Kdeže loňské sněhy jsou
Podařilo se mi ukořistit jeden z posledních výtisků z prvního vydání Jedličkova a Divišova Posledního průvodce Prahou, kterého vydal Torst, a zhltla jsem ho za pár hodin. Úplně jsem propadla tomu báječnému vyvolávání starých časů a jako by tu se mnou zase byli moji rodiče i prarodiče, protože to, co oba páni tak barvitě líčí, jsem znala z jejich vyprávění, ba dokonce si leccos pamatuji z dětství a dospívání. Dnes vesměs nic z toho v Praze nenajdeme, ale koncem šedesátých let a ještě v sedmdesátých letech tu byl duch první republiky pořád nějak přítomný. Staré krámy přežívající podle názvu nová doba definitivně převálcovala. Kdo dneska ví, co se prodávalo u Barhoně na rohu Jungmannovy a Národní. Je tam banka, ale býval to i za bolševika velký obchod se střižním zbožím.
Moje babička chodila zásadně k Barhoňovi a k Meinlovi, i když i ten byl už dávno znárodněný. I mě tam posílali na nákup, myslela jsem si sice, že je to Meindl, a neměla jsem ani ponětí, že to byla prosperující rakouská firma. Ten „náš Meindl“čili Pramen v Myslíkově měl starodávné zařízení se šuplíky a voněla tam mletá káva a stály tam i lahve s bonbony. „Pan Meindl“měl na hlavě rádiovku, za uchem tužku, nosil bílý plášť a dorostenky i devadesátileté báby tituloval mladá paní, ale ještě raději trylkoval při odchodu rukulíbám milostpaní, což mně připadalo zvlášť srandovní. Jeho kolegyně, které se říkalo Milionová Miluška, protože vracela drobné se slovy a jedna je milion, měla strašidelnou trvalou a rty namalované do srdíčka.
Když dnes kráčím Myslíkovou ulicí, všechny normální krámy jsou v čudu, bylo tu pekařství, mlékárna, cukrárna, drogerie a ve slavném domě U Myslíků na nároží, kde údajně jeho majitel prchající ze země po Bílé hoře ukryl stříbrnou rybu, bylo řeznictví a zelenina. Místo nich je tu předražené hračkářství a prodejna Rossignol. A dál banka, bistro, pánské holičství, obchod se suvenýry a chlastem alias vietnamská pračka peněz, prosekárna, umělecké kovářství, prostě všechno, co člověk běžně potřebuje. To není žádná nostalgie po minulém režimu, jen povzdech nad nesmyslností vývoje. Za komunistů u řezníka nebyl ani bůček a v zelenině měli brambory a shnilou mrkev, takže krámy byly, ale nic v nich. Dneska zase nejsou vůbec, takže jsme se nikam moc neposunuli.
Topografie zmizelé Prahy
Jedlička s Divišem také lamentují nad ztracenými biografy. A to lze jen potvrdit, co jich bývalo nejenom v centru, ale ve všech koutech Prahy, na Smíchově, ve Strašnicích, na Žižkově, v Holešovicích, v Karlíně. Byly to zaplivané a usmolené bijásky, ale za žádaným filmem jsme neváhali jet přes celou Prahu. Jedno takové kino bylo v Trojické ulici a jmenovalo se Vyšehrad a ještě koncem šedesátých let sem chodil starý pán v žaketu hrát při dětských představeních na klavír. Všechny tyhle kinosály nepřežily devadesátky, kdy se předpokládalo, že už se bude chodit jen do multikin.
V Posledním průvodci Prahou autoři vytvořili topografii zmizelého pomocí abecedně řazených hesel, v kterých ožívají nejrůznější výjevy a detaily od pochoutek z dětství až po zaniklá místa a činnosti. Potěšilo mě i heslo o uhlířích a hned jsem si vzpomněla na topení v bílých kachlových kamnech, která máme dosud, takže jsme se nedávno utěšovali, že když nám vypnou plyn, máme čím topit, jen nebylo jasné, kde vezmeme uhlí. A taky se mi vybavil uhlíř Lehečka, který nám nosil uhlí ze sklepa na balkon do dřevníku, kam vysypal takových patnáct puten. Hned jak dostal peníze, šel je propít do hospody k Bubeníčkům. Jeho sestra, s kterou bydlel na Pohořelci, to záhy zjistila a číhala na něj před domem, aby mu peníze odebrala. Ale ještě k tomu zauhlování. Tuto činnost provozoval koncem 80. let později můj muž coby mladý kunsthistorik v Národní galerii, abychom během mé mateřské dovolené přežili. Zauhloval v budově Matematicko-fyzikální fakulty na Malostranském náměstí. O tento kšeft ale musel zabojovat, zájemců z řad absolventů humanitních a uměleckých škol byl velký. Vypadal u toho jako čert a pěkně si tím huntoval záda. Kdeže ale loňské sněhy jsou, dnes toho jistě žádný kunsthistorik zapotřebí nemá.