Kafkovsky, ale hlavně po svém
Výstavou
Co se týče popkulturních magnetů Prahy, jedním z nejvýraznějších je osobnost, ba kult Franze Kafky. Sezonu 100 let od jeho úmrtí zahajuje centrum DOX
Jména jistých spisovatelů zdomácněla jako adjektiva. Stačí říci čapkovský a každý ví, co to je – věcné podání zásadní humanistické myšlenky. Orwellovský – na pohled drobné posuny v jazyce a společnosti mohou vést k tyranii. Nebo kafkovský – obraz světa bez osobní odpovědnosti, s byrokratickou logikou, často absurdní. A protože kafkovský se anglicky řekne kafkaesque, takto vznikl i název výstavy, která potrvá až do konce léta v holešovickém kulturním centru DOX.
Na počátku normalizace použil Kafkův citát hybatel undergroundu Ivan Jirous: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.“
Ta výstava není o samotném spisovateli. Je o tom, jak to, čemu se obecně říká kafkovské, inspiruje známé výtvarníky. Spatříte díla třiceti z nich od nás i z celého světa. Namátkou – Josef Bolf, Pavel Büchler, Martin Gerboc, Siegfried Herz, Magdalena Jetelová, David Lynch, Stefan Milkov, Viktor Pivovarov, sestry Nil a Karin Romanovy, Jaroslav Róna, Jan Švankmajer, Johan Tahon.
Zastupují různé generace, od dvacátníků po devadesátníky (Švankmajer bude mít 90. narozeniny v září). I proto přistupují k tématu různě. Přesněji řečeno kurátoři – Otto M. Urban, Leoš Válka, Michaela Šilpochová – nestanovili žádná závazná pravidla. Sešla se tak díla těch, kteří Kafku dobře znají, s těmi, kteří o něj víceméně
„zakopli“, až po ty, kteří se k němu dostali skrze zakázku.
Ty motivy se spíše prolínají, píše se na infotabulích. Třeba Jaroslav Róna se ke Kafkovi dostal ve třech fázích – jako student, který četl jeho knihy, jako výtvarník, který se podílel na filmu Amerika, a jako sochař, který se přihlásil do soutěže na Kafkův pomník. Stefan Milkov vystavuje sochařský portrét Kafky (ze soutěže na pomník, již právě Róna vyhrál) a líčí svůj specifický motiv: „Ze všeho nejvíc mne Kafka fascinuje jako člověk s neobvykle krásným obličejem.“
Takto lze pokračovat až k Davidu Lynchovi. Ano, i světový filmař se nechává inspirovat Kafkou. Výsledkem jsou grafiky i osobní postřehy. Třeba: „Kdyby Kafka napsal kriminálku, šel bych do toho. Určitě bych ji chtěl režírovat.“
Život v tyranii bez tyranů
K exponátům, jejich autorům i popisům motivací lze říci i toto. Jistě záleží na tom, kdy a kde se narodili či brali rozum. Pokud to bylo u nás v jistých obdobích, nebylo vysvětlování třeba. Ryze kafkovský je trezorový film Ucho (1969) z prostředí
režimní „věrchušky“. Na počátku normalizace použil Kafkův citát hybatel undergroundu Ivan Jirous: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.“Ani to nepotřebovalo vysvětlení.
Složitější je to s těmi, kdo se inspirují jen dnešním světem. Třeba britský výtvarník Mat Collishaw vystavuje animatronického jelena. Co to je? Plastová kostra jelena hýbající se podle toho, jak je elektronicky naváděna. A sice podle intenzity nadávek, které jsou na webu adresovány vybraným jedincům. Řeknete si.
Co je to za úlet? Co to má společného s Kafkou? Ale cosi má. Svět sociálních sítí je značně kafkovský, neosobní, s logikou algoritmů. Používá hnojomety, davové útoky na jedince i anonymní metody vylučování. Jen se to musí u exponátu vysvětlit, což je docela práce.
I v digitálním světě máme „tyranii bez tyranů“, jak to nazvala Hannah Arendtová, a kurátoři její postřeh zdůrazňují. Též v tom je poselství výstavy Kafkaesque.