Maurovo hledání nejen stínů
Přední osobnost českého konceptuálního umění vystavuje svoje starší práce v Museu Kampa. Tvorbu plzeňského výtvarníka definují tři základní pojmy – stíny, rastry, doteky. Ty se také promítly do názvu expozice.
Maur
DMilan
íla Milana Maura vycházejí především z jeho nevšedního zájmu o přírodu, kterou vnímá s mimořádným citem. Umí vystihnout moment, kdy lze přírodní úkaz využít pro vznik uměleckého díla. Přespí například pod hrušní na své zahradě, aby mohl ráno zachytit na papír stíny vržené její korunou. Nebo ulomí v řece Úhlavě kus ledu, jehož rysy obkresluje, dokud mu led neroztaje. Jaromír Zemina v katalogu k Maurově výstavě v Plzni v roce 2017 výstižně napsal: „Je to citlivost a vnímavost, s níž navazuje co nejpřímější spojení s přírodou, zvláště s ději tak nesnadno postižitelnými, jako je vlání travin, třepotání motýlích křídel, míhání listí ve větvích a především běh slunce.“
Hledání a nacházení přírodních témat je u Milana Maura pozoruhodné,
v některých případech až neuvěřitelně nápadité. Umělec třeba zaznamenává ve stejných časových intervalech stíny stromů, kresbou mapuje kolísání hladiny řeky během jednoho roku, výtvarně zachycuje opadávání listí. Pro výsledný efekt díla je podstatné také autorovo umění pracovat s materiálem. Malíř, grafik, performer a konceptuální umělec dovede pomocí zvolené materie vytvořit i plastický obraz. Názorně to lze sledovat na Kampě, kde je většina témat zpracována
kombinovanou technikou na dřevěné desce. Ani díla vzniklá obdobným technickým postupem ovšem nevyvolávají u pozorovatele jednotné imprese.
Napětí mezi řádem a náhodou
Prezentace Maurovy tvorby na Kampě není nijak rozsáhlá, její koncepce je ale volena tak, aby postihla co nejširší Maurův záběr. Vystavené práce, definující podstatu umělcova výtvarného projevu a zahrnující základní okruhy autorova zájmu, jsou staršího data – valná část vznikla v letech 1983–84. Většina z nich reflektuje Maurův zmíněný vztah k přírodě, z něhož si autor postupně vytvořil symboly, s jejichž pomocí hledá napětí mezi řádem a náhodou.Tento posun je patrný také z názvů obrazů, od Sněžení, Opadávání listů, Stínu vrženého skálou přechází Maur označení Doteky
a rastry...
Vystavena jsou i díla, jejichž vznik poznamenal minulý režim.
Například práce Pokusy o utajení doteků a rastrů byla původně jiná. Dřevěnou desku Milan Maur nastříkal bílou barvou, na ni z výšky sypal prach z dřevěného uhlí, který se promodeloval do základu a symbolizoval náhodu. Do takto připravené plochy umělec vyryl pravidelné čáry jako projev řádu. Když však díla tohoto typu, nestravitelná pro komunistické zřízení, vystavil v Makromolekulárním ústavu na Petřinách, přišel o ateliér. O práci ne, to už dávno pracoval jako noční hlídač na plzeňském hřbitově. Za trest měl ovšem veškerá díla zničit. „Přemýšlel jsem, jak je zlikvidovat. Nanášel jsem špachtlí bílou nebo černou barvu, abych překryl původní a zároveň spontánně vytvořil nové. Tak vznikly pokusy o utajení,“prozrazuje Milan Maur.
Hromada slámy před obrazem Stín vržený stohem slámy příjemně narušuje klasické architektonické řešení instalace, jinak upřednostňující chronologický sled prací. Kladem vystavených děl jsou také popisky, obsahují autorovo osobní vyznání, jak k zobrazenému tématu dospěl, který jev ho v přírodě oslovil a proč.
Milan Maur – Stíny, rastry, doteky Kurátor: Jiří Machalický Museum Kampa, do 1. 4.