Rovnosti se dá dosáhnout jinak než kvótami

Veřejně obchodovaným velkým společnostem by podle vlády měla přibýt nová povinnost: třetinu jejich vedení by měly tvořit ženy. Nařízení je vedeno nejlepšími úmysly, je ale opravdu potřeba? A nevytvoří naopak úplně nové problémy? Neexistují lepší a levnější řešení, která nevrazí klín mezi lidi?

Patřím mezi ty manažerky, kterým se „genderové kvótování“dlouhodobě příčí. Na řídicích pozicích máme v RSM sice převahu žen, ale popravdě nevím, v jakém poměru jsou k zastoupení mužů. Nikdy jsem neměla potřebu to dlouhodobě sledovat. A stojím si za tím, že všichni u nás získali své pozice zcela zaslouženě na základě svých kompetencí.

Stejně tak si uvědomuji, že by ženy často neměly šanci, pokud by jim naše firma nedala adekvátní podporu. Například

tím, že jsme umožnili zásadní kariérní postup těhotným kolegyním, přestože bylo jasné, že se za pár měsíců budou věnovat radostnějším povinnostem. Běžně také nabízíme ženám matkám manažerskou pozici na zkrácený úvazek, pokud si to přejí. A zvládají to skvěle. A právě tato zkušenost mě dlouhodobě vede k přesvědčení, že kvóty jsou nebezpečnou zkratkou. Pokud české firmy něco potřebují, pak je to odstraňování bariér, které se vážou především k výchově a mateřství.

Na nerovném startu

Pochopím, pokud mají být kvóty definicí právě takového dlouhodobého cíle. Ale trvám na tom, že společnost je z mého pohledu třeba vést k většímu zastoupení žen bez pozitivní diskriminace a dalších byrokratických nákladů, které by zcela jistě s navrhovanou legislativou přišly.

Začněme u nejzásadnější otázky: proč nemáme ženy ve vrcholových pozicích ve firmách nebo politice? Může jít o nedostatek podpory pro ženy během mateřství, dlouhodobé předsudky vůči ženám zakořeněné v české společnosti nebo příliš konzervativní vnitřní kulturu firem. Legislativa by měla spíše zasahovat tyto kořeny problémů a vytvořit podmínky pro rovné příležitosti, nikoli nařízení, které se sice tváří, že chce pro všechny rovný start, ale ve skutečnosti vyžaduje předem garanci výsledku.

Přitom onen dobrý úmysl jistě nelze zpochybnit. Ženy ve vedení podniků a institucí opravdu přinášejí benefity. Smysl tato snaha zkrátka dává, ale i k sebelepším a sebeprospěšnějším cílům je potřeba se dopracovat správnou cestou a za pomoci správných nástrojů. Zjednodušení práce na menší úvazky s minimální administrativou, abychom vyšli vstříc ženám na mateřské. Lidštější náhled na pracující maminky. Větší přístupnost školek a dětských skupin.

A pak nechme pracovní trh, ať se stará. Ten totiž pod tlakem nízké dostupnosti kvalitní pracovní síly začíná sám objevovat kouzlo investice do inkluze a potřeby vyrovnávat rozdíly k prospěchu všech stran. Navíc věřím, že i generalizující pohled na ženy jako méně spolehlivé články ve firmách začne erodovat, jakmile se za ně silně a hlavně metodicky postaví stát. Pochopitelně jinak než povinným zastoupením. Tím totiž paradoxně může dosáhnout opaku: vykreslí ženy jako ty, které bez povinných kvót nemají šanci úspěchu dosáhnout. Což je přinejmenším cynické, v horším případě nedůstojné.

Klín mezi zaměstnanci

Jakmile stanovíme kvóty pro zastoupení žen ve vedení, bude to v mnoha případech znamenat, že někteří jedinci budou obsazeni spíše na základě pohlaví než svých schopností a kvalifikace. Společnosti se budou snažit zoufale naplnit kvótu, aby jednaly v souladu se zákonem, a tak budou nuceny dělat škodlivá rozhodnutí nejen pro sebe, ale i svoje zaměstnance. Právě mezi ně vrazí nemilosrdně klín, který je donutí se na sebe dívat s ohledem na pohlaví.

Není to náhodou přesně ten problém a mentální nastavení, které se snažíme změnit? Dojít můžeme až k nedůvěře a narušení důstojnosti žen, které by byly vnímány jako „kvótované“členky vedení. V západním prostředí se pro takové ženy nebo příslušníky menšin zažil nelichotivý výraz „diversity hire“.

Chceme, aby se na sebe manažeři a zaměstnanci koukali jako na možné „diversity hires“? Chceme, aby každé povýšení vždy přišlo s pochybami, zda za ním není „jen“kvóta? Bude se někomu v takové společnosti dobře pracovat? Za sebe můžu říct, že odpovědi jsou zcela jasné. A věřím, že i ostatní manažerky a ženy to vnímají podobně.

Odpusťme si poučování

A pak je tu ještě celospolečenský rozměr celé otázky. A pokud se na jeho řešení nebudeme dlouhodobě podílet všichni, jakýkoli návazný krok bude bohužel vždy bojem proti společenskému mindsetu. Neříkejme dívkám, že na něco nemají. Odpusťme si blahosklonné poučování mladých žen o tom, kde je jejich místo. Přestaňme přemýšlet o tom, zda jsou nějaké pozice více „mužské“, či „ženské“. A to platí nejen pro muže, ale i ženy.

Musíme ale začít u sebe, u našich rodin, u partnerů a dětí. Jde o těžší úkol, který nevyřeší náplast v podobě plošného vládního nařízení. Velkých cílů a náročných úkolů bychom se ale bát neměli. I tím dáme ženám ten správný vzor.