Písař Walser se vypravil na špacír
nám posílá jasný vzkaz: pokud máte co psát, tak to napište, ale hlavně se zbytečně nesnažte. Je totiž jedno, zda dosáhnete dobové slávy, nebo z vás naopak vaše díla neudělají proslulého a zajištěného literáta. Vše prověří teprve čas. Proto nyní vycházejí
Robert Walser je hraniční případ. „Robert Walser věděl, že psát, že nelze psát, také znamená psát.“To je citát z knihy Bartleby a spol. (2000) barcelonského prozaika Enriqueho Vily-Matase, do níž se švýcarský prozaik dostal proto, že posledních více než dvacet let života nic nenapsal. Zároveň ale, když ještě tvořil, psal velmi snadno a rychle. I proto, že se v nouzi živil jako písař. Z tohoto důvodu do knihy pojmenované po novele Písař Bartleby Hermana Melvilla jednoznačně patří – jinak se v ní španělský spisovatel věnuje těm, kteří se náhle odmlčeli, nebo dokonce ani nikdy nic nenapsali, případně nepublikovali. Takže na jednu stranu profesionální písař, což je patrné na samotných Walserových textech, na druhou stranu naprosté odmlčení na konci života.
To je jen první důkaz toho, že Robert Walser (1878–1956) byl hraniční případ. Těchto paradoxů nám ale zbývá ještě řada. Švýcarský literát může být považován též za příklad umělce, který předběhl svou dobu – což se dá ukázat na tom, že žádnou slávu nezažil, zato dnes vidíme, jak velké jeho dílo je. Proto v současnosti tvrdit, že Robert Walser je skvělý – jak zde činíme –, není žádný risk. Je to stejné, jako když si na aukci pořizujete sto let starý obraz s vysokou cenou: většina z chtivých kupců by si o chudého autora tohoto skvostu, pokud by byla jeho současníky, neopřela ani bicykl.
Jednou provždy konec
Podstatné je vypíchnout tu maličkost, že zajímaví umělci se rozpoznají i ve „tmě“dobového povyku. A tak se za vydání Walserových románů v berlínském nakladatelství přimlouval tamní redaktor, jímž nebyl nikdo jiný než básník Christian Morgenstern. Pochvalně se o jeho díle vyjadřoval pozdější nositel Nobelovy ceny Hermann Hesse. Jelikož Robert Walser své krátké texty – včetně těch z Nočních myšlenek – tiskl v Prager Presse a Prager Tagblatt, znali jeho dílo Max Brod a Franz Kafka, jenž se o něm měl vyjádřit rovněž s nadšením.
Ale protože je Robert Walser, jak už víme, hraniční případ, nelze ani říct, že by byl za života zcela zapomenut. Za knihu Drobné básně (1914) kupříkladu na doporučení Hermanna Hesseho obdržel cenu Ženského spolku k poctě porýnských spisovatelů. Ale po vypuknutí války mu byla cesta k finanční odměně zatarasena, a když bylo po válce, inflace ji zcela vymazala… Také víme, jak švýcarský spisovatel reagoval na připomenutí svých pětasedmdesátin ve sdělovacích prostředcích: „,To se mě přece netýká!‘ Jako každý jiný všední den svědomitě vyřídil své pracovní penzum, vytřel podlahu v místnosti a odpoledne skládal papírové sáčky.“Jako by ho to rušilo v jeho nastavení: kdysi chtěl být jednička, nyní už léta žil s tím, že je nula.
Tento citát pochází z knihy Putování s Robertem Walserem (1957), kterou po literátově smrti publikoval nakladatel, novinář a mecenáš Carl Seelig, jenž dvě desítky let za dojemným starcem do ústavu jezdil a vydával se s ním na procházky. Přitom to neměl úplně snadné – někdy byl velký umělec nedůvěřivý, jako kdyby se viděli poprvé, a vždycky chvíli trvalo, než se mu v hlavě vypnula podezřívavá kontrolka a začal se opět svěřovat.
Takže Robert Walser se sice odmlčel, nicméně o tomto odmlčení vznikla skvělá kniha. Carl Seelig byl empatický, věrný, nic se ho nedotklo, a hlavně mu nešlo o vlastní slávu, nýbrž o zachování obrazu
Roberta Walsera. Ten 25. prosince 1956 zemřel při procházce, na niž se vydal osaměle, jelikož Carl Seelig plánovanou návštěvu musel odložit kvůli svému nemocnému psovi.
Spisovatele našli ležet bezvládně ve sněhu, přičemž se v této souvislosti s oblibou uvádí citát z románu Jakob von Gunten (1909): „Jednoho dne mě trefí šlak, opravdu zničující a smrtící, a pak bude všem těmhle zmatkům, vší té touze, neznalosti, vděčnosti a nevděčnosti, všem těm lžím a sebeklamům, tomu rádobyvědění a marnosti nevědění jednou provždy konec.“Na pozdních fotografiích v obleku, s kloboukem a deštníkem v ruce připomíná křížence pana Tau s beckettovskými hrdiny.
Sentimentální přání
Z výše řečeného se vynořuje další vnitřní hranice: byl Robert Walser blázen, když dlouhá léta na konci života prožil v ústavu, nejprve ve Waldau, následně v Herisau? Zanevřel na svět, stejně jako na psaní? Ostatně, dosud jsme nezmínili, že v souvislosti s kariérou písaře a psychickou nepohodou vznikl další walserovský fenomén. Texty psané takzvanými mikrogramy, titěrným písmem, které odborníci luštili dlouho po autorově smrti – překlady již česky rovněž vyšly v souboru Mikrogramy. Jsou tato miniaturní písmenka důkazem Walserovy duševní choroby, nebo naopak byly terapií?
A dále. Schovával se v ústavu před těžkostmi s obživou? Nebo byl celkově zklamán, doslova sežrán literárními neúspěchy? Připomeňme, že do Waldau ho přivedla starší sestra Lisa. Že v tomto ústavu předtím zemřel jeho bratr Ernst. A že bratr Hermann spáchal sebevraždu. Takže o rodinné dispozici, zvláště v matčině linii, jistě lze mluvit. Záznamy Carla Seeliga jasně naznačují jak evidentní limity, tak ale i úžasnou vzdělanost, vyjadřovací schopnosti a stále bystrý intelekt starého pána.
Roberta Walsera máme tendenci vidět jakožto osamělého poutníka – jak jde po silnici či pěšině kamsi za svým cílem, odkud se zas bude vracet do ústavu. Avšak když už byli zmíněni sourozenci: Walser pocházel z početné rodiny. Sestra Lisa, učitelka, jež kvůli matčině nemoci převzala péči o mladší sourozence, zanedbala vlastní život a o Roberta se starala, kdykoli se vrátil a byl na tom špatně.
V určité fázi života to, že se Robert Walser ocitl zpět ve Švýcarsku, v rodném Bielu, v Bernu, v Basileji anebo třeba v Curychu, znamenalo, že byl nucen se vrátit z Berlína. V Německu žil dlouho po boku dalšího bratra Karla, výtvarníka, jenž uspěl jako scénograf v berlínském divadelním světě. Ilustroval rovněž Robertovy knihy, k jejichž vydání též došlo díky tomu, že ho „Kari“seznámil s nakladateli. A když Robert cítil možnost, vychrlil romány – Sourozence Tannerovy (1907), Pomocníka (1908) a Jakoba von Gunten (1909) –, které sice mají sestupný počet stran, ale vzestupnou uměleckou hodnotu. Románová prvotina notně čerpá z autorovy rodiny, Pomocník pro změnu vytěžuje zkušenost, kdy Robert Walser byl asistentem svérázného švýcarského vynálezce, jenž skončil katastrofálně, a v Jakobu von Gunten se autor zase odpíchl od toho, že kdysi pobyl ve škole pro sluhy.
Když se vrátíme k sourozencům, na konci života se s movitým Karlem už přestal stýkat – jejich osudy byly naprosto odlišné. S Lisou, jak čteme, se odmítl rozloučit, přestože se dozvěděl, že umírá: „K sentimentálním přáním jsem hluchý.“Jako kdyby to byl svět, který již s ním neměl nic společného. Přitom kdysi pro něj byli sourozenci natolik podstatní, že jim věnoval svůj nejrozsáhlejší román…
A další věc, již můžeme ve svědectví Carla Seeliga dobře sledovat, je Walserova dvojlomnost právě ohledně služebnosti a poddajnosti. V závěru života na jednu stranu velmi lpěl na tom, aby plnil ústavní povinnosti, na druhou stranu byl schopen hlavnímu lékaři velmi nepříjemně odseknout a něco odmítnout. V Robertu
Walserovi se tak přetlačoval sluha, pomocník a písař se sebevědomým, sveřepým, ba zaťatým umělcem. Možná je teď namístě zmínit, že jeho prvotní diagnóza zněla: schizofrenie.
„Protože jsem ze sebe udělal většího, než jsem, což by mohlo některé čtenáře od dalšího čtení odradit, ztiším a zmírním se tu a zmenším do velikosti náprstku.“
Útulná atmosféra
Dále je třeba zdůraznit, že se Walserův život dělí na dobu, kdy psal, a na dobu, kdy se odmlčel. Respektive že je patrné období, kdy psal, byl tím plně zaujat a měl v tomto směru ambice, a potom léta, kdy na toto své počínání hleděl již s nadhledem a s ostychem, jako by šlo o mladickou nerozvážnost.
Jakýmsi mezistupněm může být v mikrogramech sepsaný román Loupežník (1925), který už je hodně potměšilý, ba skotácky předvádivý: „Protože jsem ze sebe v právě přednesené pasáži udělal většího, než jsem, což by mohlo některé čtenáře od dalšího čtení odradit, ztiším a zmírním se tu a zmenším do velikosti náprstku.“Jako by zde ožívala dávná touha Roberta Walsera stát se hercem, jež v Německu velmi rychle pohasla.
Dá se vůbec říct, že při opakovaných pokusech uchytit se v Berlíně přes Karlovu pomoc neuspěl. Autor Jakoba von Gunten navíc nebyl člověk, který by mohl fungovat v nějaké skupině, byl to naprostý solitér. A taky vidíme čím dál větší příchylnost k přírodě, k útěku z městského shonu, a možná pro mnohé překvapivě též ke klasické literatuře. Robert Walser mluví s obdivem především o Zeleném Jindřichovi Gottfrieda Kellera, ale nejen o něm, jak čteme v Nočních myšlenkách: „Dickens mi dosud tak bezchybné a zdánlivě obratné pero vyrazil z ruky a teď jasně vidím, že jsem odsouzen k tomu, zabývat se ševcovinou.“
U Carla Seeliga pak najdeme i tuto pasáž: „Nato mě ještě upozornil na zakladatele českého fejetonu Jana Nerudu, od něhož četl před mnoha lety v jednom svazku Reclam Malostranské povídky, v nichž se všechno odehrává v tak útulné a příjemné atmosféře jako u Dickense.“Vidíme tedy, že moderní umělec Robert Walser proti měšťáctví a idyle nic neměl, jen tohoto harmonického stavu jaksi za života nedokázal dosáhnout.
Já nepospíchám
Noční myšlenky jsou nyní již desátým svazkem s dílem Roberta Walsera, jež během necelých dvaceti let přinesli překladatel Radovan Charvát a nakladatelství Opus. Až na výbor krátkých próz Pěší putování (1982) je tak švýcarský prozaik v českém prostředí „objevem“až nového tisíciletí. A nabízí se ještě jeden hraniční kámen: jsou tyto krátké texty, často psané pro noviny a pro obživu, tyto plody nenechavé ruky švýcarského písaře, pouhým štěrkem padajícím z korby vezoucí kvádry Walserových románů? Nebo je to naopak vrchol jeho umění, zatímco romány jsou příliš tuhé a zdlouhavé?
V Nočních myšlenkách najdeme opět hravost, leckdy zakrývající klopotnost: „Jakže? otázal se později příběh, který si tu, lapaje po dechu, žádá oddechu.“Nejčastěji tu však osamělý, plachý muž jde krajinou a někoho potká: „Nejraději bych se zastavil, promluvil s ní a vyptal se, jak žije. Byla krásná ve své chudobě, ušlechtilá u svého břemene.“
A na závěr ještě jeden podstatný detail, bez něhož by portrét Roberta Walsera nebyl úplný. V románu si Jakob von Gunten představuje, co by dělal, kdyby byl bohatý. Nejel by kolem světa, to ho nezajímalo, podobně jako další vymoženosti: „Nikdy v životě by mě nenapadlo nastoupit do drožky. To dělají lidé, kteří buď pospíchají, anebo chtějí vypadat vznešeně. Já bych se však nechtěl chovat noblesně a v žádném případě bych nedával najevo, že pospíchám.“A jak by naložil s peněženkou, v níž by bylo „deset tisíc v tisícimarkových bankovkách“? „Ty peníze bych dal nějakému umělci, který opravdu zle strádá, o tom by nebylo pochyb. Ano, věděl bych to docela určitě, protože v tom se člověk nemýlí.“
Můžeme z toho vyčíst, že i kdyby byl Robert Walser slavný a bohatý, chodil by na procházky, stejně jako chudý chovanec ústavu. Nebo spíš to, že si evidentně nedokázal jiný život ani představit? Nejdojemnější nicméně je, jak spisovatel s prázdnou kapsou nechává svého hrdinu, aby si představoval, jak dává štos bankovek strádajícímu umělci, jímž je nejspíš ten, kdo právě píše román Jakob von