Nabucco ztracený v muzeu
Se po třech letech od derniéry předchozího nastudování vrátila k Verdiho Nabuccovi, ovšem ani hudební nastudování Andrije Jurkevyče, ani režie Tomáše Ondřeje Pilaře, ani premiérové výkony sólistů nepřesvědčily o důvodech nasazení tohoto titulu. Alespoň sb
Příběh o osvobození Židů utiskovaných v babylonském zajetí v 6. století před naším letopočtem s Verdiho temperamentní hudbou má stále sílu dnes tak aktuálních témat útisku a svobody a expanzivní války. Režisér inscenace Tomáš Ondřej Pilař sice dobu děje přesadil do meziválečných časů, avšak snažil se zaměřit na vztahy v Nabuccově rodině. Ze statických obrazů a skrumáže symbolů ve výtvarné složce takové pojetí zůstalo pramálo čitelné a míjelo se s Verdiho hudbou.
Pilař si vypomohl prostředím muzea. Inscenaci Nabucca tak mají „na povel“dva kustodi v uniformách hotelových pikolíků. Když se kolem největšího exponátu okřídleného lva s lidskou hlavou začnou honit dvě holčičky v bílých šatičkách, zřízenci je mají k pořádku. Protože se holčičky tu a tam objeví i v průběhu inscenace, brkne téma sourozeneckého vztahu. Hladce dovodíme, že to je malá Fenena, kterou zaujme palmová ratolest, a Abigail – té se zase zalíbí brokátový plášť a koruna. Co je v dalších prosklených vitrínách, kterými kustodi manipulují, sice z přízemí nevidíme, ale postupně si můžeme dát s režisérem opáčko z dějin výtvarného umění, módy, případně filmu, ale i bible či židovských a křesťanských obřadů – kromě lva je o stěnu opřený
gigantický portrét Mojžíše s desaterem, v jiném stylu je přírodní scenerie s citátem (v italštině) z knihy Jeremiášovy s výroky proti Babylonu, kostýmy s jarmulkami a talitem pro movité Židy a blyštivými róbami pro Babylonské evokují módu 30. let minulého století.
Nesourodá a matoucí skrumáž
Abigailini zakuklenci v černém připomínají komando z béčkového akčňáku, vycpaný sup v jedné z vitrín a zapojení šestice tanečníků s křídly a zobany jako „zlými“ptáky kolem Abigail svými mnoha významy jako symbolu smrti a rozkladu, ale také mateřského instinktu, ženskosti nebo ochránce staroegyptské civilizace zavádí na výkladové scestí. Ve vitrínách nebo i ve dveřích do haly se objevují zvlněné duny písku evokující poušť. Pokud tím chtěl režisér vyjádřit vyprahlý vnitřní svět Abigail, pak se zcela míjel s její vášní, ať už milostnou, nebo mocichtivou, jak je tak intenzivně vyjádřená i Verdiho hudbou. Divadelně efektní scény, které libreto nabízí, přitom zanikaly: úder blesku do hlavy zpupného Nabucca je rozmělněn pomalu spouštěnou svítící tyčí nebo místo zřícení Baalovy sochy černí zakuklenci pokradmu odtáhnou stranou torzo hlavy okřídleného lva.
Vztah této nesourodé skrumáže znaků k novobabylonské říši a judaismu je hodně matoucí, ale na dumání nad zdroji a významy nám režisér nechal spoustu času, protože rychlý pohyb a interakci s ostatními měli sólisté až na pár výjimek zapovězený: vznešeně vytvářejí určená seskupení, sbor stojí v řadách převážně na předním okraji jeviště. Inscenace, které nelze upřít vytříbený světelný design Daniela Tesaře, připomínala spíš výtvarnou instalaci. Ucelený výklad mohla nést hudba, pokud by aspoň z hudebního provedení čišely ony emoce, jimiž oplývá Verdiho partitura. Pod taktovkou Andrije Jurkevyče ovšem znělo téměř stereotypní forte bez plastičtější dynamiky a často až zběsile uspěchaná tempa, třeba v mužském výhrůžném sboru proti Ismaelovi.
Mohutný zvuk svým robustním hlasem podporoval gruzínský barytonista Nikoloz Lagvilava. Z vývoje postavy Nabucca jako vládce, který se chce zpupně stát bohem, poníženého vězně, který pokorně uzná židovskou víru, a muže, který se vzchopí, aby zachránil svoji dceru, tak zůstala v sošné režii jen Lagvilavova úctyhodně rozložitá figura. Také ukrajinská sopranistka Oksana Nosatova se může honosit velkým dramatickým hlasem, jak ho co do objemu i rozsahu požaduje part Abigail. Méně už vládla pohyblivostí a koloraturami, které tato náročná role také vyžaduje. Z trojice hlavních rolí obsazených zahraničními sólisty nepřesvědčil bulharský basista Ivo Stánchev jako Zachariáš, nectil frázování melodických oblouků, chyběly mu hloubky a postrádal charisma nutné pro velekněze. Pro české sólisty zůstaly jen menší role. Jak mezzosopranistka
Markéta Cukrová v roli pokorné Feneny s vroucí modlitbou po odsouzení k smrti, tak Josef Moravec jako Fenenin zastánce Ismael však doplatili na Jurkevyčovo necitlivé hudební vedení, které je nutilo k přepínání hlasů. Přitom v jiných rolích dokážou tito sólisté skvěle uplatňovat své přednosti. S rozsáhlými plochami se velmi dobře vyrovnal sbor Státní opery vedený Alessandrem Zuppardem.
Nasazení stejného titulu po třech letech od derniéry předchozího nastudování působí v kontextu dramaturgie obou operních souborů Národního divadla poněkud nekoncepčně. Také nevýrazné zahraniční obsazení neodpovídá proklamovaným ambicím vedení opery, i když sbor a koncentrace hráčů si zaslouží pochvalu.
Giuseppe Verdi: Nabucco
Dirigent: Andrij Jurkevyč
Režie: Tomáš Ondřej Pilař
Scéna: Petr Vítek
Národní divadlo, Státní opera premiéra 15. 2.