Němci vyhlíží dlouhou stagnaci

Optimismus ohledně letošního ekonomického oživení v Česku tlumí očekávání našeho hlavního obchodního partnera. Německo tíží dlouhodobý strukturální pokles.

Premiér Petr Fiala (ODS) se raduje s velmi nízké inflace v lednu. Je to pořád dokola a vlastně to už nikoho nepřekvapí: když je inflace vysoká, může za to centrální banka či předchozí vláda, ale když je inflace zkrocena, je to úspěch vlády.

Fiala je přesvědčen o tom, že nízká inflace brzy uklidní spotřebitele a investory a hospodářství začne zase brzy – v druhé půlce roku – vesele růst.

Jenže LN již nějakou dobu píší, že takový optimismus není namístě kvůli vývoji v Německu, se kterým jsme silně hospodářsky propojeni. Důvody jsou dva: očekávaný rozpočtový vývoj u souseda a strukturální vývoj tamní ekonomiky.

Habeckova slepá ulička

A je tu jedna čerstvá novinka. Německý ministr hospodářství Robert Habeck (Zelení) právě označil hospodářskou situaci Německa za „dramaticky špatnou“. Což je pozoruhodné od člověka, který to má na starosti a který navíc tento výrok vůbec nezamýšlel jako sebekritiku. Letos bude v Německu nulový ekonomický růst a v příštím roce se oficiálně odhaduje růst pouze 0,2 procenta HDP. Otázka je, zda nějaký růst vůbec přijde alespoň v roce 2026, protože i v tomto roce hodlá jít německá vláda cestou rozpočtových škrtů.

Německý ústavní soud nedávno potvrdil, že Německo nesmí používat extrarozpočtové zdroje a fondy a musí přísně dodržovat dluhovou brzdu, kterou si samo vetklo do ústavy. To, že by německou ekonomiku nějak nakopla nějaká nová vlna deregulace trhu práce jako za kancléře Gerharda Schrödera (reformy Harz I–IV.), čekat nelze.

Z fiskálního pohledu může německé ekonomice pomoci pouze stimulace, která by se musela kompromisně dohodnout ve vládní koalici. Ta by mohla sestávat ze snížení daní a omezení sociálních dávek (tady by musela ustoupit sociální demokracie, SPD), ze zrušení nákladných zelených dotací (tady by museli ustoupit Zelení) a z reformy ústavy, respektive zrušení ústavní dluhové brzdy (tady by museli ustoupit Liberálové, FDP). Jenže z těchto dogmat nikdo neustoupí a nerýsuje se ani nějaký kompromis.

Předčasné volby zatím v Německu nikdo moc neočekává, ale pokud by se přece jen konaly, vyhráli by je nyní opoziční křesťanští demokraté (CDU). Ti stejně budou muset vládnout se dvěma stranami současné vládní koalice a bude to vlastně celé podobné. Otevřená koalice jakékoli „tradiční“strany s Alternativou pro Německo (AfD) nebo levicovou Aliancí Sahry Wagenknechtové je v Německu neprůchodná; nyní, po tajné schůzce ohledně deportací přistěhovalců (a demonstracím proti AfD) dvojnásob. Celá třetina volebních hlasů tedy představuje mrtvou zónu.

Německo potřebuje plán B

Potíž je v tom, že to, co se v Německu děje, je strukturální pokles, nikoli dočasný výkyv směrem dolů (sem můžeme zařadit výpadek hospodářství během pandemie nebo běžný cyklický pokles). Země se stala příliš závislou na průmyslovém exportu. Globální prostředí se nyní vyvíjí proti zájmům a zvyklostem Německa.

V posledním čtvrtstoletí globální prostředí pracovalo pro Německo, nyní je to prostě naopak. Čína si spoustu věcí už vyrábí sama a energie v Evropě jsou pro dobrou konkurenceschopnost průmyslu příliš drahé. Neexistuje moc způsobů, jak rychle vylepšit německou konkurenceschopnost, na mzdové škrty nikdo nepřistoupí; nehledě na to, že by to mělo také procyklický efekt.

Německo asi potřebuje plán B: o něco méně průmyslu a více rozvíjet služby. Jenže takový plán nikdo zatím ani nenarýsoval.

Zmatek veřejné a politické debaty dobře ilustruje čerstvá novinka v podobě požadavku, aby mělo Německo vlastní jaderné zbraně, se kterým přišli Katarina Barleyová z SPD a předseda FDP Christian Lindner. Takže země, která dobrovolně zruší vlastní konkurenceschopné jaderné elektrárny, chce mít vlastní jaderné zbraně? Přitom pokud bude pod americkým tlakem potřeba posilovat evropský pilíř NATO, je potřeba posílit spíše konvenční vybavení a schopnosti než začínat zrovna jaderným deštníkem, který by měl přijít na řadu až nakonec.

„V posledním čtvrtstoletí globální prostředí pracovalo pro Německo, nyní je to prostě naopak.“