Když Rusové necítí k protestům důvod
Putinova pomsta. Tak zní titulek článku věnovaného úmrtí Alexeje Navalného v sobotních Lidových novinách (17. února). Možná výstižnější než psaní o odstranění „vůdce protiputinovské opozice“nebo „naděje demokratického Ruska“, kterými Navalnyj rozhodně nebyl.
Při úvahách nad smrtí politika Navalného, chceme-li odlišit propagandu od politologické pravdy, je podle mého názoru nezbytné především položit si otázku cui bono – komu ku prospěchu. Odpověď bude asi zřejmá: nikoliv současnému ruskému režimu, rozhodně ne Putinovi. A po zodpovězení této otázky si však musíme položit druhou: vadí to vůbec tomu, komu to není ku prospěchu? Ohlíží se vůbec na tuto stránku věci, nebo je mu to úplně jedno? Zde již odpověď nebude tak jednoduchá.
Je podmíněna další otázkou – proč vůbec ruský režim s Navalným takto zacházel? Nepředstavoval totiž pro současný vládnoucí režim zcela zjevně žádné reálné nebezpečí. V minulosti sice poutal na svoje aktivity jistou pozornost části ruských občanů, ale nikoliv masivní podporu nebo alespoň masivně vyjadřovaný souhlas veřejnosti. Jak se někdy mohlo zdát ze západních „nezávislých“sdělovacích prostředků. Také jeho výzvy k protestům proti poslední prezidentské volbě v Rusku anebo výzvy adresované z vězení veřejnosti k odporu proti Putinově režimu měly jen malý ohlas.
Jiné chápání postavení státu
Zdá se zřejmé, že věznění Navalného škodilo Putinovu režimu více, než kdyby bylo Navalnému umožněno veřejně vystupovat. Byl zuřivým nacionalistou, pro tyto postoje jej Amnesty Internacional vyloučila v roce 2021 ze seznamů vězňů svědomí. To by mu u západních demokratů rozhodně neprospělo. V poslední době obrátil, zastával se Krymu a Ukrajiny, dokonce prý podporoval manželství osob stejného pohlaví. Což by mu naopak nyní neprospělo u Rusů.
Z evropského pohledu je tedy podivné, že byl vůbec vězněn. Každý demokratický politik v Evropě by skoro uvítal takovou opozici, kterou by v době války mohl dokonce bez rozpaků a s podporou velké části veřejnosti označit za vlastizrádnou. Věznění Navalného je jen dokladem naprosto odlišného chápání postavení státu a jeho vztahu k občanům, které se zásadně odlišuje od demokratického uspořádání věcí veřejných v Evropě. Nebo je jen tím, co vyjadřuje titulek LN: pouhou pomstou tomu, kdo se znelíbil. Putinovi to rozhodně v zahraničí neublíží. Vztahy se Západem jsou v troskách a škody je už tak naděláno dost.
Propagandistická glorifikace
Co si s tím máme počít, nevím. V Maďarsku pro pouhé udělení sporné milosti prezidentkou vyšly do ulic statisíce lidí a donutily ji k demisi. V Rusku, kdy za podivných okolností zemřel „vůdce opozice“, je zřizováno jen několik kondolenčních míst. Přitom tradice masových protestů s revolucí v Rusku rozhodně je. Ovšem jen je-li pociťován důvod…
Na okolnostech a skutečných příčinách Navalného smrti již nyní v podstatě nezáleží. Rozhodně nebyl „umučen“, jak soudí náš ministr zahraničí, který pro své mládí netuší, co to znamená být „umučen“, jak tomu rozumějí pamětníci nebo znalci gestapa a koncentračních táborů, ale ať již ruská strana přijde s jakýmkoliv vysvětlením, nepřehluší propagandistickou glorifikaci Navalného, do které se zapojil i americký prezident.
A pokud jde o evropskou reálnou politickou situaci po této smutné události? Nyní se takto s politiky, a to i s těmi málo úspěšnými, v demokratické Evropě zatím nezachází. Slovo „zatím“bych si dovolil podtrhnout. Tak si to pamatujme…
Zdá se zřejmé, že věznění Navalného škodilo Putinovu režimu více, než kdyby bylo Navalnému umožněno veřejně vystupovat