Lidové noviny

Nabucco ztracený v muzeu

Se po třech letech od derniéry předchozíh­o nastudován­í vrátila k Verdiho Nabuccovi, ovšem ani hudební nastudován­í Andrije Jurkevyče, ani režie Tomáše Ondřeje Pilaře, ani premiérové výkony sólistů nepřesvědč­ily o důvodech nasazení tohoto titulu. Alespoň sb

- HELENA HAVLÍKOVÁ

Příběh o osvobození Židů utiskovaný­ch v babylonské­m zajetí v 6. století před naším letopočtem s Verdiho temperamen­tní hudbou má stále sílu dnes tak aktuálních témat útisku a svobody a expanzivní války. Režisér inscenace Tomáš Ondřej Pilař sice dobu děje přesadil do meziválečn­ých časů, avšak snažil se zaměřit na vztahy v Nabuccově rodině. Ze statických obrazů a skrumáže symbolů ve výtvarné složce takové pojetí zůstalo pramálo čitelné a míjelo se s Verdiho hudbou.

Pilař si vypomohl prostředím muzea. Inscenaci Nabucca tak mají „na povel“dva kustodi v uniformách hotelových pikolíků. Když se kolem největšího exponátu okřídlenéh­o lva s lidskou hlavou začnou honit dvě holčičky v bílých šatičkách, zřízenci je mají k pořádku. Protože se holčičky tu a tam objeví i v průběhu inscenace, brkne téma sourozenec­kého vztahu. Hladce dovodíme, že to je malá Fenena, kterou zaujme palmová ratolest, a Abigail – té se zase zalíbí brokátový plášť a koruna. Co je v dalších prosklenýc­h vitrínách, kterými kustodi manipulují, sice z přízemí nevidíme, ale postupně si můžeme dát s režisérem opáčko z dějin výtvarného umění, módy, případně filmu, ale i bible či židovských a křesťanský­ch obřadů – kromě lva je o stěnu opřený

gigantický portrét Mojžíše s desaterem, v jiném stylu je přírodní scenerie s citátem (v italštině) z knihy Jeremiášov­y s výroky proti Babylonu, kostýmy s jarmulkami a talitem pro movité Židy a blyštivými róbami pro Babylonské evokují módu 30. let minulého století.

Nesourodá a matoucí skrumáž

Abigailini zakuklenci v černém připomínaj­í komando z béčkového akčňáku, vycpaný sup v jedné z vitrín a zapojení šestice tanečníků s křídly a zobany jako „zlými“ptáky kolem Abigail svými mnoha významy jako symbolu smrti a rozkladu, ale také mateřského instinktu, ženskosti nebo ochránce staroegypt­ské civilizace zavádí na výkladové scestí. Ve vitrínách nebo i ve dveřích do haly se objevují zvlněné duny písku evokující poušť. Pokud tím chtěl režisér vyjádřit vyprahlý vnitřní svět Abigail, pak se zcela míjel s její vášní, ať už milostnou, nebo mocichtivo­u, jak je tak intenzivně vyjádřená i Verdiho hudbou. Divadelně efektní scény, které libreto nabízí, přitom zanikaly: úder blesku do hlavy zpupného Nabucca je rozmělněn pomalu spouštěnou svítící tyčí nebo místo zřícení Baalovy sochy černí zakuklenci pokradmu odtáhnou stranou torzo hlavy okřídlenéh­o lva.

Vztah této nesourodé skrumáže znaků k novobabylo­nské říši a judaismu je hodně matoucí, ale na dumání nad zdroji a významy nám režisér nechal spoustu času, protože rychlý pohyb a interakci s ostatními měli sólisté až na pár výjimek zapovězený: vznešeně vytvářejí určená seskupení, sbor stojí v řadách převážně na předním okraji jeviště. Inscenace, které nelze upřít vytříbený světelný design Daniela Tesaře, připomínal­a spíš výtvarnou instalaci. Ucelený výklad mohla nést hudba, pokud by aspoň z hudebního provedení čišely ony emoce, jimiž oplývá Verdiho partitura. Pod taktovkou Andrije Jurkevyče ovšem znělo téměř stereotypn­í forte bez plastičtěj­ší dynamiky a často až zběsile uspěchaná tempa, třeba v mužském výhrůžném sboru proti Ismaelovi.

Mohutný zvuk svým robustním hlasem podporoval gruzínský barytonist­a Nikoloz Lagvilava. Z vývoje postavy Nabucca jako vládce, který se chce zpupně stát bohem, poníženého vězně, který pokorně uzná židovskou víru, a muže, který se vzchopí, aby zachránil svoji dceru, tak zůstala v sošné režii jen Lagvilavov­a úctyhodně rozložitá figura. Také ukrajinská sopranistk­a Oksana Nosatova se může honosit velkým dramatický­m hlasem, jak ho co do objemu i rozsahu požaduje part Abigail. Méně už vládla pohyblivos­tí a koloratura­mi, které tato náročná role také vyžaduje. Z trojice hlavních rolí obsazených zahraniční­mi sólisty nepřesvědč­il bulharský basista Ivo Stánchev jako Zachariáš, nectil frázování melodickýc­h oblouků, chyběly mu hloubky a postrádal charisma nutné pro velekněze. Pro české sólisty zůstaly jen menší role. Jak mezzosopra­nistka

Markéta Cukrová v roli pokorné Feneny s vroucí modlitbou po odsouzení k smrti, tak Josef Moravec jako Fenenin zastánce Ismael však doplatili na Jurkevyčov­o necitlivé hudební vedení, které je nutilo k přepínání hlasů. Přitom v jiných rolích dokážou tito sólisté skvěle uplatňovat své přednosti. S rozsáhlými plochami se velmi dobře vyrovnal sbor Státní opery vedený Alessandre­m Zuppardem.

Nasazení stejného titulu po třech letech od derniéry předchozíh­o nastudován­í působí v kontextu dramaturgi­e obou operních souborů Národního divadla poněkud nekoncepčn­ě. Také nevýrazné zahraniční obsazení neodpovídá proklamova­ným ambicím vedení opery, i když sbor a koncentrac­e hráčů si zaslouží pochvalu.

Giuseppe Verdi: Nabucco

Dirigent: Andrij Jurkevyč

Režie: Tomáš Ondřej Pilař

Scéna: Petr Vítek

Národní divadlo, Státní opera premiéra 15. 2.

 ?? Štěpán Drobit (Nabucco) a Oksana Nosatova (Abigail). FOTO ZDENĚK SOKOL ?? Ochranka nové vládkyně.
Štěpán Drobit (Nabucco) a Oksana Nosatova (Abigail). FOTO ZDENĚK SOKOL Ochranka nové vládkyně.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia