Medaile? Aspoň chvilkový sen
České štafety přinutily diváky na biatlonovém MS v Novém Městě doufat. Nicméně senzace se nekonala
Fantastickou kulisu vyprodaného stadionu si plánovali bez starostí užít. Vždyť kdy se českým biatlonistům zase přihodí, že je bezmála třicet tisíc fanoušků žene novoměstskou tratí při mistrovství světa. Z takové podpory se zkrátka musí vytřískat co nejvíc.
A taky se za ni odvděčit.
O což se ženy i muži v sobotu s velkou vervou pokusili.
Na prvních dvou úsecích štafet si vychutnávali senzační umístění. Kdy naposledy mohli věrné diváky potěšit tím, že mezi silnými kvartety jedou na medailových pozicích?
První polovinu závodu se odvážného úkolu chytli. A konečně strhli nejen fanoušky v Novém Městě, ale rovněž všechny, kteří jejich výkony pečlivě sledovali v televizi.
Především startéři Tereza Voborníková a Tomáš Mikyska uháněli. A dařilo se jim famózně.
První kolo nabitého mužského závodu?
Žádný problém, probíhalo 24letému reprezentantovi hlavou.
A tak netrvalo dlouho, než čeští fanoušci ze zvukového reproduktoru zaslechli: „Tomáš Mikyska se posouvá na první místo!“
A symfonii českých barev a hlasitých pokřiků ještě o stupeň povýšili.
„Bylo to neskutečné. Divákům mohu jen poděkovat,“básnil pak odvážný hrdina.
Že by se snad lekl velkého tlaku a malorážkou mířil jinam než do pěti malých terčů před sebou? Ani náhodou.
„Trochu foukalo, ale ne tak, že bych musel před střelbou něco opravovat, žádný extra vítr to nebyl. Cítil jsem se na položkách dobře,“oznamoval Mikyska později novinářům.
Což potvrdil i při střelbě vestoje. A Michala Krčmáře vyslal do závodu jen čtyři desetiny za prvním místem.
„Je jedině dobře, že jsme se dokázali pohybovat takhle vepředu
a vtáhli fanoušky do závodu. Užívali jsme si ho všichni, my na trati i oni na tribunách,“líbilo se nejstaršímu Čechovi.
Také on dal zapomenout na trestné kolo ze smíšené štafety a v popředí se mezi silnou konkurencí udržel.
Musíme být realisté
Jenže už v tu chvíli tušil, že medailové pozice jeho kolegové nejspíš neudrží. „Musíme být realisté. Já bych radši myslel na boj o šesté místo, které by i tak pro nás bylo skvělé.“
Ve své předpovědi se nakonec sekl pouze o jednu příčku. Ještě předtím však předal pomyslný kolík pět vteřin za prvními Nory.
Nikdo samozřejmě nepředpokládal, že by se snad Jonáš Mareček zvládl držet tempa Johannese Böa, norský král na lyžích zkrátka závodí jako vyslanec z jiné galaxie. Nebo že by finišman Vítězslav Hornig adoptoval běh nevyužitého krajana Jakuba Štvrteckého.
Oba byli pekelně nervózní. Mareček si totiž dobře uvědomoval, že na loňském šampionátu přebíral na posledním úseku českou čtyřku na prvním místě. A do finiše ji dovezl jen těsně za bronzovým snem.
Čtvrté místo mu bylo souzeno i tentokrát.
Hornig musel při debutu na mistrovství světa ustát tlak předních příček. „Což bylo pro moji hlavu extrémně náročné.“
A pro jeho nohy jakbysmet. V posledních metrech ztratil vysněnou šestou pozici a do cíle dojel úplně vyčerpaný na sedmém místě.
„Naši první dva kluci jeli výborný závod. Potom já trochu horší – a Víťa to měl těžké. Abychom objektivně měli na medaili, to v současnosti v silách týmu není. To by museli ostatní hodně pokazit. Někam kolem sedmého místa patříme. Takže výsledek naší výkonnosti odpovídá,“hodnotil pak Mareček.
I přesto fanoušky na tribunách i u televizních obrazovek společně
s kolegy konečně vtáhli do děje. A ukázali, že i oni mohou běžet v domácím prostředí hodně vysoko.
A české ženy?
Chvíli jely druhé, pak desáté, páté a na konci skončily u čísla sedm. U stejného, jaké jim patřilo ve výsledkové listině ženské štafety loni na šampionátu v Oberhofu a které měly letos na startovních číslech, protože sedmé jsou i ve Světovém poháru štafet.
„Vždycky říkám, že do osmého místa je to přijatelný výsledek, protože osm silných štafet tady určitě je. Ale poté, jak závod probíhal, jsme mířily trochu výš,“říkala finišmanka Jessica Jislová.
Na stadionu bylo peklo
Ano, v sobotu se až k medaili doskočit dalo.
Kdyby jim všem závod vyšel. Návod podaly například Estonky, až čtrnáctý tým pohárového žebříčku štafet, které po medaili sahaly až do poslední střelby a posléze oslavovaly čtvrtou konečnou příčku.
I český začátek byl skvostný. Voborníková dala zapomenout na střelecké selhání ve vytrvalostním závodě, vybílila deset terčů na deset pokusů a předávala pátá, jen 3,8 sekundy od třetího místa.
„Dnes jsem byla úplně klidná,“vyprávěla. „Věděla jsem, že střelnice nebude jednoduchá, ale že když se budu sama nervovat, nebude to nic dobrého. Tak jsem si nervozitu snažila nepřipouštět.“
Lucie Charvátová vytáhla tým před svojí stojkou dokonce na druhou pozici, snažila se na trati rozložit síly, aby byla klidná na střelbu, jenže v okamžiku, kde se ocitla před 25tisícovým kotlem, klidná už nebyla. Nemohla být.
„Od rána jsem cítila velkou nervozitu,“líčila potom. „Popasovat se tu se závodem před tím davem diváků je dvakrát náročnější. V tréninku nikdy nepřesvědčíte 25 tisíc lidí, aby vám přišlo dělat takový bordel. Na to se prostě připravit nedá. Tu stojku jsem neustála.“
Trestné kolo srazilo Češky na desáté místo. Z něj Markéta Davidová posunula tým zase výš na šestou příčku, navzdory dvojnásobnému dobíjení i nepříjemnému pocitu na trati. „Už je tu taková vata, po které to nejede,“říkala.
Jessica Jislová v postupu vzhůru pokračovala, ale z pátého místa na konečné sedmé ji srazilo selhání na závěrečné stojce, jedno trestné kolo i pomalý běh.
„Maličko jsme se na šampionátu soužili s lyžemi, což nám také bralo síly,“tvrdila. „Je velký rozdíl, když tu někdo absolvuje všechny závody na perfektních lyžích jako třeba Francouzi, a když se někdo v některých závodech trápí. Při posledních závodech se pak ten výdaj sil projeví.“
Štafety se tak staly odrazem celé české sezony. Muži i ženy v nich dokázali pobývat na špici, dočasně se rvát s nejlepšími, ale konečný krok mezi nejlepší se udělat nepodařilo.
„Ale lidi si to určitě užili. Nachystali jim povedenou show. A na stadionu to bylo peklo, jak úžasně se fandilo,“říkal šéf svazu Jiří Hamza.