Překvapení ve školce: učitel a ragby
Vysokoškolský pedagog a bývalý učitel mateřské školy Ondřej Koželuh přibližuje problematiku výchovy předškolních dětí
Najít v mateřské škole učitele se v současné době podobá malému zázraku. Poměr jednoho muže na 140 žen jasně vypovídá o velikosti šance, s jakou se s ním děti ve školce potkají. Ondřej Koželuh byl jedním z nich. Jejich výchově se věnoval pět let a své zkušenosti zachytil v knihách Učitelem ve školce a Den v mateřské škole. Otcovský charakter podle jeho názoru chybí drtivé většině dětí. Věří, že větší množství učitelů ve školkách by jim tento deficit mohlo alespoň částečně nahradit. Moc šancí na změnu ale nevidí. Nyní se jako vysokoškolský pedagog snaží svým studentům předat nejen nadšení pro profesi, ale také uvědomění, jak velký má smysl.
LN Jaké pro vás bylo stát se učitelem v mateřské škole?
Ze začátku šokující. Ocitnout se v obklopení samých žen není úplně běžné. Automaticky jsem zaujal speciální pozici. Upřely se na mě všechny oči. Buď se mi ustupovalo, nebo se na mě kladly přemrštěné nároky. Brzy jsme si ale na sebe s kolegyněmi zvykli. Děti na mě vždy reagovaly velmi pozitivně. Moje přítomnost pro ně byla zajímavá. Mnoho z nich vyrůstá v obklopení žen. A najednou nastala změna. Mužský prvek přináší do osobních vztahů i vzdělávání zcela jinou dynamiku. S dětmi jsem hrál fotbal, ragby, tahal jsem s nimi dřevo z lesa. S tím se běžně nesetkávají.
LN Chybí mužský element dětem i doma?
Ano. V rodině mých kamarádů odjíždí táta do práce v šest ráno a vrací se v šest večer. Takový je standard mnoha rodin. A to se bavíme o funkčních rodinách. Děti z rozvrácených rodin s tátou běžně stráví jeden víkend za 14 dní. Obzvláště u nich bylo možné vidět, jak jim mužská role podvědomě chybí. Hodně se na mě fixovaly. Měl jsem dobrý pocit, že jsem dětem otcovský charakter mohl nahradit. Kdybychom měli ve školkách více mužů, mohlo by se to dít na mnohem větší bázi. V současné době u nás učí 250 mužů a 35 tisíc žen.
LN Lze muže k tak specifickému povolání vůbec motivovat?
Stát se učitelem ve školce vyžaduje určitý charakter, se kterým se člověk musí narodit. Spousta mužů na to logicky není. Důležitý faktor také představuje společenská prestiž. Tisíckrát jsem si během svého působení ve školce vyslechl: „Až budeš mít rodinu, najdeš si pořádnou práci, abys ji uživil.“Mně na tom nezáleželo, ale takový přístup může působit jako bariéra a brzda. Navíc finance jsou opravdu problém. Nástupní plat pro školkového učitele s bakalářským titulem činí 32 tisíc korun hrubého. Žádný ideál. S podobným vzděláním lidé nosí domů 1,5- až dvojnásobek. Dokud se toto systémově neposune, nemůžeme čekat žádné změny.
Vidíte nějakou možnost, jak situaci řešit? Šlo by například pomocí výukových metod absenci mužů alespoň částečně vykompenzovat?
LN
Velmi těžko. Archetypální role opravdu nahradit nelze. Můžeme ale například budoucím učitelům předat, že kluci potřebují bojovat. Že je v pořádku, když se venku „řežou“klacky. Dát jim fotbalový míč, ať se vyřádí. Motivace k takovému přístupu ale musí vycházet zevnitř. Ne každý by toho byl schopný.
LN Zmínil jste, že se člověk musí s kvalitami učitele narodit. Vybíráte
si takové studenty na pedagogickou fakultu, kde učíte?
Ano. A jsme velmi vybíraví. Ze zhruba 150 lidí, kteří se k nám hlásí, bereme 30. Nezajímá nás, jestli někdo umí hrát na piano nebo kreslit. Hledáme lidi, kteří jsou nám osobnostně sympatičtí a na děti i jejich vzdělávání sdílí náš pohled. Pro nás je důležité, zda se k dětem osobnostně a charakterově hodí. Vše ostatní je doučíme.
LN O jaké principy se vaše výuka opírá?
Všechno stavíme na reflektované praxi. Studenti absolvují praxe každý semestr po celé studium. Ze začátku jezdíme na náslechy a pozorování, ve škole potom rozebíráme, co bylo dobře, co špatně. Nutíme je o tom přemýšlet, a tím v nich budujeme žádaný přístup. Aby nahlíželi na dítě jako na jedince s individuálními potřebami. Držíme se například konstruktivismu,
tedy že v učení a poznávání by dítě mělo mít aktivní úlohu. Důraz také klademe na diferenciaci vzdělávací nabídky – děti jsou extrémně různorodé a nemůžeme po nich chtít, aby dělaly všechno stejně. Vedeme studenty k celostnímu rozvoji dětí, aby uměli plánovat podle jejich potřeb a ve školce byli pro děti, a ne naopak.
Současný systém takový přístup podporuje?
LN
Za mě je náš rámcový vzdělávací program skvěle navržený. Teď nás čekají úpravy, ale myslím, že dobrým směrem. Na rozdíl od osnov, které učitele hodně svazovaly, nabízí RVP velký prostor. Učitelé s ním často ale neumí pracovat. Neproběhla dostatečná implementace, což je něco, čím by se měla zabývat očekávaná revize. Je potřeba zapracovat na vzdělání učitelů, aby uměli potenciál RVP využít na maximum. Jako největší problém však vnímám podfinancování. To se ale týká celého školství, potažmo státního sektoru.
LN Jaký je váš pohled na velké množství odkladů školní docházky v Česku?
Ta čísla jsou závratná, pohybují se kolem 25 až 30 procent a důvody jsou úplně nesmyslné. U nás se dávají odklady proto, že dítě drží špatně tužku. To je věc, která se dá doučit za 14 dní. V tomto věku je rok dlouhá doba. Dítěti ze třídy odejdou kamarádi. Na základce je mezi třetí a čtvrtou třídou propastný rozdíl. U odkladů
se často bere v potaz jen úroveň čistých dovedností. Na psychosociální stránku se zapomíná. Dětem může odklad ublížit. Z psychologického hlediska nastává v šestém roce velký přerod. Prvních šest let se dítě rozvíjí hrou, poté učením. Pokud ten zlomový přechod z hraní na učení propásne a hraje si o rok déle, ztrácí momentum, dravost, a tím i zájem o učení. To může dítě poškodit navždy.
Odklady se u nás nejčastěji dávají proto, že rodiče chtějí. I přes doporučení školky nebo poradny má poslední slovo rodič. Což je sice z hlediska legislativy správné, mně ale prošlo třídami stovky dětí. Strávil jsem s nimi sedm hodin denně. Viděl jsem je v interakci s ostatními. Můj pohled na dítě je mnohem komplexnější než pohled rodiče, který má zkreslenou představu, protože mu chybí srovnání.
My jsme rodičům zhruba sedm měsíců před začátkem školy dali naše závěry z diagnostiky. Řekli jsme jim, na čem dítě potřebuje zapracovat a také co s tím dělat. Každému individuálně.
LN Můžou situaci změnit chystané změny MŠMT?
Navrhovaná řešení jdou z extrému do extrému. Buď situaci vůbec neřešit, nebo odklady zakázat úplně. Ani jedno by podle mě nebylo správně. Ideální by bylo radikální snížení zhruba pod pět procent, což by umožnilo odklad pouze dětem, které to opravdu potřebují. S ostatními se dá pracovat. V západním světě existují modely prostupných ročníků. U nás je mají Scio školy. Třída se skládá z heterogenní skupiny dětí ze tří ročníků. Tam spolu pracují. Třeťák může například pomoct prvňákovi se psaním. RVP pro základní vzdělávání nemá očekávané výstupy po jednotlivých letech, ale po prvních třech a potom po dalších dvou. Takže hypoteticky by nemělo vadit, když se dítě naučí psát až ve třetí třídě. U nás stále panuje představa, že na konci první třídy musí krasopisně psát, plynule číst a počítat do dvaceti. To už ale dávno neplatí.
Dobrou alternativu odkladů také nabízejí nulté ročníky, které spojují napůl školku, napůl školu, ale těch není mnoho. Děti si ještě hodně hrají, ale už tam mají lavice, na něčem cíleně pracují. Integraci dětí do školky by také pomohlo lepší propojení mezi školami a školkami. V současnosti spolu v podstatě nekomunikují, a to je škoda.
LN Na Instagramu jste s celkem velkým ohlasem nadnesl téma šikany ve školkách. Jak se projevuje a jak ji s dětmi řešit?
Dříve jsem si myslel, že šikana ve školkách neexistuje. Mylně jsem ji vnímal. Podobně jako ve spoustě lidí ve mně byla zakotvena představa, že šikana znamená bití, braní svačin, ničení věcí a splachování hlavy v záchodě. Šikana může ale být i psychická a často velmi nenápadná. V tomto smyslu probíhá i ve školkách. Eliminovat ji můžeme na bázi příběhu. Prostřednictvím postav si i děti s tendencemi někomu ubližovat prožijí šikanu z druhé strany a uvědomí si, že to není nic příjemného.
Já jsem šikanu ve svých třídách prezentoval jako něco tak příšerného a za jakoukoliv hranicí, že by nikoho ani nenapadlo něco podobného dělat. S dětmi jsme si řekli, že ve třídě jsme všichni spolu proto, abychom se naučili spoustu věcí. A že takový úkol se nám nepodaří splnit, pokud bude docházet k nějakým bitkám nebo ubližování. Děti to okamžitě pochopily a já jsem pak vůbec neřešil konflikty. Musíme změnit myšlení dětí. Ukázat jim, že spolu fungujeme jako jeden organismus. K budování kolektivu jsme používali společné práce, kooperativní prosociální dovednosti, hry a podobně. Pokud je správně nastavené klima třídy, pro zárodky šikany ani nevznikne prostor.
Mužský prvek přináší do osobních vztahů i vzdělávání zcela jinou dynamiku. S dětmi jsem hrál fotbal, ragby, tahal dřevo z lesa...
Dříve jsem si myslel, že šikana ve školkách neexistuje. Mylně jsem ji vnímal... může být i psychická a často velmi nenápadná.
Nemůže nastat situace, že jim to sice ve školce hezky vysvětlíte, ale doma funguje všechno jinak? Nevznikají pak v dětech rozpory?
LN
To se stává poměrně často. Člověk ale velmi dobře umí přepínat mezi kolektivy a děti jsou v tomto obzvláště tvárné. Uvnitř se s tím ale samozřejmě perou. Něco jim říká autorita rodičů, něco autorita učitele. Záleží na tom, co v duši dítěte převáží jako správné. Snažíme se v nich vybudovat, že co děláme my, funguje, protože se ve školce máme rádi a všechno probíhá v klidu. Když doma dítě vidí nějaké konflikty, časem zjistí, že to není správné, a bude se snažit hledat cestu ven.
Děti jsou dnes také vystavené negativním zprávám, jako je například válka na Ukrajině nebo nedávná střelba na FF UK. Jak jim takové situace vysvětlit?
LN
Musíme jim vysvětlit důvody. Co se stalo, proč a z jakého důvodu to je špatné. Že jsou na světě lidé, kteří nejsou hodní, a že se takové věci dějí. My máme štěstí, že jsme teď tady a nic takového se tady neděje, ale to neznamená, že se to stát nemůže. Proto musíme být opatrní, musíme se chránit a tak podobně. Zmiňuje to i RVP, že dítě si má být vědomo, že neexistují jen dobří lidé a situace, a být připravené například hájit své zájmy. To je důležité dětem vysvětlit.