Muž, který dával novinám tvář
Kdyby někdo pořádal anketu o nejméně zaměnitelného kreslíře, který časopisům či novinám umí vtisknout unikátní vzhled, zřejmě by vyhrál Pavel Reisenauer. Po 34 let byl spjat s Respektem: od revolučních počátků, kdy se grafika dělala na počítači a pak vlepovala ručně, přes éru černobílého novinového formátu (do roku 2007) až po barevný časopisecký rozměr, který funguje dodnes. Po léta (2000–2007) utvářel i titulní strany Orientace Lidových novin. A i když byl pak úplně vytížen Respektem, pro LN kreslil aspoň obálky přílohy Kniha roku.
Kdyby někdo pořádal anketu o kreslíře, jenž je nejčastěji zaměňován s běžným karikaturistou, dost možná by opět vyhrál Pavel Reisenauer. Jeho výrazný, realistický a expresivní styl, který vedl k nezaměnitelnosti obálek Respektu i Orientace, jeho ironie či nadsázky sváděly řadit ho do šuplíku karikaturistů. Ale to by bylo příliš zjednodušené. Ve skutečnosti byl jeho projev širší. Záleželo mu na tom, aby nebyl prvoplánový. Aby se jeho kresby musely číst – tak jako texty, k nimž se vztahují.
Z kotelny ke grafickému tabletu
Nebyla náhoda, že v roce 2008 dostal novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského. Cenu, která se udílí investigativcům, reportérům, analytikům či komentátorům, dostal kreslíř. Už to o něčem vypovídá. Hlavně o tom, že jeho kresby přinášely nějaké sdělení, které je vysoko nad běžným šuplíkem karikatury.
Těžko se to popisuje slovy, ale ti, kdo znají Respekt, respektive četli Orientaci LN v letech 2000 až 2007, vědí, o čem je řeč. Přesněji řečeno, o čem řeč byla. Pavel Reisenauer toto úterý večer ve svých 62 letech náhle zemřel. V Jáchymově, kde poslední dekádu žil. Rozloučit se s ním na stránkách přílohy, jejíž tváři nasadil laťku, je tedy logické i lidské. Pro autora těchto řádek navíc osobní, neboť se s Pavlem Reisenauerem znal téměř čtyřicet let – od éry kotelen a samizdatů přes zakládání Respektu i podílu na Orientaci LN až do nynějška.
Má-li se jeho přístup shrnout jedním slovem, dalo by se říci, že Reisenauer byl perfekcionista. Přesněji řečeno se k perfekcionismu propracoval. Na pohled to může působit zvláštně. Byl přece člověk, který neměl žádné umělecké či výtvarné školení a původně se pohyboval mimo svět známých médií i mimo svět pražských intelektuálních kruhů.
Byla to ale ukázka toho, co šlo jen počátkem 90. let. Aby se výtvarný samouk, jenž před rokem 1989 kreslil jen pro sebe či ilustroval kamarádům samizdaty (román Medorek Petra Placáka), náhle ocitl uprostřed mediálního dění. Aby se naučil práci s počítačem a grafickým tabletem (v Respektu nebyla od roku 1993 jediná čárka kreslená rukou, což tehdy bylo převratné). Ale toto vše nebylo hlavní.
Provokace a nekonformita
Zásadnější bylo to, co se tvořilo v Reisenauerově hlavě, jeho způsob vnímání světa. Vnímal ho jako člověk mimo oficiální struktury či establishment – a i odtud čerpala jeho provokativnost. Myšleno provokativnost obrázků i sdělení, které obrázek i text, k němuž se vztahuje, vysílá. Napadá mě dvacet let stará titulní strana Respektu. Tématem čísla bylo školství: Reisenauer nakreslil školní dvůr. Na schůdcích školy sedí vyvinutá pubertální žákyně a v komiksově vyvedené bublině říká: „Se čtyřkama prolezu.“Šlo o provokativní, leč důležité sdělení. Jde přece o to, jaké nároky má škola klást. Ale neevokují ty „čtyřky“i něco jiného?
Podobné ironie, dvojsmysly a detaily – mnohé z nich velmi nenápadné, tudíž se musely luštit – se objevovaly na většině Reisenauerových obálek, ať už v Respektu, nebo v Orientaci. A také na jeho vlastních obrazech, které vytvářel bez tabletu, jen pomocí kartonu, štětců a barev. Inspiroval se vším možným: četbou beletrie, znalostí světového malířství, chozením do lesa či do hospod i sledováním médií, aby „nasál atmosféru“toho, jak vystupují a co říkají politici, jež potom kreslí – či těmi kresbami komentuje.
Jeho kresby politiků i veřejných osobností vůbec byly ironické, provokativní, někdy na hraně běžných konvencí. I proto se hned po jeho úmrtí objevil na webu výrok, že Reisenauer byl nekorektní, ale citlivý. Jenže diskutéři na webu na to reagovali. Třeba takto: „Co si má člověk pod slovem ‚nekorektní‘ představit? Podle Slovníku spisovné češtiny je to ‚nedbající, nejsoucí v duchu zásad poctivého, slušného vztahu mezi lidmi, nesprávný‘. Takový byl Pavel Reisenauer?“
To je trefná připomínka. Musí-li se už hledat jedno slovo, potom se nabízí spíš nekonformní než nekorektní. Vždyť nadsázka, ironie, provokace má více společného s nekonformitou než s korektností. Třeba Reisenauerova replika obrazu Velká vlna slavného Japonce Hokusaie. Je zcela věrná až na dva detaily. V pozadí stojí místo mohutné Fudži maličký Říp a v popředí jeden z veslařů na lodi zvrací.
Těžko říci, kam to zařadit, ale do nekorektnosti těžko. Do nekonformity? Suchého humoru? Ten byl Reisenauerovi blízký. Člověk mu třeba řekl: „Víš, že ses narodil v den, kdy zemřel František Tichý? Nemáš to jako Honza Ruml, který se narodil v den úmrtí Stalina?“A on jen suše odpověděl: „Můžeš mi říkat Franto.“
Jak v lidech vzbudit otázky
Reisenauerovy kresby, hlavně ty v novinách, byly nejen perfekcionistické, ironické, vtipné či zábavné, ale dokázaly vzbuzovat otázky. Nutily ke čtení významů a uvažování o tom, který z nich má autor na mysli či který je ten správný.
Někdy to bylo fakt složité. Traduje se, že viceguvernér ČNB Pavel Kysilka na jednání vlády v únoru 1993, kdy šlo o rozdělení federace a měny, půl hodiny luštil titulní stranu Respektu, ale na to, proč je pod titulkem s premiérem Klausem reprodukce plakátu Beatles, stejně nepřišel. (Ani nikdo jiný.)
Někdy měl čtenář pocit, že zcela jasno v tom nemá ani Reisenauer. Ale na to, jak „svojsky“navenek působil, byl v obraze víc, než se zdálo. Když za ním člověk přijel do Jáchymova, nemohl si nevšimnout, že v knihovně má dílo renesančního vědce Agricoly. Inu proto, že bylo o hornictví. Zájem o Krušné hory, montánní historii i její muklovskou stránku, o jáchymovské lágry, k Pavlu Reisenauerovi totiž patřil.
Dost lidí si teď bude připomínat, že o něco nenahraditelného přišli. Patří k nim i autor těchto řádek.