Když rukopisy přestávají hořet
Trvalo desetiletí, než se kniha Michaila Bulgakova dostala ke čtenářům, a už je v problémech zas. Ruským cenzorům se nelíbí film Mistr a Markétka. Situace tím paradoxnější, že ho natočil syn amerických emigrantů do SSSR.
AProputinovští hurápatrioti se pohoršují, že Mistr a Markétka „vyznívá antisovětsky“, takže vyzývají úřady, aby režiséra prohlásily za zahraničního agenta
tmosféra současného Ruska během „speciální vojenské operace“, jak Kreml stydlivě nazývá pokus o likvidaci ukrajinské státnosti, vdechla nový život i velkolepému románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. A nelze se ubránit pocitu, že absurdnost situace současného Ruska by spisovatel shledal krajně vtipnou.
Když se totiž koncem ledna do ruských kin dostalo nové filmové zpracování legendárního románu, okamžitě se stalo hitem. Zdaleka nejen díky tomu, že kvůli válce na Ukrajině velká hollywoodská studia odmítají do Ruska posílat své kasovní trháky, a Rusové tak nemají na co chodit do kina. Ne, osmdesát let starý román totiž v současné ruské společnosti nesmírně zarezonoval. Dokonce rezonoval tolik, až si toho všimli i ruští proputinovští hurápatrioti, kteří se pohoršují, že film „vyznívá antisovětsky“. A to i když dostal státní podporu! Takže na ruské kulturní frontě padají výzvy k čistce na ministerstvu kultury a k prohlášení režiséra snímku Michaila Lokšina „zahraničním agentem“. Michail Bulgakov znovu, již poněkolikáté v dějinách, dokázal zasáhnout citlivou strunu v ruské společnosti. Také to ukazuje, kam se současné Rusko pod více než dvacetiletou vládou Vladimira Putina dostalo.
„Annuška už koupila slunečnicový olej.“Tuhle frázi pozná nejspíš každý Rus starší třiceti let. Větu v první kapitole Mistra a Markétky prohodí mistr černé magie Woland v debatě s předsedou sovětského literárního svazu Všelidolit Michailem Alexandrovičem Berliozem (nebuďte
ovšem zmateni, pokud tuto fiktivní organizaci znáte jako Masolit – v češtině existují dva překlady, jeden starší od Aleny Morávkové, druhý Libora Dvořáka, přičemž oba se především ve jménech dost liší: jednou se básník jmenuje Bezprizorný, podruhé Bezdomovec, další postava jednou Mizerov, podruhé Lotrov atd.). Jak čtenář brzy zjistí, Woland zdánlivě nesmyslnou poznámkou naráží na to, že jen o pár minut později všemocný činovník od literatury uklouzne po oleji, který ona Annuška rozbila na zastávce, a tramvaj mu uřízne hlavu. A také pochopí, že Woland není žádný kouzelník, ale jde o Ďábla, jenž se po dlouhých desetiletích rozhodl navštívit Moskvu. Věta „Annuška už koupila olej“se používá i v dnešních internetových memech ve významu českého „na každé prase už se vaří voda“, což ukazuje, že znalost Mistra a Markétky zdaleka není omezena na vrstvu postarších milovníků literatury.
„Spálil jsem román o ďáblovi“
Vlastně je to až s podivem, nakolik román, který Michail Bulgakov dokončil krátce před svou smrtí v roce 1940, dokázal oslovit čtenáře. Nejdříve se objevil v neúplné a výrazně zcenzurované verzi v roce 1966 v literárním časopise Moskva a teprve v roce 1973 jako knížka. Zabývalo se tím dokonce celé sovětské politbyro, které nakonec souhlasilo s vydáním, ovšem s podmínkou, že náklad nesmí být vyšší než 30 tisíc výtisků. Což v zemi se 150 miliony obyvatel bylo spíše výsměchem. Koncem osmdesátých let minulého století, kdy román konečně vyšel v normálním nákladu, kniha získala naprosto kultovní status.
V románu, který kombinuje dvě dějové linky, jednu v Moskvě 30. let a pak biblický příběh Piláta Pontského, si každý mohl nalézt to své. Lidé, hledající víru místo zdiskreditované komunistické myšlenky, se dojímali nad apokryfním příběhem Ješui Ha-Nocriho a nešťastného pátého prokurátora Judeje, jezdce Piláta Pontského. Jiní, zhnusení všudypřítomnou korupcí a pokrytectvím sovětské reality, se hlasitě chechtali nad buffonádou, v rámci které Woland a jeho pomocníci strhávali masky sovětským byrokratům. Všichni, kdo měli umělecké ambice, s napětím sledovali bitvu Mistra se sovětskou cenzurou. Dívky a mladé ženy zase zasáhl příběh Markéty, která opouští nemilovaného
muže, aby se obětovala géniovi a pomohla mu dokončit nesmrtelný román. Po Moskvě tehdy chodila řada mladíků v černých pláštích a kloboucích, kteří z románu dokázali citovat dlouhé pasáže. V domě na Sadové 10, kde měl Woland během pobytu v Moskvě bydlet, byly stěny pomalovány výjevy z Mistra a Markétky a schodiště bylo oblíbeným místem pro moskevské hippies.
Michail Bulgakov začal psát svůj opus magnum v roce 1928, ale o dva roky později celý rukopis spálil, když sovětské úřady zakázaly uvést jeho novou divadelní hru. „Osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil rukopis románu o ďáblovi,“napsal sovětské vládě. Z toho zjevně vychází i scéna v Mistrovi a Markétce, kde Mistr pálí své životní dílo.
Tou dobou měl Bulgakov složité vztahy s bolševickou mocí. Coby syn prominentního kyjevského lékaře také vystudoval medicínu a za občanské války byl vojenským lékařem v bílé armádě, ale do emigrace s ní neodjel. V roce 1921 se přestěhoval do Moskvy a začal psát fejetony do novin, později se stal dramaturgem v slavném divadle MCHAT. Jeho největším úspěchem byla hra Dny Turbinových, popisující události občanské války v Kyjevě, kdy se hroutí svět carských důstojníků. Hra měla velký divácký úspěch, ale kritika byla nelítostná: Bulgakov podle kritiků idealizoval bělogvardějce a sám je měšťák a buržoust. Kopnul si do něj třeba i básník Vladimir Majakovskij. Bulgakova paradoxně zachránil sám Josif Stalin, který zjevně hru viděl několikrát, a když byla v roce 1929 poprvé zakázaná, nařídil její opětovné uvedení. V dopise dramaturgovi Vladimiru
Bill-Belocerkovskému sovětský diktátor psal, že ve výsledku je její efekt pozitivní. „Pokud i takoví lidé jako Turbinovi musí složit zbraně a pokořit se vůli lidu, tak to znamená, že bolševici jsou neporazitelní,“argumentoval Stalin. Bulgakov to přirozeně nevěděl, ale byl vděčný. Výdělek z MCHAT byl prakticky jeho jediným příjmem.
V roce 1932 začíná Bulgakov psát Mistra a Markétku znovu. A píše ji až do své smrti v roce 1940, kdy už prakticky přestává vidět. Jeho vdova Jelena, jasný předobraz Markétky, redigovala text dalších více než dvacet let. V roce 1946 to už vypadalo, že by kniha mohla vyjít, ale týž rok ústřední výbor komunistické strany vydal nechvalně známou rezoluci O časopisech Zvezda a Leningrad, která vyškrtla ze sovětské literatury taková jména jako Anna Achmatovová nebo Michail Zoščenko – a nakladatelé si okamžitě rozmysleli publikovat Bulgakovovu knihu. První necenzurované vydání se objevilo v zahraničním vydavatelství YMCA-Press až v roce 1967. Postupně byl román přeložen do všech světových jazyků. A okamžitě zaujal filmaře, nejspíše díky své divoké obraznosti.
Bulgakov včera a Bulgakov dnes
V roce 1971 natočil režisér Andrzej Wajda pro německou televizi 2DF film Pilát Pontský a ti další, kde se soustředil jen na biblickou linii románu. Hned o rok později se do kin dostal film jugoslávského režiséra Aleksandra Petroviče... a tak bychom mohli pokračovat. V roce 2005 natočil pro ruskou televizi velkorozpočtový seriál uznávaný režisér Vladimir Bortko, byť toto dílo trpělo přílišnou doslovností. A o divadelnících asi nemusíme mluvit, jenom v českém prostředí nastudovaly představení na motivy Bulgakovova románu desítky souborů, třeba v roce 2022 pražské Divadlo v Dlouhé.
Jenže ohlas těchto ztvárnění nikdy nebyl velký. Bulgakovův magický realismus nebo chcete-li postmoderní buffonáda se vzpírala jednoznačné interpretaci, která by dokázala oslovit větší množství diváků. Nejspíš musela dozrát doba. Stalo se tak nyní?
Začněme třeba osobou režiséra nejnovějšího Mistra a Markétky. Michail Lokšin je totiž Američan. Jeho rodiče Arnold a Lauren byli aktivisty hnutí Nové levice, které vzešlo z protestů konce 60. let proti válce ve Vietnamu. Radikalizovali se ale natolik, že v roce 1986 odjeli do SSSR, kde požádali o politický azyl. Arnold, odborník na radiologickou onkologii, zůstal věrný komunistické ideologii a dnes se z politických důvodů s manželkou a dětmi nestýká. Jeho nejmladší syn vystudoval filmovou režii, točil reklamy a hudební klipy, na svém kontě má i úspěšné historické drama Stříbrné brusle, jež se stalo prvním ruským filmem, který koupila společnost Netflix. K Mistrovi a Markétce se dostal spolu se svým dvorním scenáristou Romanem Kantorem v roce 2019. Na podzim roku 2021 bylo hotovo. Jenže pak přišel ruský vpád na Ukrajinu, jeden ze spoluproducentů filmu Universal Pictures z Ruska odešel, premiéra se odkládala a do kin se snímek dostal až letos v lednu.
Možná to bylo i ku prospěchu věci. Nejspíše mezi ruskými diváky musel nejdříve odeznít šok z toho, že se Kreml pokusil zlikvidovat Ukrajinu způsobem, který ve všech musel vyvolat vzpomínky na útok nacistického Německa na Sovětský svaz. Bylo potřeba, aby si obyčejní Rusové uvědomili, že to není válka někde ve vzdálené části zeměkoule, ale že se týká i jich osobně. Pochopili to i ti, kteří tvrdili „nezajímám se o politiku“, a to nejpozději během zářijové mobilizace v roce 2022. Asi to chtělo, aby si i lidé ve velkých městech, kterých se mobilizace týkala nejméně, uvědomili, v jak pokryteckém světě žijí, když v zákopech někde u Avdijevky každý den umírají desítky lidí z chudých ruských regionů a současně i u nich doma, v bohaté Moskvě, jsou zatýkání lidé, kteří někde na sociálních sítích dali lajk z pohledu Kremlu nesprávnému postu.
Postupně už nestačí být neutrální a tvářit se, že se nic neděje. Nyní úřady stále více požadují veřejné projevy loajality. A proto Mistr a Markétka natolik rezonuje. Tím spíše, že ve finále filmu hoří Moskva a celý konstrukt stalinistického „města budoucnosti“se hroutí. Woland vrací Mistrovi jeho knihu, kterou ten před lety spálil, se slovy: „Rukopisy nehoří.“Tedy že i v beznadějné situaci akt odporu, či spíše snaha zůstat samým sebou nehledě na vnější podmínky má smysl. Jakkoli konec nemusí být šťastný. Pokud jste Mistra a Markétku dosud nečetli, máte nejvyšší čas. A třeba naleznete podobné paralely jako ruští diváci.