Howard W. Page souhlasil, že bude ENI dodávat ropu za výhodnou cenu. Za to trval na tom, že ENI již nebude navyšovat své importy ze SSSR.
Dosavadní poměr, podle nějž se rozdělovaly zisky mezi těžařské firmy a domovský ropný stát, byl 50 : 50. Mattei ale navrhl pro Araby mnohem výhodnější poměr 75 : 25.
Vražedné konspirace
Svůj úspěch si Mattei ale již nestačil vychutnat. Dne 27. října 1962 zahynul během letecké katastrofy ve svém soukromém letadle při letu ze sicilské Katánie do Milána u lombardské vesničky Bascape. Oficiální vyšetřování vedené tehdejším ministrem obrany Giuliem Andreottim skončilo verdiktem o nehodě, ovšem při pozdější exhumaci těl se v jejich kostech našly zbytky kovových částí, což mohlo ukazovat na výbuch uvnitř letadla. O této možnosti se ostatně spekulovalo již bezprostředně po havárii. Nepřátel měl Mattei více než dost: první na ráně byli Američané, ale vzhledem k tomu, že v té době se s nimi Mattei už usmířil, to nedávalo smysl.
Zato motivace dalších podezřelých, jako například francouzské ultrapravicové nacionalistické Organizace tajné armády (OAS), či dokonce francouzské tajné služby (SDECE), by již byly pochopitelnější. Jelikož se Mattei prezentoval jako obhájce „vykořisťovaných Arabů“a s tichým požehnáním italské vlády (a ovšem s otevřenou podporou levicově naladěné italské veřejnosti) vesele financoval nacionalistická a osvobozenecká hnutí v severní Africe, Francouzům opravdu hodně vadil. Především v Alžírsku Mattei totiž stál za Araby v ještě probíhající válce za nezávislost proti Francii, údajně se dokonce scházel se zástupci prozatímní vlády Alžírské republiky v exilu ( GPRA) a podle francouzské rozvědky jim v roce 1961 nabídl 100 milionů franků, aby si je jako budoucí očekávané vládce Alžírska naklonil pro jednání o ropné koncesi. Toto podezření se sice nepotvrdilo, ale otázky zůstaly...