Roztržený pytel
Už si nevzpomenu, kdy jsem poprvé narazil na pojem podcast. Pochopil jsem, že je to „něco na internetu“, ale na internetu je toho tolik, že se nemohu zajímat o všechno. Později mi reklama vnucovala „vaše oblíbené podcasty“. Usoudil jsem z toho, že podcast je cosi, co si lze oblíbit, a protože nejsem konzument, o hodně přicházím. To byl druhý krok. Třetí byl až trapně jednoduchý. Na ploše mobilu jsem objevil smysl ikony, které jsem si do té doby nevšímal. Bylo pod ní napsáno „podcasty“a otevírala aplikaci, která je brána do podcastů…
Třeba jste taky, jako já byl, ve stadiu „jedna“, takže dodám, že podcast je vysílané povídání jedné nebo více osob, buď je to jen ve zvuku, v poslední době i s obrazem. To je vše, co o tom potřebujete vědět. Někdo sedí a povídá. Jsou podcasty politické, sportovní, kulturní, všelijaké. Jeden díl podcastu trvá pár desítek minut, hodinu, ani dvě nejsou výjimka. Sedíte v autě a už neposloucháte rádio. Připojíte se na internet a někdo vám povídá třeba o Mezopotámii (to bude nejspíš profesor Miroslav Bárta). Anebo někdo jiný o něčem jiném. Máte volbu, dokonce obrovskou volbu: témat, autorů, délky.
Všímám si, jak se ustavuje specifické odvětví žurnalistiky. Nebo snad publicistiky? Už nemusíte hlídat ve svých novinách texty oblíbených osobností. Odkazy na jejich podcasty si uložíte do podcastové aplikace a jejich výklady si pustíte, kdykoli máte chuť a čas. Načež, abrakadabra, děje se cosi jako kouzlo. Máme tu žurnalisty, kteří nepotřebují žurnál! Osobnosti
bez podpory redakce. Nepotřebují televizní ani rozhlasovou stanici. Svoje povídání dávají v plen zdarma, anebo ho, když to jde, zpoplatní. Podobně jako jejich videopříbuzní – youtubeři – mohou docela slušně, v lepším případě velmi dobře vydělávat.
Je to paradoxní jev, tyhle podcasty. Současná doba je prý uspěchaná (třebaže nepamatuji dobu, která by o sobě netvrdila, že je uspěchaná). Lidi prý prahnou po stručně podaných informacích. Všechno má být podáno v hutném výtahu. Text o dvaceti řádcích je nesnesitelně dlouhý. A bác ho, do toho přijde hodinové povídání.
Není to jediný paradox s podcasty spojený. Obsahují informace, to je samozřejmé.
Ale kdybyste vzali hodinový podcast a informace z něho vypreparovali, zjistíte, že jich nebude o moc víc, než je na deseti řádcích hutného textu.
Proč tedy lidi ty podcasty poslouchají? Protože jsou lidské. Mají osobnost. Vyberete si lidi, se kterými je vám dobře. Máte pak pocit, že sedíte ve společnosti chytrých, vzdělaných vtipných lidí a smíte poslouchat, co si povídají. Jsou jich tisíce. Přibývá jich čím dál víc, roztrhl se s nimi pytel. Budete přebírat, až si vyberete.
Můj podcast mezi nimi nenajdete, žádný není a nebude. Klasikovo „nemluvte, pište“jsem si vzal k srdci příliš brzy a příliš silně, abych udělal opak.