Základní znalosti o slohu Práce s textem
Co potřebujeme znát, chceme-li tvořit určitý text? Stylistika, slohové postupy a funkční styly
Abychom vytvořili text určitého charakteru a naplnili svůj cíl komunikace (co, komu a jak chceme sdělit), volíme určitý slohový postup, nejčastěji postup informační. S ním souvisí zejména zpráva, sdělující událost, která již proběhla, a oznámení, jež naopak informuje o události, která proběhne. Oba slohové útvary se pojí:
1. s oblastí publicistiky a médií s cílem informovat širokou veřejnost o určité události;
2. s oblastí úředních sdělení s cílem předat občanovi informaci úřadu (či jiné instituce);
3. s oblastí neformální komunikace, např. v souvislosti s rodinnými akcemi (svatební oznámení, oznámení o promoci apod.).
Dalším slohovým postupem je vypravování příběhu, kde dodržujeme stavbu a postup odpovídající této osnově:
1. úvod – seznámení s místem, kde se příběh odehrává, s časem, kdy se odehrává, a s postavami, které v něm vystupují;
2. stať – zásadní událost, od níž se odvíjí děj příběhu, obsahující nejzásadnější (nejnapínavější, ale třeba také nejhumornější) moment příběhu a jeho rozuzlení;
3. závěr – ukončení příběhu, zhodnocení, pohled do budoucna.
Při psaní vypravování bychom měli hojně pracovat se širokou slovní zásobou. Používejme tedy slovesa, která označují činnosti a děje (malovat, utíkat, lézt apod.), střídejme minulý čas vyprávění s časem přítomným ve chvíli, kdy chceme čtenáře co nejvíce vtáhnout do děje, děj stupňovat, zrychlit, učinit zajímavým a napínavým. Používejme krátké věty, zvolací věty, citoslovce, částice. Vyprávět můžeme v 1. osobě ( ich-forma) či ve 3. osobě (er-forma), používejme přímou řeč, nechme postavy ožít.
Vypravování je klíčovým prvkem při tvorbě literárních děl – románů, novel či povídek, ale i pohádek, pověstí a bajek. Setkáváme se s ním i v médiích (v reportážích) či v prostém vyprávění příběhů běžného života.
Popisný slohový postup přibližuje určitý jev (věc, místo) nebo děj. Popisuje jejich vlastnosti či vzhled, čehož dosahuje především důrazem na volbu vhodných přídavných jmen. Jeho důležitými znaky jsou přehlednost a jasná návaznost jednotlivých částí, které musí utvářet smysluplný celek.
Přiblížíme si hlavně líčení: slohový útvar, který je citově zabarveným popisem. Jeho cílem je popis místa, ale také např. situace či určitého jevu, a to s důrazem na vyvolání emocí, vystižení atmosféry. Ideální je v textu obsáhnout nejen to, co lze vidět (zrak), ale i to, jak místo zní a co zde slyšíme (sluch), jak místo voní či zapáchá (čich), jaké je na omak, zda je zde chlad, či teplo (hmat) a popřípadě jaké chutě navozuje (chuť). Aby bylo líčení úplné, je třeba pracovat nejen s popisy vnějšími, ale také s vnitřními souvislostmi. Důležité je, aby byly tyto části logicky řazeny a navazovaly na sebe – tedy aby mělo líčení jasnou a přehlednou strukturu. Vhodným pomocníkem, jak tohoto dosáhnout, je stanovit si před začátkem psaní tzv. osnovu či myšlenkovou mapu, v nichž obsáhneme všechna podtémata, jimž se chceme v líčení věnovat.
Výkladový slohový postup je zpravidla spojen s odborným problémem, který se snaží představit v souvislostech. Jde o postup, který vysvětluje a rozebírá často složitá a náročná témata, ale také obhajuje hluboké myšlenky a pracuje s argumenty. Z jazykového hlediska využívá složitých souvětí, odborných
termínů a slov cizího původu. Výkladový slohový postup je typický pro odborné texty, s nimiž se můžeme setkat v odborných publikacích, encyklopediích, učebnicích, ale i časopisech.
Jako poslední si uveďme úvahový slohový postup, který bývá uváděn i jako součást postupu výkladového, ale je mezi nimi jeden zásadní rozdíl. Zatímco výkladový postup je zaměřen na předání objektivních a daných faktů, úvahový postup je spojen s přemýšlením o tématu, zamyšlením nad ním a vyslovením názorů, které mohou být pouze subjektivním postojem autora.
Abychom vytvořili konkrétní texty, je třeba volit odpovídající cesty, tedy slohové postupy. Dalším z klíčových hledisek, s nimiž stylistika pracuje, je hledisko funkčního
stylu.
Připomeňme si pět základních funkčních stylů:
1. Prostě sdělovací funkční styl je stylem každodenní a neformální komunikace, jehož cílem je výměna informací běžného charakteru. Uplatňuje se v komunikaci s rodinou, přáteli, spolužáky. S texty tohoto stylu se setkáváme v konverzacích, postech či statusech na sociálních sítích, ale i v osobním e-mailu (či dopisu) a v SMS zprávách.
Patří sem slohové útvary jako omluva, blahopřání, soustrast či komentáře v diskusích. Pro daný styl je typická hovorová čeština (mluvená forma spisovné češtiny), obecná čeština (nespisovná forma češtiny typická právě pro běžnou neformální komunikaci), ale i útvary nespisovné češtiny jako nářečí či slang. Typická je pro něj také jednoduchá větná skladba a užívání vět zvolacích, přacích či rozkazovacích.
2. Umělecký funkční styl má ve čtenáři vyvolat estetický, umělecký zážitek. Spisovatel vymýšlí svět plný napínavých příběhů s reálnými i nadpřirozenými postavami a vykresleným prostředím. Typickým jazykovým znakem je využití uměleckých prostředků, obrazných pojmenování a básnických figur, pestrá slovní zásoba napříč vrstvami jazyka, využití rýmových schémat a rytmu, prolínání pásma postav a mluvčího, originální vyjadřování.
Slovní zásoba bývá rozmanitá, od neutrálních výrazů k citově zabarveným, od knižní spisovné češtiny přes hovorovou až ke zcela nespisovným výrazům (obecná čeština, nářečí, slang, argot). Z hlediska slohových útvarů tak hovoříme o vypravování (využívá vyprávěcího slohového postupu), charakteristice, uměleckém popisu či citově zabarveném popisu neboli líčení.
3. Administrativní funkční styl je stylem úřední a oficiální komunikace. Obvykle je veden s oficiálními institucemi, právnickými osobami, státní správou a jeho cílem je kontakt člověka s institucemi či kontakt institucí mezi sebou. Spadají do něj v podstatě veškeré oficiální dokumenty informující občany a dokumenty týkající se právních vztahů, jako jsou životopis, motivační dopis, smlouva, zpráva, žádost, stížnost, úřední korespondence, závěť, předmanželská smlouva apod.
Typické jsou zde spisovná čeština, jasné, přesné a věcné vyjadřování, termíny, zkratky. Struktura textů administrativního stylu může být až heslovitá a může odpovídat formulářům či dotazníkům. 4. Publicistický funkční styl je stylem médií, mediálních sdělení. Cílem publicistických textů je informovat o aktuálních tématech – v politických, sportovních či ekonomických rubrikách –, ale také dopomoci čtenáři k relaxaci – v kulturních či lifestylových rubrikách.
Do publicistického funkčního stylu řadíme slohové útvary, jako je reportáž, zpráva, oznámení, fejeton, sloupek, interview, komentář, recenze, kritika.
Z jazykového hlediska je pro publicistický styl charakteristická spisovná čeština, využívající i slova s příznaky či slova z obecné češtiny (v drobné formě), ale i obrazná pojmenování, originální jazykové hříčky a obraty (především v titulcích neboli nadpisech článků). Právě v daném stylu se setkáváme s prvky tzv. aktualizace jazyka, která se projevuje užíváním nových slov, jejichž cílem je vystihnout a také zatraktivnit určité téma. Aby byly texty přístupné široké veřejnosti, je skladba vět spíše jednoduchá.
5. Odborný funkční styl předává objektivním způsobem faktické informace. Jedná-li se o přímé výsledky bádání určené pro úzce odbornou veřejnost, pak hovoříme o vědeckém stylu. Jde-li o popularizaci těchto výsledků mezi širokou veřejností, mluvíme o populárně-naučném stylu. Důležitá je v obou případech věcná správnost tvrzení, čemuž odpovídá i slovní zásoba – neutrální (citově nezabarvená), odborná, plná termínů. Větná stavba pracuje především se souvětími, díky nimž lze uvádět souvislosti. Nesmí chybět citace z odborné literatury a uvedení zdrojů.
Mezi odborné slohové útvary řadíme výklad, referát, přednášku, odborné články a publikace, učebnice, odborný popis, popis pracovního postupu. Přestože text odborného stylu bývá většinou v písemné podobě, lze ho prezentovat i ústní formou (prostřednictvím přednášky, projevu, proslovu či referátu).